Vliv rozvodu na deti

Kategorie: Psychológia (celkem: 235 referátů a seminárek)

Informace o referátu:

  • Přidal/a: anonymous
  • Datum přidání: 01. července 2007
  • Zobrazeno: 2438×

Příbuzná témata



Vliv rozvodu na deti

Vliv rozvodu na děti
Osnova:
1) Úvod
2) Teoretická část
- a) výhradní péče matky
- reakce dětí na rozvod
- dlouhodobé problémy dětí ve výhradní péči matky
- b) výhradní péče otce
- shoda pohlaví rodiče a dítěte ve výhradní péči
- hlavní problémy rodin s výhradní péčí rodiče opačného pohlaví
- nejlepší cesta ke štěstí dítěte v rodinách s výhradní péčí jednoho rodiče
- c) společná péče
- porozvodové uspořádání
3) Praktická část – dotazník
4) Závěr (použitá literatura)

Úvod
Rozvod a jeho oběti
Rozvod se v naší společnosti stal zcela běžnou záležitostí. Rozvod (ne-li vlastní, tak blízkých) a jeho perspektiva otřásl pocitem bezpečí u většiny lidí. Rozvod je jednou z největších zkoušek v životě člověka. Klade nesmírné nároky jak na psychiku rodičů, tak i (a to především) na psychiku dětí. Existuje jen velice malé procento dětí (jestli vůbec nějaké), které by rozvod rodičů negativně nezasáhl. Některé se s ním vyrovnají lépe, jiné hůře, všechny však nějak poznamená. U některých dětí pak zůstávají trvalé následky, jež mohou značně ovlivnit jejich budoucí život. Člověk se v naší společnosti nemusí příliš rozhlížet, aby příklady takového poznamenání nalezl. Přesto však není třeba podléhat přílišnému pesimismu a beznaději, co se týká rozvodové problematiky, protože existují i mnohé účinné cesty, jak zmírnit dětem jejich bolest a omezit negativní dopad rozvodu na jejich psychiku. Toto téma jsem si vybrala především proto, že rozvod je problém, který se vyskytuje v naší společnosti až příliš často a který má či měl velký vliv na ohromnou část jejích členů. K zabývání se tímto problémem mě motivovala též skutečnost, že rozvod rodičů potkal mnoho mých blízkých přátel a já jsem byla svědkem ničivého vlivu této události na jejich psychiku. Začalo mě proto zajímat, zda existuje řešení rozvodové situace, které by trápení dětí buď úplně zamezilo nebo je alespoň z velké části zmírnilo, a v čem toto “řešení nejmenšího zla“ spočívá. V této práci bych chtěla shrnout vlivy rozvodů na psychiku a chování dětí a také alespoň zčásti ukázat, jak lze jejich negativní dopad na dítě zmírnit. Jelikož je v naší společnosti přibližně devět z deseti dětí z rozvedených rodin svěřeno do výhradní péče matky, chtěla bych se zabývat především tímto typem porozvodového uspořádání se všemi jeho výhodami i nedostatky. Přesto bych nerada opomenula případy výhradní péče otce či společné péče obou rodičů a jejich kladné i záporné vlivy na dítě.

Doufám také, že se mi podaří přiblížit problematiku toho, jak by mělo porozvodové uspořádání vypadat, aby na dítěti zanechalo co nejmenší následky. Co bych touto prací chtěla zdůraznit, je, že dítě se stává často jednou z nejtěžších obětí rozvodu, přestože na něm nenese sebemenší vinu, a že záleží jen na rodičích, jestli mu jeho pozici usnadní či ztíží. Teoretická část
I. Výhradní péče matky


Reakce dětí na rozvod
Pro všechny děti v péči jejich matek je rozpad rodiny smutným a tísnivým zážitkem. V prvních týdnech a měsících po rozchodu rodičů a poté, co otec z domu odejde, jsou u všech dětí patrny nějaké negativní reakce.
Ne každé dítě reaguje stejným způsobem, ale jisté symptomy stresu se objevují velice často. V reakci na odloučení rodičů děti cítí zlost, zmatenost a obavy, vyžadují více pozornosti od svých rodičů a učitelů, začnou plakat pro maličkosti a pláčou častěji. U starších dětí se mohou vyskytnout stesky na tělesné nevolnosti, jako jsou bolesti hlavy a bolesti žaludku, pro které nemůžeme nalézt žádnou organickou příčinu. Často tyto (velmi reálné) bolesti překrývají tajený vztek či touhu po větší míře laskavé pozornosti. Malé děti často procházejí tím, co psychologové nazývají “regresí“, jako reakcí na stres z rozvodu. To znamená, že chování dětí, když zápasí s tím, aby se vyrovnaly s rozruchem v rodině, se stává méně zralým. Tak se například může objevit noční pomočování nebo dumlání palce. Jako by se tyto děti chtěly vrátit k dřívějšímu období svého života, kdy se cítili bezpečněji. Většina rozvedených rodičů téměř bez výjimky přehlíží či podceňuje rozsah, závažnost a trvání traumatu dítěte způsobeného rozvodem. Bez ohledu na závažnost traumatu dávají rozvedení rodiče přednost víře, že jejich dítě příliš netrpělo a že jakékoliv reakce, které u něj vidí, jsou pouze přechodné. Téměř univerzální nutkání rodičů je “mít už to všechno za sebou“, a to co nejdříve, přestože to znamená ignorovat psychická traumata. Většina rodičů chce na rozvod pohlížet jako na jednorázovou záležitost, která při nejhorším u jejich dětí způsobí sice negativní, ale krátké reakce. To platí zejména o rodičích, kteří o rozvod žádali a chtějí oslabit svůj pocit viny tím, že minimalizují útrapy dětí. Většina rodičů věří obecně rozšířené domněnce, že děti jsou tak odolné, že se mohou lehce otřepat z jakékoliv krize, včetně rozvodu. Není tomu tak. Je známo, že oběti traumatu mohou někdy fungovat zcela dobře v oblastech, které nemají s jejich traumatem žádnou spojitost.

