Franklin Delano Roosvelt životopis
Kategorie: Nezaradené (celkem: 2976 referátů a seminárek)
Informace o referátu:
- Přidal/a: anonymous
- Datum přidání: 12. března 2007
- Zobrazeno: 3475×
Příbuzná témata
Franklin Delano Roosvelt životopis
Velikán, jemuž Amerika vděčila za vizi a za vítezství, ale také člověk schopný intrik a zdaleka ne neovlivnitelný politik, se narodil do nesmírného bohatství a nic mu nebránilo prolenošit celý život v rodném státě New York. Vřava a nejistota velké politiky pro něho rozhodně nebyly životní nutností. Přišel na svět 30. ledna 1882 v přepychovém prostředí společenských jistot i hojnosti. Jeho otec byl bohatý investor, matka dáma velkého světa. V dětství se mu věnovali domácí učitelé povolaní z ciziny, dokud v roce 1896 nedosáhl věku, v němž mohl být přijat na slavnou soukromou školu v Grotonu. Mladý Franklin Roosevelt(1) vynikal ve sportech a dosáhl slušného prospěchu, k zázračnému dítěti měl ovšem daleko. Jeho žena Eleanor(2) později řekla, že se ve škole cítil z mnoha důvodů odstrčený. Díky této zkušenosti si dokázal vypěstovat „soucit se všemi opomíjenými“. Po Grotonu následovala Harvardova unverzita, a právě tam se v posledním roce studia zamiloval do své devatenáctileté sestřenice z pátého kolena, Eleanor Rooseveltové. Jejím strýcem nebyl nikdo jiný než Theodore Roosevelt(3), který v roce 1905, kdy se Franklin a Eleanor vzali, právě sídlil v Bílém domě. Čerstvý novomanžel a nastávájící otec přešel z Harvardu na jiný slavný ústav, právnickou fakultu Columbijské univerzity. V roce1907 složil státnici a stal se koncipientem(4) wallstreetské právnické firmy Carter, Ledyard and Milburn. Původ a dosavadní úspěchy mu zaručovaly skvělou kariéru v oboru. Ale Franklin Delano Roosevelt měl jiné záměry. Už jako advokátní koncipient snil o dráze politika a o tom, že se jednoho dnes stane prezidentem. S pomocí „bratránka“ Theodora si načtrl cestu k výšinám počínaje křeslem v zákonodárném shromáždění domovského státu a konče guvernérskou funkcí. Theodorův klan, Rooseveltové z Oyster Bay, se už od Lincolnových dob hlásil k Republikánské straně. Franklinova rodina z Hyde Parku, pokračovala v tradici holandských přistěhovalců a zůstávala věrna demokratům. Demokratická strana ve státě New York však byla naneštěstí pevně propojená s nejzkorumpovanějším politickým spolkem USA zvaným Tommany Hall. Tato lobby(5) zastupovala pestrou směsici přistěhovalců, kteří se uchytili v největším americkém přístavu, a ovládala newyorskou radnici. Její kandidáti bez skrupulí(6) obchodovali s hlasy voličů a s veřejnými úřady a jejich úplatnost byla všeobecně známa, třebaže se nikdy nenašel dostatek důkazů pro trestní řízení.Franklin, který shlížel na Tammany Hall s odporem, se rozhodl kandidovat za severní oblasti státu, kde se na demokraty pohlíželo spíše jako na kuriózní pozůstatky staré newyorské strany založené ve Washingtonových a Jeffersonových časech Georgem a DeWittem Clintonovými a Aaronem Burrem. V roce 1910 byl zvolen do senátu New York.
Ve svém prvním funkčním období se s vervou pustil do prosazování zákonů chránících přírodu a omezujících lov a rybolov, zástupci Tommany Hall se zase snažili zkrátit pracovní dobu žen a dětí. Roosevelt začal sondoval, zda by nebylo možné založit v Demokratické straně frakci(7), jenž by se proti mašinérii Tammany Hall postavila. Výsledek se brzy dostavil: Roosevelt byl vyškrtnut ze seznamu delegátů na stranický konvent(8), z něhož měl toho roku vzejít prezidentský kandidát. Přesto se jej na vlastní náklady zúčastnil a snažil se přesvědčit váhající delegáty, aby hlasovali pro newyorského guvernéra Woodrowa Wilsona(9) byl nakonec skutečně nominován na prezidenta za Demokratickou stranu. Ve volbách roku 1912 se většina voličů vyslovila Rooseveltovo setrvání v senátorském křesle. Tammany Hall jej během kampaně nepodporovala, ale nevystupovalani proti němu. Prezidentské volby vyhrál Wilson a do Bílého domu se po šestnácti letech vrátili demokraté. Franklin Delano Roosevelt dorazil 4. března 1913 na inauguraci(10) do Washingtonu s vírou, že jej federální vláda pověří úřadem na úrovni celního revizora newyorského přístavu. Místo toho byl jmenován - podobně jako v devatenácti letech 19. století Theodore Roosevelt - náměstkem ministra námořnictva. Funkce se zhostil s nadšením a se slovy: „Celý život mám slabost pro lodě.. a post vicemistra budu zastávat obzvlášť rád.“
Roosevelt, jehož působení na ministerstvu sa časově krylo s první světovou válkou, do níž USA vstoupily v roce 1917, se tak ocitl v centru všeho dění. Roku 1918 navštívil Londýn, Paříž a západní frontu. V říjnu, po návratu do Washingtonu, požádal Wilsona o převedení do aktivní služby. Prezident však žádost zamítl a v listopadu válka skončila.
Během sedmiletého působení na ministerstvu si Roosevelt udělal dobré jméno a v roce 1920 jej demokraté nominovali na víceprezidenta. Bílý dům ovládli na dalších dvanáct let republikáni. Roosevelt přijal porážku s lehkým srdcem, vždyť mu bylo teprv osmatřicet. Rozhodl se rozmnožit svůj majetek podnikáním a stal víceprezidentem záruční společnosti. Nemoc však zhatila všechny plány a změnila celý jeho život.