Podobně děti z rozvedených manželství mohou vynikat v řadě oblastí, avšak mohou v sobě nosit skryté problémy se sebehodnocením a s mezilidskými vztahy, které se nemusí projevit po řadu let.
Dokonce i dětem z rozvedených manželství, kterým se podaří uniknout dlouhodobým problémům, to trvá asi tak dva roky, než znovu získají svoji psychickou rovnováhu. V této době jsou vystaveny celé sérii změn, které se zvětšují a zahrnují mnoho aspektů života. Více než polovina dětí z rozvedených rodin s výhradní péčí matky má pocit, že třebaže se před rozvodem rodiče často hádali a v rodině panovala špatná atmosféra, nejsou na tom po rozvodu jejich rodiny lépe. I když se jim vede docela dobře, dali by ve většině případů přednost otočit ručičkami hodin nazpět a vrátit se do předrozvodové rodiny i přesto, že si pamatují většinu problémů.
Ještě větší podíl dětí, asi tak čtyři z pěti, chová naději, že se jejich rodiče znovu sblíží. Rozvodem se totiž dá do pohybu řada nevítaných změn, které jsou překážkou pro štěstí dítěte – otec se odstěhuje z domu, matka stále nemá čas, protože musí více pracovat (peněz je vždy málo), rodina se přestěhuje z domu a z prostředí, které bylo dítěti známé do menšího bytu, rodiče na sebe křičí a hádají se ještě více než dříve.
Co na dítě působí nejhlouběji, ačkoli se o tom většinou nemluví, je šokující vědomí, že láska netrvá věčně. Rodiče tu kolem dítěte nejsou navždy. Jedna z nejdůležitějších jistot, se kterou děti počítají, je stálá přítomnost a ochrana jejich rodičů. Rozvod jim tuto jistotu vezme. A zanechává oprávnění k nedůvěře ve stálost lásky. To pak handicapuje děti později v životě, když se začínají vyvíjet jejich vlastní vztahy. Když se manželé žijící v konfliktním manželství dozvědí o problémech dětí v domácnostech s výhradní péčí matky, mohou si nakonec položit otázku, nemají-li setrvat v manželství pouze pro dobro dětí. Myslím, že by skutečně měli udělat vše, co se dá, aby se manželství zlepšilo a aby tím sobě i dětem ušetřili bolest rozvodu. Dalším mocným argumentem proti rozvodu by mělo být snížení životní úrovně dětí. Na druhé straně však děti, které žijí ve výhradní péči matky, na tom nemusí být nutně hůře než ty, které zůstávají ve špatném domově se dvěma rodiči, naplněném stálými konflikty a napětím. Rozvod může také znamenat pro děti pozitivní změny. Zcela jistě pro ty, které jsou chronicky zneužívány svými otci.
Asi pro 50-70% dětí nezanechává rozvod žádné viditelné trvalé jizvy na psychickém vývoji.

Přesto však stále zůstává 30-50% dětí, které trpí dlouhodobou pozorovatelnou škodou, jejíž stopy lze vysledovat až k rodičovskému rozvodu.


Dlouhodobé problémy dětí ve výhradní péči matky:
Psychologická poškození dětí vyrůstajících v rodinách s výhradní péčí matky mohou získávat různé formy: nejistotu z hlediska sexuální role, omezení schopnosti vytvářet intimní vztahy, depresi, úzkost, nedostatečné sebeovládání a - průvodce téměř všech emocionálních problémů a poruch chování – nízkou míru sebeúcty, nízké sebehodnocení.

a) Sebeúcta
Sebeúcta je psychologická charakteristika, která by se dala též popsat jako reputace, kterou má člověk sám u sebe. Říká-li člověku vnitřní cit, že je osoba schopná a cenná, pak má sebeúctu vysokou – a naopak. Když si uvědomíme okolnosti, které jsou nejpříznivější pro rozvoj zdravé sebeúcty, snadno porozumíme, proč jsou děti z rozvedených rodin v tomto směru postiženy. Sebeúcta rozkvétá, když vztah rodičů k dětem je vztahem vřelé, chápající a pozitivní pozornosti. Pro rodiče, kteří procházejí rozvodem, jsou však tyto vlastnosti nedostatkovým zbožím. Zahlceni svými vlastními starostmi, smutkem a hněvem mají rozvedení rodiče alespoň po určitou dobu vážně ochromenou schopnost reagovat na děti optimálním způsobem. Ve spoušti, kterou zanechá rozvod, mají matky samoživitelky zvýšený sklon k hubování, kritizování a trestání svých dětí. Čím depresivnější je taková matka, tím obtížněji bude dětmi pozitivně zaujata. Může se od dětí odtáhnout, někdy se i ponořit do výru aktivit mimo domov, a to vše v úsilí zlepšit svůj trýznivý vnitřní stav.
Děti, zejména mladší, nerozumějí depresím starších. Když se matka zdá nepozorná, vlažná, málo citová, mohou se její děti domnívat, že udělaly něco, co jim matku vzdálilo. Podobně na sebe děti vztahují nepřítomnost otce, jakoby to byla jejich vina, že se rodiče rozvedli.
Je samozřejmé, že čím dříve matka získá svoji původní emocionální rovnováhu a čím více je fyzicky a emočně dostupná, tím lépe se bude dětem dařit. Otec, podle toho, jakým způsobem zařídí a povede svůj vztah k dětem, jim může jejich trápení buď zmírnit, nebo zhoršit. Bude-li je vidět často, bude-li ve vztahu k nim spolehlivý, udrží-li s nimi úzký vztah a bude-li se o ně starat, ujistí tím děti, že ztráta lásky v jejich rodině se nerozšířila i na ně.
Na druhé straně, má-li otec s dětmi jen omezený kontakt, zklamává-li je opakovaně tím, že je vyzvedává pozdě, nebo zruší-li původní domluvu na společné trávení času úplně, pak děti dospějí k přesvědčení, že otec si jich už mnoho necení. Od toho je jen malý krůček k pocitům nízké ceny. Většina dětí začne pociťovat chybu spíše u sebe, než aby si začaly myslet, že jejich otec je špatný jako rodič.
Odborníci radí rodičům, aby dětem zdůraznili, že rozvod je záležitostí mezi maminkou a tatínkem, tedy záležitostí dospělých, a že s dětmi se nikdo nerozvádí a že jsou stále milovány. Nízká míra sebeúcty pochází také z pocitu hanby spojené s rozvodem. Rozvod může pro děti znamenat, že jeho rodina není tak dobrá jako rodina úplná a tak že ani samo dítě není tak dobré jako ostatní.

Skutečnost, že mnoho vrstevníků je též z neúplných rodin, děti často příliš neuklidní. Nezáleží totiž pouze na pocitu odlišnosti od ostatních, ale děti se také většinou identifikují s pocity hanby u svých rodičů. Rozvod znamená, že své selhání a selhání našeho vztahu vyhlásíme veřejně. Nevyhnutelný pocit hanby se jen málo tlumí tím, že mnoho jiných selhalo před námi. Pocit osobního selhání a ztráta společenského postavení provází rozvod téměř vždy a zasahuje jak dospělé, tak i děti.

b) Maskulinita
Sebeúcta dítěte je úzce spojena s jeho pocitem, jak přiměřeně naplňuje mužskou nebo ženskou roli. Největší pravděpodobnost, že budou chlapci v tomto směru handicapováni je u těch, kteří jsou deprivováni ve vztahu ke svým otcům. Platí to zejména tehdy, kdy k rozvodu došlo ještě předtím, než dítě začalo chodit do školy: průměrný chlapec ve výhradní péči matky se cítí a jedná méně mužsky než chlapec, jehož rodiče se nerozvedli. Když se takto poznamenaného chlapce zeptáme, jakým činnostem, hračkám a případným povoláním v budoucnu dává přednost, pak jeho volby mají méně společného s jinými malými chlapci a více společného s malými dívkami. A nejen jeho myšlenky jsou jiné. Ve skutečnosti si i více hraje s děvčaty a mladšími dětmi než s chlapci, jejichž otec žije doma. Dává i přednost těm typům her a činností, které se líbí malým dívkám.
Kdyby šlo o pouhé odmítnutí konvenčního maskulinního chování, nebylo by na tom nic příliš zlého, avšak chlapci ve výhradní péči matky, kteří se vyhýbají tradičnímu maskulinnímu chování, nevolí takové chování vědomě. Zcela naopak. Tito chlapci by chtěli být jiní, ale nevědí jak, nebo jsou příliš nejistí a nemají odvahu to zkusit. Jsou většinou velmi závislí na svých matkách, nejistí v jednání s vrstevníky mužského pohlaví a často jsou jimi zastrašováni. I když si zkoušejí hrát s jinými chlapci, bývají ignorováni nebo odmítáni a důsledkem toho také velmi nešťastní, osamělí a plní pocitu odcizení. Jsou méně asertivní a více závislí na svých spolužácích. Od různých tělesných a soutěživých aktivit spíše plaše ustupují a vyhýbají se sportům vyžadujícím kontakt. Matka, která má svěřeného syna do výhradní péče, může povzbuzovat a odměňovat jeho nezávislé a zkoumavé chování. Je také důležité, aby podporovala synův vztah k otci tím, že projeví k otci kladné postoje a usnadní setkávání syna s ním. Na neštěstí mnoho takových matek svého syna od nezávislého chování odrazuje a podobné projevy potlačuje a omezuje. Začínají se něčeho obávat, když se chlapec zapojí do nějakých dobrodružných, hlučných či nespoutaných aktivit.

Veřejně kritizují otcovské kvality svých bývalých manželů. Je-li matka ustrašená a omezuje-li aktivní a asertivní chování svého syna a otevřeně ponižuje otce, pak je větší pravděpodobnost, že její chlapec se stane plachým, nadměrně závislým a nejistým v pocitech své příslušnosti k mužskému pohlaví. Otec, který nemá syna ve své péči, mu však může pomoci tím, že se s ním bude často stýkat a že se vynasnaží, aby vzájemný vztah zůstal úzký a vřelý. To zvýší pravděpodobnost, že se s ním syn bude identifikovat. U chlapců, kteří nemají častý kontakt se svými otci, je zvýšená pravděpodobnost, že budou nejistí ve své maskulinitě. Toto větší riziko nejisté maskulinní identity u chlapců ve výhradní péči matky má své kořeny nejen v pouhé nepřítomnosti otce. Je zde vliv i jiných faktorů, jako jsou matčiny postoje a chování. I když se matka samoživitelka snaží být svým dětem matkou i otcem ze všech sil, některé věci takové matky svým synům dát nemohou. Jednou z nich je silná maskulinní identita.

c) Intimní vztahy
Aby člověk dokázal zakládat a prožívat úspěšné intimní vztahy, potřebuje k tomu mít určité vlastnosti a mít jistá přesvědčení, z nichž většina bývá formována právě rodiči. Jsou to především přesvědčení o naší vnitřní ceně jako partnerů, důvěra v lásku toho druhého, dostatečné citové odpoutání od našich rodičů, tak abychom byli psychologicky k dispozici k úzkému vztahu s jiným dospělým, a schopnost účinně řešit konflikty, které v intimních vztazích nevyhnutelně vznikají.
Ústředním psychologickým úkolem adolescence a rané dospělosti je vytvoření vztahů k příslušníkům druhého pohlaví. Otcův zájem, podpora a dosažitelnost dávají synovi zřetelnou výhodu ve společenském styku se ženami. Šance mladého muže na úspěšnost jeho manželství je větší, těšil-li se vřelému a úzkému vztahu se svým otcem a viděl-li harmonický vztah mezi svými rodiči.
Je-li pro matky samoživitelky těžké dát svým synům maskulinní sebedůvěru, pak je pro ně téměř nemožné vychovat dívky, které mají hlubší důvěru ve svoji atraktivnost vůči mužským partnerům. To je ve velké míře role otce. Dojde-li k tomu, že otec nefunguje – ať již svými postoji, chováním či nedostatkem zájmu o dceru – pak je zvýšená pravděpodobnost, že dcera bude mít obavy a pochybnosti o své atraktivnosti jako ženské partnerky, bude mít pochyby, že by ji nějaký muž mohl milovat pro ni samu a může mít obecnou nedůvěru v muže. Bude také méně pravděpodobné, že najde uspokojení v lásce.

Dokonce i u problémů s dosažením orgasmu v manželském svazku lze vystopovat určité souvislosti s nepřítomností otce v útlém dětství. Dívky, které vyrůstaly v rodině bez otce, mají zřetelně větší potíže dosáhnout pohody ve vztahu s muži. Stojí je také více času a námahy vzbudit u mužů pozornost než dívky z rodin úplných. V jejich volném čase je lze nalézt častěji na místech, kde se zdržují chlapci. Na schůzky s partnery začínají chodit mladší a jsou také více aktivní sexuálně. Podle výzkumů se tyto dívky většinou dříve vdají, při sňatku bývají často již těhotné. Jejich manželé jsou častěji muži s nižším vzděláním, nepříliš úspěšní ve společnosti. Důsledkem toho tyto dívky cítí ve svých heterosexuálních vztazích více obav a méně uspokojení, mají obavy, že by je mužští partneři mohli zranit, opustit, zradit.
Z toho vyplývá, že cítí-li se dívka odmítnuta prvním mužem svého života – svým otcem – pak všechna další setkání s muži jsou ovlivněna touto událostí, jsou plna obav a podezření. Co může napomoci jsou dobré vztahy s jinými muži – s nevlastním otcem, který se opravdu stará, se starším bratrem, dědečkem, strýčkem, učitelem či psychoterapeutem. Přesto však obavy příliš často zůstávají. Podobně jako dívky mají i chlapci vychovaní v rodině s jediným rodičem problémy dosáhnout naplnění v heterosexuálních vztazích. Třeba i deset let po rozchodu rodičů je velká část těchto mladých mužů osamocena a má za sebou jen velice málo trvalejších heterosexuálních vztahů (pokud vůbec nějaké). Ze strachu z odmítnutí jsou k ženám velmi zdrženliví, nesnaží se příliš ženu dobývat a při sebemenším náznaku nezájmu se ihned stáhnou. Bojí se otevřít a důvěřovat druhému často ani pořádně nevěří v lásku, protože si pamatují bolest svých rodičů, když se vztah začal vyvíjet proti nim. Zdá se, že jak muži, tak ženy z rozvedených rodin očekávají a obávají se, že jejich vlastní citový život, že i jejich vztah selže. Rozvod tak může zanechat smutné dědictví předávané z generace na generaci.
K problémům v intimních vztazích zakoušených dětmi vychovávanými u rozvedených matek podstatným způsobem přispívá nadměrná závislost na matce. Otec pomáhá dětem k psychologickému odpoutání od matky tím, že nabízí dětem bezpečný vztah na matce nezávislý, a tím, že funguje jako určitý nárazník mezi dětmi a matkou. Bez otcovy přítomnosti je pro děti obtížnější dosáhnout nezávislosti v psychické pohodě. Místo toho, aby se odpoutávaly postupně, buď se této ústřední úloze adolescence vyhýbají tím, že lpějí na bezpečí a jistotě domova, nebo proklamují svoji nezávislost dramatickým, často nezralým způsobem.