Na dovolené, kterou strávil na ostrově Portobello u pobřeží Nového Brunšviku s manželkou a syny( Rooseveltovi měli šest dětí, z nich jedno v útlém věku zemřelo), onemocněl obrnou a od pasu dolů natrvalo ochrnul. Řadu měsíců pohlcovalo jeho energii úsilí udržet se vzpříma vsedě na lůžku.
Bojem s chorobou strávil několik dalších let. Nehodlal jí dovolit, aby jej oslabila. Přestěhoval se do lázní Warm Springs v Georgii a plaval v termálních bazénech. Vypěstoval si mohutný hrudník a bicepsy a brzy dokázal jezdit na koni či řídit speciálně upravený automobil. V roce 1928 už mohl s pomocí holí a výztuží ztěžka vstát, stále ovšem potřeboval něčí pomoc. Jiného člověka by podobné postižení z veřejného života pravděpodobně vyřadilo, Roosevelta však ještě téhož roku přátelé přesvědčili, aby kandidoval za Demokratickou stranu na guvernéra státu New York. Nakonec zvítezil těsnou většinou 25 000 hlasů z celkového počtu čtyř milionů odevzdaných.
Velká hospodářská krize propukla ař v roce 1929, mračna se ale začala stahovat již o rok dříve. Značné množství podniků nebylo založeno na kapitálu(11), ale na úvěrech, a když přestaly být schopny splácet, ocitly se v nesnázích. Nízké výnosy vedly k likvidaci farem a banky se začaly obávat težkých časů. To vše bylo předzvěstí bouře obrovských rozměrů, která měla vbrzku změnit Spojené státy i celý svět. Choroba probudila v Rooseveltovi sociální cítění právě v době, kdy pracující potřebovali najít zastání na nejvyšších místech, a on se vyslovoval pro státem organizované pojištění v nezaměstnanosti, ze všech sil prosazoval snížení cen elektřiny pro odběratele a roku 1931 vytvořil nový úřad financující ze státních peněz zřizování nových pracovních míst. Některé projekty byly úspěšné, jiné zapadly; pravdou ale zůstává, že přátelé i nepřátelé přiznávali Rooseveltovi hluboký smysl pro péči o bližního. Často smlouval a uzavíral s politickými protivníky pochybné dohody, pokaždé ovšem mohl uklidnit vlastní sebevědomí poukazem na to, že se tak děje v zájmu veřejného blaha. Levicové noviny The nation napsaly: „Jeho slabost a ochota ke kompromisům jsou dlouho známy - stejně jako osobní kouzlo a bezúhonnost.“
Tato bezúhonnost mu byla ku prospěchu až do konce a kompromisy ani slabosti nijak neovlivnily občany státu New York, kteří jej v roce 1930 znovu zvolili guvernérem, tentokrát větším rozdílem hlasů. Předáci Demokratické strany o něm začali hovořit jako o potenciálním prezidentském kandidátovi a tehdejší tisk se střežil zdůrazňovat jeho handicap. Během působení na ministerstvu námořnictva prokázal Roosevelt řadu kvalit, jež ho předurčovaly na nejvyšší post. Patřila k nim znalost lokálních poměrů i situace v hlavním městě, dobré řečnické schopnosti, přiznivý obraz, který si o něm udělala veřejnost, rodinné zázemí a také jasná vize o budoucnost Spojených států.
Čtyři roky léčení ve Warm Springs, během nichž se zblízka seznámil s neradostnou realitou a bídou jižanského venkova, jej utvrdily v názoru, že sociální situaci je třeba změnit z Washingtonu. V roce 1929 se zhroutila newyorská burza a vypukla velká hospodářská krize, jež nakonec předznamenala celosvětový válečný konflikt.
Roosevelt si řekl, že je na čase ucházet se o prezidentské křeslo. 22. ledna 1932 oznámil, že se účastní primárních voleb demokratické strany v Severní Dakotě plánovaných na 15. března. Shromáždil okolo sebe zástup novinářů, profesorů, kteří mu měli pomoci proměnit vizi ve skutečnost. Díky obratné strategii, s níž zorganizoval volební sjezd (konvent) Demokratické strany, byl po čtvrtém kole hlasování nominován na prezidentského kandidáta. Jakmile získal podporu ve vlastní straně, rozjel se po Spojených státech a na improvizovaných pódiích v nejzastrčenějších koutek Unie řečnil proti úřadujícímu republikánskému prezidentovi Herbertu Hooverovi(12). „Belhal jsem se po celé zemi z jediného důvodu: chtěl jsem poznat lidi.“ říkal. Navzdory častým námitkám kritiků, že při slovních projevech neříká nic podstatného a celá jeho politika je založena na „otřepaných frázích a zevšeobecňování“, byl pravým mužem na pravém místě. Kdyby neslíbil nic jiného, zaručil se, že zruší prohibici, která ztrpčovala život většině lidí, zatímco gansterům, jako byl Al Capone(13) přinášela obrovské zisky.
Ještě závažnější otázkou byly problémy v hospodářské oblasti, které za Hoovera hrozily přerůst v otevřenou krizi. Banky se hroutily jedna po druhé, zemi křižovaly vlaky přeplněné zbídačenými lidmi hledající práci, farmářům amerického Středozápadu hrozil bankrot a zabavení majetku zatíženého hypotékami, práce v docích utichla. Mnoho součastíků soudilo, že Spojené státy stojí na pokraji podobné revoluce, jaká na sklonku první světové války rozbořila carské Rusko. Ale revoluce se nedostavila.