To někdy zahrnuje převedení závislosti z matky na partnera či partnerku. Avšak bez opravdového pocitu psychické samostatnosti je jejich snaha o vybudování zralých mezilidských vztahů odsouzena k nezdaru. Jedním z hlavních znaků životaschopného a zdravého intimního vztahu dvojic je jejich schopnost úspěšně řešit konflikty, které nutně vznikají. Děti se pozorně dívají, co jejich rodiče dělají s konfliktem. O mnoho let později, když musí řešit vlastní manželské potíže, čerpají z těchto raných lekcí. Může to být i jeden z důvodů, proč děti z rozvedených rodin s větší pravděpodobností volí rozvod jako odpověď na své vlastní manželské problémy. Rozvod připraví děti o příležitost, aby zblízka pozorovaly, jak si dva dospělí úspěšně poradí s konfliktem. Přesto je však možné i po rozvodu modelovat pro dítě situace, jak úspěšně řešit konflikt. Pokud má otec kontakt s dětmi, pak spolu potřebují rodiče alespoň minimálně spolupracovat. Je důležité, aby toho byli schopni a snažili se vyhnout nadměrné zlobě. Jejich klidná komunikace po rozvodu může dítěti výrazně pomoci řešit partnerské konflikty v jeho budoucím životě.

d) Citové stavy
Rozvodem děti hodně ztrácejí. Kromě ztráty denního kontaktu s otcem obvykle vidí méně i svoji matku, která věnuje více času výdělku než musela věnovat dříve. Někdy dochází k úplnému přerušení kontaktu s některými příbuznými, jako např. s prarodiči ze strany otce. Mohou také přijít o svůj důvěrně známý domov a jeho okolí, o školy, přátele a dokonce o domácí zvířata.
V rodinách s více než jedním dítětem dochází k situaci, že děti jsou připraveny o možnost trávit čas s jedním z rodičů o samotě. Tato skutečnost není běžně známá či uvědomovaná. Sourozenci společně navštěvují svého otce a také se jako skupina vrací ke své matce. Děti ztrácejí pocit rodinné jednotky tak, jak ji znaly předtím. Zvláště stresující je, že rozvod otřese něčím, co děti považují za samozřejmé, totiž že rodiče budou stále někde nablízku. Mnohé děti dosáhnou po počátečním rozvodovém rozruchu znovu své rovnováhy a prožijí celkem slušné normální dětství. I když litují, nakonec se se svými ztrátami smíří, vyrovnají se s realitou rozvodu a přizpůsobí se reorganizaci rodiny, která nyní žije pod dvěma střechami, a také tomu, že je nyní v jejich životě více dospělých.
Některým dětem se však takové přizpůsobení nepodaří. Rozvod v nich zanechává psychická zranění, jejichž jizvy vzdorují uzdravení i přes delší časový odstup. Jednou ze známek takových zranění a varovným signálem rodičům jsou poruchy v náladě mladého člověka.

Mohou mít podobu trvalého smutku a deprese, nadměrných obav a celkové úzkostnosti či velkých výkyvů v náladě. Zda dítě bude, či nebude depresivní, je dáno řadou okolností. Avšak za jinak stejných podmínek platí, že čím větší ztráta pro dítě, tím je náchylnější k depresi, ať již v dětství nebo později v životě. Velké množství dětí se ke ztrátě úplné rodiny stále vrací. Se smutkem lpí na snu o úplné rodině. Nejde při tom o příležitostnou fantazii normálního dítěte o životě v idylické televizní rodině, kde se všechny konflikty řeší v lásce během třiceti minut. Děti z rozvedených rodin by obšťastnila mnohem prozaičtější nabídka. Velmi by je lákala možnost být částí třeba obyčejné rodiny, ve které by tatínek a maminka žili pod jednou střechou. Rodiče podceňují důležitost tohoto uspořádání, které děti považovaly před rozvodem za zcela samozřejmé a které postrádají, když je nenávratně pryč. Děti, pokud se s touto ztrátou nemohou vyrovnat, někdy podnikají i zoufalé pokusy s cílem, aby jejich rodiče byly opět pohromadě. Patrně tou nejméně nutnou ztrátou způsobenou rozvodem, která je často přehlížena, je zpřetrhání vztahů mezi dětmi a prarodiči z otcovy strany. Ve svém přání distancovat se co nejvíce od svého bývalého manžela nedovolí žena kontakt jeho rodičů s jejich vnuky. Dojde-li k takové situaci, pak jde o velmi nešťastné řešení. Prarodiče mohou být totiž cennými pomocníky rozvedených rodin. V citových výkyvech a zmatcích po rozvodu jsou rodiče až příliš zaměstnáni svými vlastními problémy, než aby plně vnímali své děti. To připravuje děti o hlavní zdroj jejich sebeúcty – schopnost vnímat se jako zdroj radosti svých rodičů. Dědeček a babička, o jejichž potěšení z vnuků nelze pochybovat, nabízejí proti takové deprivaci neocenitelnou pomoc. Jinými slovy, prarodiče, kteří zůstávají dětem dostupní, fungují jako bezpečný úkryt před rodičovským nepřátelstvím a dodávají cenný pocit stability. Zejména v případě, je-li manželství prarodičů dobré, děti mnoho získají, stanou-li se svědky dlouhodobého, úspěšného vztahu. Později v životě jim to může pomoci překonat určitý strach z intimního vztahu, strach, ke kterému jsou děti z rozvedených rodin náchylné. Mnoho dětí vychovávaných v rozvedených rodinách trpí nejen depresí, ale navíc i vyšší mírou úzkosti. Podobně jako jiná traumata pro děti, i rozvod trvale mění způsob, jakým děti přemýšlejí o světě a o svém životě. Dokonce i v domácnostech, kde děti byly svědkem bojů mezi rodiči, je zpráva o rozvodu obyčejně překvapí. Představa dětí, že rodiče tu s nimi budou stále je tak samozřejmá, že je opak prostě nenapadne.