Místo toho v listopadu 1932 voliči odmítli trpnou nečinnost Hooverových republikánů a dali hlas Franklinu Delano Rooseveltovi, který přislíbil velké změny. V březnu 1933 se ujal úřadu jako 32. prezident USA a v inaugurační řeči hovořil o naději. jeho slova pronesená v míru nesla stejný náboj, jako později na druhé straně oceánu válečné proslovy Churchillovy. Roosevelt dále oznámil, že hodlá přijít s bezprecedentním(14) programem veřejných prací, a nakonec prohlásil: „Národ chce činy a chce je hned. Musíme jednat, a to velmi rychle.“
Rooseveltův program obnovy byl překřtěn na „nový úděl“ podle obratu z řeči, jíž na konventu Demokratické strany přijal prezidentskou nominaci.
Přestože tato smlouva mezi vládou a národem našla i své odpůrce, především mezi nejbohatšími Američany a některými odborařskými předáky, měla blahodárné důsledky. Právě díky ní byla dobudována obří Hooverova přehrada v Nevadě a Illinoiská vodní cesta propojila Mexický záliv s Velkými jezery. Jiné významné projekty se týkaly lesního hospodářství, budování silnic, těžby ropy a komunální výstavby. Nová legislativa dala odborům právo organizovat se a vést kolektivní vyjednávání.
Podobně jako Adolf Hitler v Německu uvědomoval si i president Roosevelt, jak důležitým prostředkem veřejné kampaně je rozhlas. Zahájil novou tradici přímých promluv k Američanům a tyto „hovory u krbu“ mu hlavně na počátku vlády umožňovaly vystupovat s obhajobou dramatických opatření, která zaváděl. Brzy se totiž ukázalo, že mu nejde jen o hospodářskou obnovu, ale i o prosazení dalekosáhlých sociální projektů, jež měly navždy změnit tvář Ameriky. Jejich součástí byla elektrifikace venkovských oblastí, jež poprvé umožnila garantovat farmářům jistou úroveň příjmů a dala „malému člověku“ pocítit, že se o něj někdo stará. Zatímco za Hoovera měly příspěvky nejchudším podobu půjček a dělníci, žijící neustále na pokraji chudoby, je později museli splácet, Roosevelt tento systém radikálně změnil. Jeho vize přestávaly být utopií, zdaleka ne všichni je ovšem sdíleli. Odpůrci se našli i mezi prezidentovými poradci a jeho první funkční období bylo poznamenáno stálými spory v demokratickém táboře.
Nový rok 1934 přivedl velkou část konzervativních skupin americké politické scény do tábora stoupenců „nového údělu“, jiní pravičáci a konzervativci ale prezidentovi spílali do bolševiků. Bohatí odmítali nové daně, které na ně byly uvaleny, zatímco někteří chudí si zoufali nad úrovní vyplácené podpory. Soudy označily některé Rooseveltovy výnosy za protiústavní, obchodní partneři v zahraničí si stěžovali na nespravedlivé celní bariéry.Obecně však lze říci, že většině Američanů dodal „nový úděl“ odvahy. Roosevelt se hájil proti hlasům, jež ho označovaly za revolucionáře.
Volby z listopadu 1936 potvrdily Rooseveltovu pozici. Po velmi tvrdé kampani zvítězil drtivým způsobem, když získal většinu ve všech státech Unie s vyjímkou Maine a Vermontu. Navzdory triumfálnímu vítězství před ním ležely vážné problémy, a to jak doma, kde se stále nedařilo odstranit škody napáchané krizí, tak za mořem. Na obzoru se začaly rýsovat německého militarismu a japonské rozpínavosti. V budoucnu měly právě ony podrobit prezidenta nejtežším zkouškám.
Domácí konzervativní opozice neustávala v útocích na „toho člověka z Bílého domu“. Tempo reforem se zpomalilo, zášť odpůrců naopak zesílila.
Prezident, jehož během prvního funkčního období rozhořčilo počínání Nejvyššího soudu, který zrušil několik jeho výnosů, se pokusil jmenovat nové, sobě oddané soudce. Něco podobného pokládali Rooseveltovi stoupenci i odpůrci za nebezpečný posun směrem k režimu osobní moci. Pravdou zůstává, že Roosevelt, spoléhající na obrovskou osobní popularitu a oblibu u voličů, se odhodlal k výměně soudců bez předchozí porady s předáky vlastní strany. Pustil se do nebezpečné hry a tentokrát neuspěl. Spor, jenž vznikl kolem jeho snahy změnit poměr sil u Nejvyššího soudu k vlastnímu prospěchu, pro něj vyústil v první velkou politickou porážku. Nakonec však stejně dosáhl svého: staří soudci odešli do penze, odstoupili ze zdravotních důvodů nebo zemřeli a jemu se podařilo jmenovat na jejich místa své liberály. Politický komenátor Alan Jackson to komentoval slovy: „Když se je snažil propašovat dovnitř zadním vchodem, byl chycen při činu. Nakonec stejně vstoupil hlavní branou. To, že se o něco takového vůbec pokusil, dokazuje jeho neochvěnou a téměř bohorovnou víru, že vše, co koná pro vlast, je spravedlivé.“
Nikdo nemohl popřít, že „nový úděl“ ulehčil osuch třinácti miliónů amerických nezaměstnaných. Sedmihlavá saň krize utrpěla težké rány, ale ještě dýchala. V okamžiku, kdy byl dočasně pozastaven velkorysý program veřejných prací, prosadil Roosevelt omezení vládních výdajů. težce postižené dělnické vrstvy o jeho správnosti nikdy nezapochybovaly: vždyť jim zajistil právo na kolektivní vyjednávání, stanovil délku pracovní doby i mimimální mzdu, a také uzákonil poskytování penze státem prostřednictvím programu sociálního zabezpečení. Všechny tyto vymoženosti se staly skutkem 4. července 1938. Příznaky chudoby a nezaměstnanosti vystřídala koncem 30. let stahující se mračna celosvětového konfliktu. Jako mnozí prezidenti před ním, se Roosevelt řídil v zahraniční politice heslem „ruce pryč od Evropy“. Přesto nelze říct, že by byly Spojené státy zahleděné do sebe. Tzv. politiky „dobrého sousedství“ je sblížila se zeměmi Latinské Ameriky, v nichž začaly spatřovat rovnoprávnější partnery.