Když však jeden rodič opustí domov, mnohé děti už nikdy nezískají ten pocit jistoty, který měli před rozvodem. Nemůžeš-li se spolehnout na své rodiče – základnu svého pocitu bezpečí – nemůžeš se pak spolehnout na nic. Život již není tak bezpečný, tak předvídatelný, tak jistý. Úzkost se může projevovat psychosomatickými symptomy, např. častými bolestmi, pro které neexistuje žádný somatický podklad. Může nabýt podoby neurotických návyků, jako je žvýkání tužek, okusování nehtů nebo tiky. Může nabýt formy specifických strachů. U některých dětí se vyvine velmi silná separační úzkost. Obávají se, že by mohly být ponechány o samotě nebo bez přítomnosti rodičů. Mohou se obávat, že je rodič opustí, že budou uneseny nebo že se rodičům stane nějaká nehoda. Ve většině případů lze dětskou úzkost zmírnit, zvládají-li rodiče svůj rozvod dospělým a civilizovaným způsobem, čímž zvyšují pravděpodobnost, že se děti přes krizi přenesou dobře. Naneštěstí v mnoha rodinách síla konfliktu po separaci nezeslábne. U dětí vychovávaných v takových rodinách je nejvyšší pravděpodobnost nástupu dlouhodobých psychologických problémů a také zpětného pohledu na dětství jako na nešťastnou pouť. Když se rodiče neustále hádají, ponižují druhého nebo proti němu bojují, často nevnímají bolest, kterou to způsobuje jejich dětem. Přitom jednou z nejspolehlivěji prokázaných souvislostí ve výzkumech v dětské psychologii je škodlivý vliv nadměrného množství rodičovských konfliktů na děti. Když se rodiče navzájem podrážejí, pak děti nevědí, s kým se identifikovat, koho respektovat, komu věřit. Když rodiče ukážou, že při výchově dětí mohou spolupracovat i v případě, že spolu nemohou žít, mají jejich děti pocit, že jsou chráněny, což jim umožňuje, aby pokračovaly v identifikaci s oběma rodiči. e) Sebeovládání
Často se stává, že děti, které se trápí, zaměřují své problémy navenek, a to ve formě poruch chování. Krátce po rozvodu vzroste u dětí negativismus, impulsivita, agresivita a neposlušnost. K takovým projevům dochází doma i ve škole. Jak chlapci, tak dívky zlobí více v bezprostředně porozvodovém období. Avšak problémy chlapců bývají vážnější a trvají déle. Dva roky po rozvodu problémy průměrné dívky prakticky mizí a její chování je stejné jako chování dívek z úplných rodin. Ve stejném časovém období se chování průměrného chlapce sice většinou dosti zlepší, ale výrazné problémy v chování dále zůstávají. Podle výzkumů mohou tyto problémy přetrvávat i v době šesti let po rozvodu. K problémovému chování chlapců a dívek z rozvedených rodin přispívá několik faktorů.

Rozvod připraví děti o mnoho věcí a hodně dětí z toho bývá depresivních, zklamaných a zlostných. Mnoho dětí cítí-li se špatně má sklon také špatně se chovat, zejména když cítí, že nad nimi rodiče nemají plnou kontrolu. Ve většině rodin má pro děti otcův zákaz větší váhu než zákaz matčin. Naše kultura to posiluje tím, že dává více autority a moci mužům. Není-li otec doma, děti často cítí oslabení mocenské struktury. Většina dětí cítí, že s matkou jim toho projde více. V některých případech je zlobení dětí vlastně odrazem špatného chování dospělých. Rozvádějící se manželé jsou na sebe často zlostní a neovládají se. Není nic neobvyklého, když je zlobná konfrontace provázena násilím. Nemohou-li se ovládat dospělí a předvádějí-li to dětem, jak jim pak mohou chtít zamezit, aby nevybuchovaly také?
Chlapci s problematickým chováním nejlépe prospívají v péči rodičů a učitelů, kteří systematicky dodržují pravidla a postupy, jsou vřelí a pečující a mají věci pod kontrolou. Z domovů, kde chyběl otec přichází neúměrně mnoho delikventů. Nejen že existuje silná závislost mezi nepřítomností otce a mužskou delikvencí, ale i mezi mírou recidivity: delikventi, jejichž otec nebyl přítomen ještě než dosáhli věku šesti let, mají vyšší míru recidivity než ti, jejichž otcové byli doma během jejich dětství. Souvislost mezi antisociálním chováním a nedostatečnou otcovskou péčí neznamená, že všechny nevydařené vztahy mezi otcem a synem nutně povedou k delikvenci, nebo že pozitivní vztah k otci zaručuje, že dítě se antisociálnímu chování vyhne. Do hry vstupuje mnoho jiných faktorů, včetně ekonomické situace a kvality vztahu chlapce k jeho matce. Avšak vřelý, angažovaný, pečující otec je stráž proti antisociálnímu chování, zatímco otec neplnící rodičovské funkce pravděpodobnost delikvence zvyšuje. Ještě dva další faktory jsou zde velmi důležité, zejména pro chlapce. Zaprvé, problémy se sebeovládáním jsou málo pravděpodobné, když rodiče podporují vztah druhého rodiče s dítětem tím, že spolu dobře komunikují, že se vyhnou vzájemnému snižování a když se dohodnou na výchovných prostředcích. Ve skutečnosti to znamená, že rodiče stále vystupují v zájmu svých dětí jako rodičovský tým i přes rozpory, které ukončily jejich manželství. Za druhé, chlapci, kteří se často stýkají se svými otci, se dovedou lépe ovládat.

f) Rozvoj intelektu
Vliv otce na mentální rozvoj dítěte začíná již v pátém až šestém měsíci po narození dítěte. U malých chlapců, kteří mají častější kontakt se svými otci, se začnou mentální dovednosti a zvědavost projevovat dříve než u těch, kteří mají kontaktu méně.

Zdá se, že malá děvčátka takový prospěch z kontaktu se svými otci nemají. Otcové ovlivňují intelektuální vývoj svých dcer až o něco později. Intelektový vývoj chlapce je posílen je-li otec dobrým spoluhráčem, schopným udržet chlapcovu pozornost v jeho hrách a umožňujícím hru, která stimuluje hlavně tělesně. Naproti tomu intelektový vývoj děvčete je posílen, poskytuje-li otec dostatek slovní stimulace, jako např. vyprávění a chválu, a reaguje-li na její nabídky společenské intrakce. Snadno dosažitelný otec pomáhá svému synovi dosáhnout ve škole jeho intelektového potenciálu tím, že slouží jako příklad muže, který úspěšně funguje mimo domov. Avšak bez ohledu na míru vlastní úspěšnosti nebude mít otec týž vliv na intelektový vývoj svého syna, není-li mu nablízku. Nedává mu tak dost příležitostí, aby ho syn pozoroval, napodoboval a aby se s ním identifikoval. Podobně vřelý vztah otce a dcery a výraznější otcova očekávání od dcery vedou u žen k vývoji autonomie, nezávislosti, úspěšnosti a tvořivosti. Výsledky a úspěchy dcer může otec nejen podpořit, ale i brzdit tím, že ji zanedbává nebo zneužívá. Otec hraje velmi významnou roli v tom, čeho jeho děti dosáhnou intelektově nebo ve vzdělání. Vliv jeho působení může být pozitivní nebo negativní. V žádném případě však není nevýznamný a proto je velmi špatné, ztratí-li dítě po rozvodu kontakt se svým otcem. Kromě rodičovského chování jsou zde ještě jiné faktory, které ovlivní reakci jednotlivého dítěte na rozvod jeho rodičů. Je to věk dítěte, jeho základní temperament, předrozvodová osobnost, a také ekonomický stav rodiny. Tak například za jinak vyrovnaných podmínek můžeme předpovědět, že dítě s vážnými psychologickými problémy nebo s poruchami učení před rozvodem, dítě, které mělo vždy těžkosti se přizpůsobit změnám a nějaké nepřízni a jehož matka musí pracovat dlouhé hodiny a přestěhovat se do čtvrti s vysokou mírou kriminality, protože otec se vykroutil z povinnosti platit výživné, bude rozvodem zraněno mnohem více než dítě, které bylo před rozvodem dobře přizpůsobené a které zůstává v témže domě a téže škole jako předtím a jehož matka není stresována finančními starostmi. Je zde ještě jeden faktor, který je významný při úvahách o pravděpodobnosti , že se dítě rozvodu dobře přizpůsobí. Dívky ve výhradní péči matky prospívají nejméně do doby adolescence zřetelně lépe než chlapci, a to doma, ve škole i mezi vrstevníky. Chlapci jsou více zranitelní, a to v několika ohledech. Je zde větší pravděpodobnost, že budou nešťastní, depresivní a stažení do sebe.

Hůře vycházejí se svými rodiči, učiteli a vrstevníky. Snáze se dostanou do rozporu se zákonem. Mají více nejistoty co do své sexuální identity. Mají potíže se soustředěním a při práci ve škole se méně snaží. Před adolescencí hrají tedy otcové mnohem větší roli v psychologickém vývoji synů než dcer. Dívkám se také připisuje větší pružnost, větší schopnost se vzpamatovat, chlapcům zase negativnější vliv rodičovského konfliktu.



II. Výhradní péče otce


Výhradní péče otce neušetří děti od bolesti rozvodu. Reagují stejným rozsahem citu a chování jako děti v domovech s výhradní péčí matky. I když každé dítě reaguje poněkud rozdílně, a také mnohé záleží na věku dítěte, některé symptomy se vyskytují velmi často. Patří mezi ně hněv, zmatení, obavy a lítost. Tyto děti se snadno rozpláčou, takže rodiče by častý pláč neměl překvapit. U malých dětí v domácnostech s výhradní péčí otce je větší pravděpodobnost, že se projeví regresivní prvky, jako např. noční pomočování, cucání palce, zvýšená potřeba pozornosti od rodičů a od učitelů. Reakce tohoto druhu bývají většinou však pouze dočasné. Také ne všechny změny jsou negativní. Někteří otcové s výhradní péčí (stejně jako některé matky), kteří opustili velmi stresující manželství, tvrdí, že jejich děti byly po rozchodu rády a cítili úlevu. U některých dětí se také v době rozchodu rodičů může objevit více sebeovládání a dospělého chování. I přes zprávy o některých pozitivních důsledcích zůstává jasné, že rozvod rodičů je pro většinu dětí hlavní stresující událostí v životě. Rodiče by také měli očekávat široké spektrum reakcí. Jasné je také to, že v domovech s výhradní péčí otce nejsou tyto reakce nijak horší než v domovech s výhradní péčí matky. Stejně jako v rodině s matkou samoživitelkou i v rodině s výhradní péčí otce si většina dětí myslí, že situace před rozvodem byla jednoznačně lepší a ještě více jich doufá, že se rodiče dají opět dohromady. Ať dítě zůstane s kterýmkoli z rodičů, nahlíží skoro vždy na rozvod jako na nevítaný zásah do svého života a druhý z rodičů chybí dětem stejně ať jde o matku či o otce. Pokud srovnáme některé charakteristiky dítěte ve výhradní péči otce a ve výhradní péči matky (míra smutku, deprese, úzkosti, sebeúcta, zralost vzhledem k věku, nezávislost, poruchy chování, psychosomatické potíže, vztah dítěte k vrstevníkům, učitelům, rodiči, s nímž žije, přání po usmíření rodičů, touha po úplné rodině), zjistíme, že psychický stav dětí žijících s otci je v průměru srovnatelný s psychickým stavem dětí žijících pouze s matkou.

Průměry však nevypovídají o všem. Jak už jsem dříve zmínila, některé děti se s rozvodem svých rodičů vypořádají lépe než děti jiné. Záleží to na celé řadě faktorů - mnoho z nich jsem již popsala. Co bych však chtěla zdůraznit teď je pohlaví dítěte, které má jako jeden z těchto faktorů bezesporu vliv na to, s kým se bude dítěti dařit lépe – s otcem nebo s matkou.


Shoda pohlaví rodiče a dítěte ve výhradní péči

Podle některých výzkumů se ukázalo, že děti ve výhradní péči rodiče stejného pohlaví – tedy chlapci v péči otců a dívky v péči matek – byly porozvodové situaci přizpůsobeny lépe než děti ve výhradní péči rodiče opačného pohlaví. Proto samozřejmě není překvapivé, že v rodinách s výhradní péčí matky mají dívky méně problémů než chlapci. Psychologové se dlouho domnívali, že se chlapci hůře přizpůsobují rozvodu rodičů a že jde o důsledek této skutečnosti. Je však velice pravděpodobné, že to není rozvod jako takový, který činí situaci obtížnější chlapcům než dívkám. Příčinou je výhradní péče matky. Chlapci žijící po rozvodu s otci nemají problémy, které jsou tak charakteristické pro chlapce žijící s matkami. To se však nevztahuje na všechny situace. Ačkoli důkazy opravňují dávat dostatečnou váhu faktoru “shodnosti pohlaví“ při rozhodování o svěření dítěte, jde pouze o jeden z mnoha faktorů, které ovlivňují úspěch nebo selhání porozvodového uspořádání. I jiné okolnosti, jako je kvalita vztahu dítěte ke každému z rodičů, mohou převážit význam pohlaví dítěte. Ne všem chlapcům se daří lépe v péči svých otců, ne všechny dívky prosperují lépe ve výhradní péči svých matek. Děti ve výhradní péči rodiče stejného pohlaví – ve srovnání s dětmi ve výhradní péči rodiče opačného pohlaví – bývají zralejší, více společenské, více spolupracující a samostatnější. Jsou méně úzkostné, méně náročné a mají více sebeúcty. Jsou také více spokojené s tím, jak bydlí a žijí. Jinými slovy, tyto děti jsou více vyrovnané se sebou a se světem. Jako skupina komunikují tyto děti snadněji než chlapci z výhradní péče matky či dívky z výhradní péče otců, snadněji se s nimi naváže kontakt a jsou také atraktivnější. Mezi otci s výhradní péčí a jejich syny bývá často kamarádský vztah, stejně jako mezi matkami s výhradní péčí a jejich dcerami. Naproti tomu u chlapců žijících ve výhradní péči matek a u dívek žijících ve výhradní péči otců se v mnohých výzkumech projevila vysoká míra agresivity a poruch chování. U těchto dětí byla zjištěna nejnižší míra sebeúcty a byly nejméně společenské.