Zkušenost, kterou měl USA za první světové války, byla dostatečně bolestná: protože do konfliktu vstoupily v samém závěru, stál je bezmála 130 000 životů. Výsledek byl zřejmý: prezident Wilson, jemuž pomáhal do Bílého domu i Roosevelt, nedokázal přimět svou zemi ke vstupu do Společnosti národů - neúspěšné předchůdkyně dnešní OSN - a Spojené státy se daly cestou „skvělé izolace“, podobně jako to na sklonku 19. století učinila Británie a její impérium.
Roku 1935 přišel prezident a jeho poradci s návrhem o zákona o neutralitě.
Zákon mu umožňoval uvalit embargo(15) na dodávky zbraní - ne však surovin - válčícím státům. Později zašel dál, než mu legislativa umožňovala, a bránil vývozu surovin do Itálie, jenž právě přepadla Habeš (dnešní Etiopii). Když však dva roky na to zahájili Japonci krvavou a krutou válku proti Číně, dodával jim i nadále válečný materiál. Naopak španělské levicové vládě bojující proti frankistickým povstalcům zbraně odepřel.
Roku 1938 odvolal v důsledku tzv. „křišťálové noci“, oficiálně posvěceného pogromu(16) na němcké Židy, svého velvyslance z Berlína. V témže roce poskytl vysoké půjčky Číně svádějící težké boje s japonskými agresory(17) a o rok později upevnil vztahy s Británií, když ve Washingtonu přijal krále Jiřího VI. s chotí, královnou Alžbětou.
Prvního září 1939 vypukla v Evropě válka. Německá vojska se převalila přes polské hranice a letouny luftwaffe začaly zasypávat bombami vojenské i civilní cíle. Dva dny na to, v neděli 3. září, oznámila Británie, že se i s celým rozsáhlým impériem nachází ve válečném stavu s Německem. Konflikt přerostl ve světovou válku.
Prezident Roosevelt vědel hned od počátku, na čí stranu se postavit. Američané však dávali přednost neutralitě. Jen jejich výzbroj den ze dne rostla. V předvečer války zvýšil Roosevelt výdaje na armádu o deset procent a vymohl si u Kongresu dodatečných 800 milionů dolarů na účely protivzdušné obrany. Továrny začaly chrlit výzbroj v nevídaném množství a druhá světová válka se parodoxně stala nejúčinějším lékem na neduhy velké hospodářské krize. Krátce předtím, než vypukla, přijal Roosevelt rozhodnutí, jež do budoucna změnilo nejen způsob válčení, ale i tvář světa. Mesíc před německým útokem na Polsko mu fyzik Albert Einstein, vypovězený z Německa kvůli židovskému původu, zaslal memorandum(18), v němř prezidenta seznamoval s možností využít jaderného štěpení k výrobě mimořádně ničivé bomby. Einsteinovým úkolem bylo upozornit hlavu americké administrativy, že dvěma nacistickým vědcům se při pokusem s uranem podařilo dosáhout štěpné reakce. Kdyby se Hitlerovi dostala do rukou podobně ničivá zbraň, mohlo by to mít nedozíravé následky. Roosevelt si vzal z memoranda poučení a pověřil skupinku vědců, aby zahájili rozsáhlý výzkumný program s cílem zajistit Spojeným státům nukleární bombu. Výzkum probíhal na bývalé skautské „základně“ v městečku Los Alamos v Novém Mexiku. Tím, že schválil projekt Manhattan(19), jak zněl krycí název akce, umožnil Roosevelt přechod USA z velmoci v supervelmoc.
5.
září 1939 oznámil Roosevelt v hlasovém projevu, že v konfliktu, jenž se právě rozhořel ve Starém světě, zachovají USA neutralitu. ve snaze nechat si pootevřená všechna vrátka vyhlásil o tři dny později stav omezeného ohrožení, jímž uvedl do pohotovosti všechny ozbrojené složky a upozornil lodní společenosti, že jim vláda v okamžiku vyhlášení válečného stavu může zrekvírovat plavidla. 7. října se naopak znovu pokusil utišit americký izolacionismus(20) prostřednictvím Panamské deklarace, která zakazovala lodím válčících stran vyvíjet vojenskou aktivitu v třísetmetrovém pásmu podél amerických břehů jižně od kanadsko-americké hranice. V listopadu pak svolal zvláštní zasedání Kongresu, jež zrušilo články o embargu na vývoz zbraní obsažené v zákonu o neutralitě z roku 1937. USA teď mohly začít zásobovat Velkou Británii a v nejtěžších letech druhé světové války jí tak zajistit přísun životně důležitého materiálu. Tato nová praxe vešla do dějin pod názvem cash and carry(21). Teoreticky mohla do amerických přístavů připlout loď kteréhokoli válčícího státu, včetně Německa nebo Itálie, naložit zbraně a zase odplout. Ve skutečnosti ovšem z této politiky těžili jen Britové, kteří díky mohutné válečné i obchodní flotile dokázali udržet zásobovací tepnu v činnosti.
Při proslovech po celé zemi se Roosevelt mnohokrát předtím i potom zapřísahal: „Chci vás ujistit ještě o jedné věci. Řekl jsem to už nejednou a říkám to znovu a znovu: vaši synové nepůjdou válčit na cizí bojiště,“ Tentokrát ale dodat: „.. nebudeme-li sami napadeni.“ Většina historiků dnes nepochybuje o tom, že prezident by byl nejraději vstoupil do války okamžitě. Měl však proti sobě veřejné mínění.