Ostatními dětmi, zejména vrstevníky stejného pohlaví, byly častěji odmítány, hrály si většinou s dětmi opačného pohlaví nebo mladšími. Tyto děti se pohybují v začarovaném kruhu. Agresivní chování vede k odmítnutí ze strany vrstevníků, což způsobuje frustraci, která vede k dalšímu agresivnímu chování.
U chlapců vychovaných otci s výhradní péčí je menší pravděpodobnost delikvence než u chlapců vychovaných matkami, avšak u dívek vychovaných otci je taková pravděpodobnost vyšší. Bylo též zjištěno, že u dětí vychovaných rodičem opačného pohlaví je větší pravděpodobnost nedokončení střední školy. Problematika děvčat vychovávaných v domácnostech vedených otcem byla dokumentována v jednom z výzkumů o dětech v osmdesátých letech. Dívky z výhradní péče otců byly více zapojeny do protispolečenského chování a byly náchylnější k depresi a úzkostným stavům. Ať již posuzujeme samostatnost, zralost, sebeúctu, sociabilitu, úzkost, agresi, delikvenci nebo depresi, dospíváme k závěru, že se průměrně daří chlapcům lépe v péči jejich otců a dívkám v péči jejich matek. Z toho vyplývá, že pohlaví dítěte je faktorem, který by měl mít významnou váhu v rozhodování o porozvodové péči. V rodinách, kde rodič s výhradní péčí uzavřel nové manželství, nemusí rozdíl mezi chlapci a děvčaty v přizpůsobení odpovídat původním vzorcům. Do hry vstupuje mnoho jiných faktorů, které určují, zda nové manželství pomáhá či brání psychické pohodě a dobrému stavu dítěte, či zda tato skutečnost nevede k žádnému rozdílu. Mezi tyto faktory patří věk dítěte, kvalita vztahů dítěte s každým s rodičů a s nevlastním rodičem, osobnost nevlastního rodiče a styl jeho rodičovské péče, spokojenost a stabilita nového manželství a přítomnost nebo nepřítomnost dětí z předchozího manželství nevlastního rodiče v domácnosti. Jsou-li takové děti, pak je otázka, jak spolu nevlastní sourozenci vycházejí, dále jaký je postoj prarodičů k novému sňatku, zda partneři v novém manželství mají spolu dítě, jak se k tomuto dítěti chovají ve srovnání s dítětem z předchozího manželství a jaký je vztah nové manželské dvojice k rodiči, kterému nebylo dítě svěřeno do výhradní péče. Tak například: Čím mladší dítě, tím spíše citově přijme příchod nevlastního rodiče do rodiny. Zejména mladý chlapec, pokud měl málo kontaktu se svým otcem, bude patrně vítat přítomnost dospělého muže v domácnosti. Na druhé straně dítě, které se těší pravidelnému kontaktu s rodičem, jemuž nebylo svěřeno do výchovy, bude nejspíše odmítat nový manželský svazek, má-li za následek omezení kontaktu s druhým rodičem a jestliže jej nevlastní rodič kritizuje.

Nevlastní rodič, který podporuje vztah dítěte k vlastnímu rodiči, se kterým dítě nebydlí, a který se nesnaží zaujmout roli vychovatele co nejdříve, má lepší vyhlídky na budování pevného a uspokojujícího vztahu s nevlastním dítětem. Má-li dojít k rozdělení sourozenců, bratrů a sester mezi rodiče, pak pouze s velkou opatrností. Sourozenecká podpora může někdy převážit výhody vyplývající z péče rodiče stejného pohlaví. Vztah dítěte k rodiči stejného pohlaví je důležitý, jeho význam by však neměl být namířen proti významu druhého rodiče v životě dítěte. Děti potřebují oba – matku i otce.


Hlavní problémy rodin s výhradní péčí rodiče opačného pohlaví

1) Změna role dítěte v rodině:
Tento častý problém je výsledkem zhroucení obvyklých hranic mezi dítětem a rodičem. Někteří rodiče s výhradní péčí, zejména když se cítí osamoceni, citově deprivováni či stresováni, se orientují na své děti a vyžadují jejich společenství, radu a útěchu. V důsledku toho se od dětí očekává, že budou jednat jako skuteční partneři. Na takovém posunu rolí mají do určité míry podíl okolnosti, ve kterých se rodič s výhradní péčí nachází. Pracuje-li na plný pracovní úvazek, přesun části tradičních rodičovských povinností na děti se zdá nevyhnutelný. Například mnoho rodičů samoživitelů nemá jinou možnost než pověřit nejstarší dítě dohledem na mladší sourozence, i když by samo potřebovalo dohled dospělého. Nebo také dochází k situaci, kdy rodič nemá nikoho, s kým by se podělil o své starosti a tak je svěřuje svým dětem. Dojde-li k posunu rolí, může to být těžkým břemenem zejména pro mladší děti. Jedním z neblahých důsledků je, že dítě neprožije (relativně) bezstarostné dětství. Spoléhají-li rodiče na to, že jim děti poskytnou citovou podporu a společenství, zákonitě dojde ke vzájemné frustraci. Většina dětí zkrátka není schopna pravidelně uspokojovat citové potřeby svých rodičů. Rodiče se pak cítí zklamáni a děti mají pocit méněcennosti a pocit viny. To vede k většímu napětí a ke konfliktu mezi rodičem a dítětem. U dětí dojde ke snížení sebeúcty, protože se cítí neschopné splnit rodičovská očekávání. Budou-li takové děti generalizovat své zkušenosti z rodinného života na ostatní lidi ve světě, mohou skončit jako dospělí s hluboce vštípeným přesvědčením o své neschopnosti vyhovět potřebám opačného pohlaví. Tento postoj vytvoří bariéry, které budou bránit dosažení a udržení uspokojujících intimních citových vztahů k opačnému pohlaví. Je pravda, že některé matky s výhradní péčí hledají citové zázemí u svých dcer a otcové u svých synů. Ale protože dítě je jakousi psychologickou náhradní postavou za manželského partnera, je to nejčastěji dítě opačného pohlaví, které rodič staví do takové role.

Děti ve výhradní péči rodiče druhého pohlaví vykazují více poruch chování, více úzkosti a nižší míru sebeúcty než děti v péči rodiče shodného pohlaví. Je tomu tak proto, že dítě zkrátka nezvládne nahradit rodiči partnera, což nese velmi těžce a vede to ke zmíněným projevům. I když tyto děti nakonec vyhoví některým citovým potřebám rodičů a situaci zvládnou, je to často za cenu zpomalení jejich vlastního citového vývoje.
Rodič, který až příliš potřebuje dětskou blízkost a po příliš dlouhou dobu, poskytne dítěti jen stěží potřebnou míru nezávislosti a jen stěží ji u něho bude posilovat. U dítěte se může objevit pocit, že připoutání k člověku mimo rodinu je něco jako zrada. Není-li tento konflikt řešen, dítě vyroste v jedince sice věkem dospělého, ale citově handicapovaného, neschopného milovat někoho jiného bez pocitů úzkosti a viny.