Ještě před prezidentskými volbami z listopadu 1940 pak nechal přepravit do Británie padesát vysloužilých topédoborců. Původně byly určeny do starého železa, avšak Churchill zoufale potřeboval udržet životně důležité zásobovací spojení svého obleželého ostrova, jež vedlo vodami plnými ponorek. Mezitím bylo stále zjevnější, že Japonci hodlají v Asii vybudovat vlastní říši. Americký prezident a jeho poradci bedlivě sledovoli kroky země, jež měla nakonec poutat hlavní část válečného úsilí USA. V červenci 1940 uvalil embargo na vývoz leteckho benzinu a prvotřídní oceli do Japonska a v září, poté co Japonsko vstoupilo do spolku s evropskými státy Osy, prohlásil: „Od nynějška existuje jediná válka. Demokracie na celém světě se musejí sjednotit proti společnému nepříteli.“
Británie a Spojené státy spojily pro nadcházející težké časy své osudy.
Tak se zrodila slavná smlouva o půjčce a pronájmu, jež dostala rok na to i kodifikováno podobu a která zachránila Británii před nedostatkem zbraní, munice a zásob, tedy před jistou zkázou. V rámci poslaly Spojené státy za oceán válečný materiál v hodnotě neuvěřitelných osmi miliard dolarů.
V květnu 1941 vyhlásil prezident stav plného ohrožení, přerušil diplomatické styky s evropskými státy Osy a zmrazil jejich aktiva v USA. Atlantická charta podepsaná v srpnu v sobě nesla zárodky světového uspořádání, jehož hodlal Roosevelt dosáhnout poté, co umlknou zbraně. Vzešla z jeho setkání s Winstonem Churchillem na palubě vojenské lodi a vyjadřovala polečný cíl: porazit nacismus a přinést lide trvalý mír. Přesto se prezident musel stále chovat obezřetně, aby nepopudil domácí izolacionisty. Do války se nikomu nechtělo a on se vsoukromí před spolupracovníky vyjadřoval v tom smyslu, že má-li se národ odhodlat ke kroku, který jej uvrhne do hrůz moderní války, musí prožít opravdový šok.
A ten měl přijít brzy.
Bezprostředním impulsem, který přiměl USA ke vstupu do války, nakonec nebyl Hitlerova touha po světovládě, ale rozpínavost císařského Japonska. Ráno 7. prosince 1941 zaútočily japonské letouy startující z letadlových lodí na námořní základnu v havajském Pearl Harbonu, domovskému přístavu mocné Tichomořské flotily. Zároveň byly bombardovány i ostrovy Guam a Midway, Filipíny, Hongkong a Malajský poloostrov.
Prezident Roosevelt se dosud marně snažil přesvědčit masu Američanů složenou z rozličných národnostních skupin (včetně přistěhovalců z Německa, Itálie či Japonska) o potřebě vstupu do války. Nyní stál tváří v tvář celonárodní jednomyslnosti, jakou by mu jeho předchůdci záviděli. Tu noc zůstal dlouho vzhůru a v Oválné pracovně si připravoval řeč, jež předznamenala počátek spojeneckého nástupu. Osmého prosince vystoupil v Kongresu a oznámil, že USA vstupují do války, v níž běží o samu budoucnost civilizovaného soužití lidí a národů. Hovořil pomalu a vážně a jeho projev vstoupil do dějin.
Nově vytvořené ministerstvo válečné výroby mělo za úkol maximalizovat produkci v každé jednotlivé továrně a místo dělníků, kteří odešli do bojiště, nasadit do dílen ženy a děti. Když se Roosevelt ve 30. letech stal prezidentem, sužovala zemi dvacetiprocentní nezaměstnanost.
Počátkem roku 1942 již prezident veděl, že díky průmyslovému potenciální Severní Ameriky je vítězství jen otázkou času.
Vedle úsilí vybojovat válku do vítezného konce, a to co nejrychleji a s co nejmenšími ztrátami na životech amerických vojáků, se Roosevelt nadšeně pustil do organizování celosvětové instituce, jež by v budoucnu pomohla zachovat mír, jakési obdoby meziválečné Společnosti národů spojující všechny státy v jednotě a harmonii. Tak byly položeny základy OSN.
V téže době, uprostřed války, se konala první řady konferencí věnovaných poválečnému uspořádání světa. V lednu 1943 se v marocké Casablance setkal Roosevelt s Churchillem. Původně se měl jednání zúčastnit i Stalin, vzhledem k vrcholící stalingradské bitvě, jež měla být v rusko-německém konfliktu rozhodující, však zůstal v Moskvě. Následovaly konference v Quebeku, Káhiře a Teheránu. Jednalo se o Číně a válce na Dálném Východě, o hnutí Svobodných Francouzů, o spolupráci v oblasti atomové energie i o problematice Balkánu. A právě v teheránu, kde se „trojka“ (představitelé: Roosevelt, Churchill a Stalin) sešla koncem listopadu 1943, se Stalin pustil do machinací(22), jejichž cílem bylo změnit po válce polovinu Evropy v sovětské impérium. Roosevelt předestřel prohnanému sovětskému diktátorovi svůj projekt, podle kterého měli na poválečnou stabilitu dohlížet „čtyři četníci“ - USA, Británie, SSSR a Čína. Stalinovi musel být podobný návrh k smíchu. V té době se již zabýval plány na nastolení prosovětského režimu v Polsku. Roosevelt si myslel, že má Stalina „přečteného“. V tom se ale krutě mýlil. Zatímco americký prezident dále usilovat o ustanovení světové organizace, „strýček Joe“ prahl jen po válečné kořisti a nehodlal akceptovat sebemenší námitky. Jediným kladem celé konference byla dohoda mezi USA a Británií, podle níž mělo v následujícim roce dojít k invazi(23) do Francie, a příslib Sovětského svazu, že někdy v budoucnu vstoupí do války proti Japonsku.
V listopadu 1944 dosáhl Roosevelt triumfu, jaký se nepodařil nikomu předtím ani po něm: stal se počtvrté prezidentem Spojených států. Onoho chladného 7. listopadu jej národ opětovně zvolil přesvědčivou většinou hlasů. Mnoho vojáků odvolilo přímo na bojištích války, pro jejíž vítezný konec byl Roosevelt ochoten učinit vše. Jeho zdraví se však horšilo stejně rychle, jako přibývalo úspěchů na frontách.
Ve stejné době zemřel manžel Lucy Mercerové a tisk začal přetřásat dávnou historii Rooseveltova milostného poměru. Pro Eleanor to jistě bylo mnohem méně zábavné.
Na počátku roku 1945 se prezident plně soustředil na událost, o níž doufal, že bude jeho největším zahraničněpolitickým úspěchem. Je tragickou ironií, že se nakonec obrátila v katastrofu - nejen pro něj, ale i pro Churchilla a pro většinu svobodného světa. Pouhých několik měsíců před koncem války, v únoru, se velká trojka - představitelé USA, Velké Británie a SSSR - sešla na Jaltě na Krymu.
Výsledek konference měl zpečetit poválečný osud světa. V Jatě spáchal Roosevelt poslední a největší z řady chyb pramenících z přehnané důvěry ve Stalinovo slovo. Navzdory varovným skutečnostem veřil, že sovětský diktátor cítí stejně jako on sám a klade si v Evropě stejné cíle: svobodu pro všechny lidi, likvidaci kolonialismu a právo osvobozencýh národů zvolit si budoucnost podle vlastního rozhodnutí. Stalin ovšem po ničem takovém netoužil. Naopak, hodlal se stát největším kolonizátorem a rozšířit sféru vlivu Kremlu přes půl Evropy až do Berlína a od Baltu po Středozemní moře.
Snad největší chybu učinil Roosevelt tehdy, když přiznal Sovětům právo veta v radě bezpečnosti OSN, a učinil tak ze Sovětského svazu jednu z pěti velmocí obdařeným právem obcházet mezinárodní pravidla, kdykoli se jim to bude hodit. A SSSR neopomněl tohoto práva užívat.
Polská otázka byla dalším bodem, v němž Roosevelt s Churchillem zaváhali. Západní spojenci nechali Stalinovi volnou ruku v nakládání se zemí, kvůli níž šla Británie v roce 1939 do války a „strýček Joe“ ji proměnil v jeden z nejlidnatějších sovětských satelitů.
Jiný zbytečně velkorysý ústupek učinil prezident ve snaze zapojit obrovský potenciál Rudé armády do válečných akcí proti Japonsku. Ani slůvkem neprotestoval, když sovětský diktátor vznesl nárok na japonské Kurily, na obnovu někdejších carských koncesí Východočínské železnice a na čínské přístavy Port Arthur a Dalnij. Roosevelt tím porušil výslovný slib daný roku 1943 čínskému nacionalistickému (protikomunistickému) předákovi Čankajškovi(24). Tehdy se prezident zapřísahal, že čínské území je nedotknutelné a USA nepřipustí, aby se Čína znovu stala obětí koloniálních výbojů, jako tomu bylo na počátku století.
Roosevelt a jeho lidé naivně a dětinsky věřili ve Stalinovu dobrou vůli. Zcela evidentně neprohlédli diktátorovy skutečné záměry. Někteří z nejvyšších velitelů, jimž Roosevelt ochotně naslouchal, se domnívali, že konečná porážka tokijských militaristů bude stát životy dalších milion amerických vojáků. V důsledku toho se prezident na Jaltě Stalinovi ve všem ustoupil a doufal, že Sovětský svaz pomůže Spojeným státům vyhnout se na Dálném Východě zbytečným ztrátám. Stalin mu vše ochotně slíbil, aniž cokoli splnil, a západní státy mohly nakonec jen nečinně přihlížet, jak se na Evropu snáží železná opona.
Roosevelt se nikdy se nikdy nestaral o vlastní zdraví a lékařům, kteří se o něj měli pečovat, se jen posmíval.
V dubnu 1945 se vydal vlakem do „Malého Bílého domu“ ve Warm Springs, kde se hodlal léčit z vleklé infekce nosních dutin. Spolu s prezidentem cestovala zvláštním vlakem jeho přítelkyně Lucy Mercelová, dvě sestřenice a několik spolupracovníků. Paní Rooseveltová manžela nedoprovázela. 12. dubna seděl Roosevelt modelem Elizabeth Shoumatoffové, malířce akvarelů, která jej několikrát portrétovala už v minulosti. Krátce po jedné hodině odešel na oběd. Přitom si postěžoval sestřenici Margaret Suckleyové: „Příšerně mě bolí hlava.“
Zemřel téhož dne v 15 hodin 35 minut na silné krvácení do mozku způsobené chronickou arteriosklerózou(25). Bylo mu 63 let. Do vítězství nad Německem zbývaly čtyři týdny, Japonsko mělo být rozdrceno až za čtyři měsíce.
Prezidentova náhlá smrt ochromila Kongres i celý národ. Lidé cítili, že po něm v životě Ameriky zbylo prázdné místo. Tak se uzavřel život jednoho z největších státníků všech dob. Dnes víme, že namísto trvalého míru, o němž snil, nastoupilo křehké příměří poznamenané vší možnou lidskou marnivostí a závistí, jež tak často ústí do krvavých válek. Jeho vize Organizace spojených národů se však stala skutkem a od skončení druhé světové války nesčetněkrát pomohla trpícím, odvrátila hrozbu konfliktu a ujala se milionů uprchlíků.
Franklin Delano Roosevelt měl své chyby jako každý jiný člověk - dovedl být nevěrný, někdy i prodejný, sobecký či autokratický(26). Na druhé straně však byl nepochybně nadán vlastnostmi, díky nimž se stal přirozeným obráncem svobodného světa proti bezprecedentní despocii(27).
Franklin Delano Roosevelt sepsal před smrtí řeč, kterou hodlal následující týden přednést v Kongresu. Třebaže mu již nebylo souzeno ji přečíst, obstála ve zkoušce času jako výmluvná chvála humanity: „Nejdůležitější problém, před nímž dnes stojíme, je tento: má-li civilizace přežít, musíme věnovat péči vědě o vztazích mezi lidmi - aby všichni lidé všech ras byli schopni žít pospolu a společně pracovat v jednom světě. A v míru.“
A tak zemřel člověk, který pro obyčejné lidi byl největším americkým prezidentem 20. století; pro několik bohatých jedinců člověkem, který zradil přátele, spolužáky a svou společenskou třídu. Franklin Delano Roosevelt se stal nejvyšším představitelem USA v době, kdy početné zástupy nejchudších občanů bloudily zemí ve snaze nalézt práci a hospodářská krize ohrožovala principy, jež ze Spojených států učinily maják naděje pro miliony přistěhovalců.
Byl to on, kdo přivedl národ potácející se na pokraji ekonomické katastrofy od nového věku, věku spolupráce velkého kapitálu a státu, jemuž Amerika vděčí za bohatství a prosperitu.
Vysvětlivky
1-Prostřední jméno Delano bylo dívčím příjmením jaho matky Sary
2-Eleanor Rooseveltová- 11.10.1884-7.12.1962, americká politička. Spolupracovala na mnoha sociálních projektech (péče o děti, práva žen a národnostních menšin). 1949-51 předsedala komisi OSN pro lidská práva. Podílela se na vypracování Všeobecné deklarace lidských práv
3-Theodor Roosevelt- 27.10.1858-6.1.1919, americký politik. 1899-1900 guvernér státu New York, 1901-09 prezident USA. Ve své době patřil k nejpopulárnějším politikům, především pro usilovný boj s korupcí a proti rodícím se trustům v zemi. Úspěšný v zahraniční politice, často demonstroval sílu USA. Nobelova cena míru v roce 1906.
4-Koncipient-kandidát advokacie, notářství.
5-Lobby- početná, většinou vlivná zájmová skupina, která prostřednictvím svých zaměstnanců či k této činnosti specializovaných advokátů (lobbystů) vytváří stálý nátlak na zákonodárce, ministry, členy byrokracie a výkonné moci včetně prezidenta za účelem ovlivnění jejich rozhodnutí ve vlastní prospěch. Poprvé bylo užito americkým prezidentem U. Grantem podle vstupní haly (anglicky lobby) hotelu Villard ve Washingtonu, kde se v 19. stol. scházeli členové Kongresu a kde byli kontaktováni zástupci byznysu, průmyslu a různých zájmových skupin.
6-Skrupule- pochybnosti, rozpaky; přehnané nebo zbytečné ohledy a zábrany.
7-Frakce- a) seskupení; proud uvnitř politické strany, mající odlišnou ideologickou orientaci, vlastní politický program nebo názory na taktické a strategické otázky, někdy i vlastní tiskový orgán; b) parlamentní frakce, politický klub-skupiny poslanců patřících k jedné politické straně, respektive k několika stranám sdruženým.
8-Konvent- volené shromáždění s konkrétně stanovenou pravomocí v některých protestanských církvích.
9-Woodrow Thomas Wilson- 28.12.1856-3.2.1924, americký politik; byl profesorem a rektorem na univerzitě v Princetonu. V roce 1911 se stal guvernérem státu New Jersey. V letech 1913-21 byl prezidentem USA; předložil program
10-Inaugurace- slavnostní uvedení v úřad, obvykle spojené s přednesením slavnostní řeči, sliby inaugurovaného.
11-Kapitál-věcné statky nebo jistá suma peněz , které specifickým způsobem uplatňování v různých sférách ekonomických skýtají možnosti výnosů.
12- Herbert Clark Hoover- 10.8.1874-20.10.1964, americký politik a státník; republikán. 1921-28 ministr obchodu. 1929-32 prezident USA
13-Al(fonse) Capone- 17.1.1899-25.1.1947-americký gangster. Od roku 1925 řídil gang obchodující nezákonně s alkoholem, organizoval vydírání, prostituci a placenou ochranu. Korumpoval i městskou správu a policii.
Zatčen v roce 1931, z vězení propuštěn 1939 pro pokročilou syfilidu.
14-Precedence- společenská přednost, právo člověka vystupovat před jinými lidmi vzhledem k vyšším hodnosti nebo úřadu.
15-Embargo-prostředek hospodářského nátlaku v mezinárodních vztazích, který má zpravidla formu zákazu vývozu nebo dovozu určitých druhů zboží nebo veškerého zboží ve styku s určitou zemí nebo skupinou zemí.
16-Pogrom- protižidovská demonstrace spojená s útoky na židovský majetk a čtvrtě. Pogromy byly organizovány již ve středověku, za nacismu vedly k holocaustu.
17-Agresor-útočník, např. stát uplatňující agresi ve vztahu s druhým.
18-Memorandum-1) diplomatická korespondence obsahující vylíčení důležitých událostí, politické nebo právní stanovisko k určitému problému; 2) pamětní spis
19-Manhattan-krycí jméno amerického programu vývoje at. bomby za 2.sv. války
20-Izolacionismus v USA-politický směr požadující výhradní nebo převažující orientaci zahraniční politiky USA na americký kontinent a odmítající účast v ozbrojených konfliktech v jiných částech světa a angažovanost ve světové politice, zejm. v evropských záležitostech.
21-Cash and Carry - odběratel musel zaplatit hotově [cash] a sám si zboží odvézt [carry]
22-Machinace-nepřípustné nebo podvojné jednání, podvody či intriky.
23-Invaze-vpád, vniknutí.
24-Čankajšek- 31.10.1887-5.4.1975, čínský a tchajwanský politik. Absolvoval vojenskou akademii v Číně, vojenské vzdělání získal též v Japonsku.
25-Arterioskleróza-nejčastější onemocnění tepen.
26-Autokracie-samovláda.
27-Despocie-jedna z forem vlády, kdy vztah vládce k ovládanému je vztahem pána a otroka. V despocii rozhoduje pouze osobní, neomezená vůle panovníka. Od autokracie se liší jen minimálně a spolu s tyranií patří ke klasickým záporným formám monarchie.
Nejdůležitejší data
1882 Narozen v Hyde Parku, stát New York (30.
ledna).
1904 Získává titul bakaláře práv na Harvardově univerzitě.
1905 Sňatek s Eleanor Rooseveltovou.
1910 První politické vítězství: zvolen do senátu státu New York za Demokratickou stranu.
1912 Po úspěšné kampani ve prospěch Woodrowa Wilsona znovu zvolen senátorem.
1913 President Wilson odměňuje Roosevelta funkcí náměstka ministerstva námořnictva.
1921 V důsledku onemocnění obrnou ochrnul na dolní polovinu těla.
1924 Po rekonvalescenci se účastní národního sjezdu (konventu) Demokratické strany.
1928 Zvolen guvernérem státu New York.
1930 Úspěch reforem zaměřených na zlepšení těžké situace pracujících mu zajišťuje opětovné zvolení guvernérem.
1932 Jako kandidát Demokratické strany snadno vítězí v lisotpadových volbách nad úřadujícím prezidentem Herbertem Hooverem.
1933 Čtvrtého března inaugurován prezidentem USA.
1935 Nejvyšší soud ruší platnost některých zákonů přijatých v rámci politiky „nového údělu“.
1936 Znovu s velkou převahou zvolen prezidentem.
1937 Rooseveltův pokus prosadit do nejvyššího soudu soudce nakloněné jeho politice se setkává s bouří kritiky a obviňování z diktátorských sklonů.
1938 Přes osobní sympatie ke svobodymilovným národům Evropy ohrožovaným Hitlerem a Mussolinim se otevřeně hlásí k izolacionistické politice, jež má za cíl zabránit zatažení USA do války.
1939 Návštěva britského královského páru ve Washingtonu; Roosevelt soukromě připouští, že USA budou možná nuceny vstoupit do války proti diktátorským režimům v Evropě a na Dálném Východě.
1940 USA poskytují Británii staré torpédoborce výměnou za strategické základy v zemích Britského impéria; Roosevelt potřetí zvolen prezidentem.
1941 Slib poskytnout Spojencům „jakoukoli pomoc kromě vstupu do války“; USA zataženy do světového konfliktu po japonském útoku na základnu tichomořské flotily v Pearl Harboru 7. prosince.
1943 Na konferencích v Casblance, Quebeku a Teheránu nastiňuje Roosevelt svou představu OSN a poválečného mírového uspořádání.
1944 Zvolen počtvrté prezidentem jako první politik v dějinách USA; zhoršení zdravotního stavu vinou arteriosklerózy.
1945 Jaltská konference; Churchill a Roosevelt podléhají Stalinovi; počátek cesty ke studené válce. Roosevelt umírá (12. dubna); dostává se mu státního pohřbu
Zajímavosti
Reportéři se nikdy o téměř úplném ochrnutí dolních končetin a fotografové jej fotili, jen když neseděl na kolečkovém křesle. Roosevelt nosil s oblibou dlouhý splývavý plásť, který zakrýval jak křeslo, tak bezvládné končetiny. Mozek a energie zůstaly obrnou nedotčeny a demokratičtí vůdcové se rozhodli nehledět na tělesnou újmu velkého muže a raději využít jeho přitažlivosti.
Noviny, které rády přehlížely jaho chorobu, zavíraly oči ještě před jednou stránkou Rooseveltovy osobnosti, kterou se i on sám snažil držet pod pokličkou. Šlo o jeho milostný život. Nevěrný prezident nemá šanci, pokud povolní novináři ochotně nemlčí. A v tomto případě opravdu mlčeli. Nikdy nezveřejnili informace o dlouholetém vztahu mezi Rooseveltem a osobní tajemnicí jeho ženy, který o charakteru budoucího prezidenta leccos prozrazoval. Vztah s Lucy Mercerovou byl aktivně podporován některými příslušníky klanu. V roce 1918 onemocněl Roosevelt chřipkou a zápalem plic a během jeho nemoci objevila Lucyiny dopisy jeho žena. Šlo o velice intimní korespondenci a Eleanor pohrozila manželovi rozvodem, pokud se s Lucy ještě někdy sejde. Roosevelt již tehdy kráčel za velkým cílem a z obavy před skandálem vztah přerušil. Později jej ovšem znovu obnovil. Mimomanželské dobrodružství navždy poznamenalo jeho vztah k Eleanor, která vešla do dějin jako nejcílevědomější ze všech „prvních dam“.
Joseph Zangara-zedník italského původu, vypálil 15. března 1933 ve floridské Miami na Roosevelta pět kulek. Zasáhl chicagského starostu Antona Cermaka (Čermáka), který o měsíc později zemřel.
Zangara skončil na elektrickém křesle.
Roosevelt se sám řídil zásadou co na srdci, to
Použitá literatura
Blundell Nigel - Ilustrovaný životopis Franklin Delano Roosevelt - z anglického originálu A Pictorial History of Franklin Delano Roosevelt vydaného nakladatelstvím Sunburst Books v Londýně roku 1996, přeložil Ryčovský Ivan, vydalo nakladatelstvíolumbus v Praze roku 1997
Paul Johnson - Dějiny amerického národa - z anglického originálu A history of the American People, vydaného nakladatelstvím HarperCollins Publishers, Inc., v New Yorku roku 1998, přeložili a rejstříkem a vysvětlivkami opatřili Věra a Jan Lamperovi.