2) Sexuální napětí mezi dítětem a rodičem:
V některých rodinách jsou hranice mezi dítětem a rodičem tak setřeny, že vzniká reálné nebezpečí vzniku sexuálního vztahu mezi rodičem a dítětem.
V životě mnoha rodin probíhá spodní proud sexuální přitažlivosti a vlastnictví mezi rodičem a dítětem opačného pohlaví. Za normálních okolností jsou tyto pocity pod kontrolou a i mimo plné vědomí – částečně v důsledku společenského tabu na incest a částečně proto, že přítomnost druhého rodiče má tlumivý účinek. Tak například otec dá obvykle svému synovi najevo, že v jeho vztahu k matce jsou určité meze: nemůže s ní spát v jedné posteli a nemůže se k ní chovat jako manžel. Tyto meze pomáhají chlapci vyrůst v muže, který je schopen vytvořit si vztah lásky k jiné ženě. Je-li domácnost bez otce, chlapec se těžko vzdává přání výlučně vlastnit svou matku. Může se aktivně snažit, aby jejich vztah byl těsnější. Přizpůsobí-li se mu matka, dojde mezi nimi k určitému napětí, které je živeno sexuálními pudy. To je příčina, proč nepevné hranice mezi rodičem a dítětem vedou k větším problémům u dětí, které jsou v péči rodiče opačného pohlaví. Extrémní blízkost mezi matkou a jejími dětmi, i když není nikdy žádoucí, působí méně úzkosti její dceři než jejímu synovi.
Jiným zdrojem takovýchto problémů mezi rozvedenou matkou a jejím synem je matčin společenský život. Matčiny schůzky s partnerem, nehledě na to, že ohrožují chlapcovu fantazii o výlučném vlastnictví matky, navíc u něho ještě umocňují vědomí její sexuality, což vede k častým pocitům úzkosti a smutku.
Zesílení sexuálních pocitů se neomezuje pouze na matky s výhradní péčí a jejich syny.

Podobné problémy existují mezi otci s výhradní péčí a jejich dcerami, a to ze stejných příčin.
Dojde-li k incestnímu vztahu v porozvodovém období, jde o výsledek zhroucení hranic mezi rolemi dítě – rodič. Incest zcela jistě existuje i v nerozvedených rodinách. Není pochyb o tom, že někteří rodiče, schopní ovládat takové impulsy v rámci trvání manželství, tuto schopnost ztrácejí, když manželský partner již není doma. Tito rodiče by měli být zvláště ostražití a neměli by dovolit, aby došlo k psychologickému posunu rolí. Naneštěstí někteří otcové s výhradní péčí tlumí své citové projevy vůči dcerám, aby minimalizovali možnost obvinění z pohlavního zneužívání. Mohou se stát škrobenými či chladnými a fyzicky vzdálenými, což si děti mohou vysvětlovat jako odepření lásky. To může být ještě dalším faktorem přispívajícím k emocionálním potížím některých děvčat ve výhradní péči otce. Většina mužů se však nemusí obávat vřelosti vůči svým dcerám, většina mužů je schopna projevit svoji lásku k dětem přiměřeným a zdravým způsobem. Dojde-li k pohlavnímu zneužití dcery otcem, je to projev nikoli vřelosti citů, nýbrž vážné poruchy osobnosti.

3) Problémy dítěte s identifikací se svojí sexuální rolí:
Chlapci
Konflikt při sexuální identifikaci je jedním z nejvážnějších úskalí pro chlapce žijící ve výhradní péči svých matek. Svého otce po rozvodu vidí stále méně a méně, což znamená, že je pro ně stále méně příležitostí, aby se od svého otce něco naučili a aby se s ním pokud možno identifikovali. Co je pro identifikaci se svou sexuální rolí pro takovéhoto chlapce snad ještě nebezpečnější než nedostatek kontaktu s otcem, je vyjádření negativního názoru matky na bývalého manžela před synem. Otcova nepřítomnost připravuje syna o příležitosti k identifikaci s ním a matčin kritický postoj k otci může dokonce oslabit chlapcovo přání se se svým otcem identifikovat. Nejde jen o to, že matka hodnotu otce snižuje. Chová-li se jako mnoho jiných matek v takovém postavení, může více nebo méně skrytým způsobem přimět syna, aby tyto negativní postoje přejal. Na jedné straně chce chlapec potěšit matku a dovídá se, že tak může učinit, když se k ní připojí v kritickém hodnocení otce. Na druhé straně má potřebu mít dobré pocity o sobě samém, což však nelze, když snižuje cenu otce. Je tomu tak proto, že ústřední část chlapcovy psychologické výbavy, jeho pocit, kým vlastně je, se odvozuje od identifikace s otcem. Právě v aktu zřeknutí se otce se chlapec zříká ústřední části svého já. Jen velmi zřídka má chlapec negativní názor na svého otce, aniž by měl tentýž názor na sebe. To nám pomáhá vysvětlit, proč tak mnoho chlapců vychovaných matkami samoživitelkami trpí pocity méněcennosti.

Většina matek by jistě nechtěla úmyslně narušit sebeúctu svých synů, neuvědomují si však, že popuzení syna proti otci vede současně k tomu, aby se syn obrátil i proti sobě samému. Pro chlapce je ještě horší, když matka odmítá nejen jeho otce, ale všechny muže. Takový postoj může vést k potlačení či oslabení jakýchkoli maskulinních tendencí u jejího syna. Když chlapec popře svou identifikaci s otcem, podkope tak i svoji základní identitu příslušníka mužského pohlaví. Není-li otec trvale přítomen, je zde riziko, že se chlapec stane příliš závislým na matce, což ještě víc ohrozí jeho pocit maskulinity. Mnohé z poruch chování, které vidíme u chlapců ve výhradní péči matek, jsou reakce na příliš intenzivní vztah matka – syn a na pochybnosti chlapce o vlastní maskulinitě. Jedná-li chlapec vzdorovitě a neposlušně, plní tím dva cíle. Zaprvé získá psychologickou distanci od své matky. Zadruhé, postaví-li se matce, dokáže si, že je silný a nepoddajný. Někteří chlapci se uchylují i k extrémějším formám chování, aby se ujistili o své maskulinitě. Výzkum prokázal, že mimořádně velký počet chlapců – mladistvých delikventů – pochází z domovů, kde otec není přítomen. Často právě násilné a protizákonné projevy jsou zoufalými pokusy dokázat, že jde o “skutečné muže“. Je třeba si uvědomit, že to, co pro rodiče vypadá jako problém, je často pokusem dítěte o řešení – v tomto případě jde o nesprávně zaměřené úsilí posílit sebeúctu a maskulinní sebedůvěru. I když jsou vzdorovití chlapci pro rodiče zátěží, vážnější problém představují chlapci, kteří vyřeší pochybnosti o své maskulinitě nastoupením opačné cesty. Místo, aby se od svých matek odtrhli, přimknou se k nim ještě více. Místo, aby zápasili o dosažení maskulinní sebedůvěry, začnou se až příliš identifikovat s matčinou feminitou. Místo aby byli dominantní a předváděli se před ostatními, tlumí svoji asertivitu a pasivně se nechávají ovládat druhými. Často dojde k tomu, že matce a synovi taková úzká vazba vyhovuje a nevidí žádnou potřebu změny. Takovým rodinám se pak pomáhá hůře než rodinám, kde chlapec aktivně vzdoruje matčině vlivu. Tito chlapci bývají nazýváni “maminčinými mazánky“. Někteří se tak bojí opustit bezpečí matčina domova, že odmítají chodit i do školy. Obyčejně mají těžkosti, aby vyšli s jinými chlapci, a dávají přednost hrám s děvčaty a mladšími dětmi.
V krajních případech se chlapec identifikuje s matkou do té míry, že vzniká porucha nazývaná psychology “porucha identifikace se sexuální rolí“. U takového dítěte nejde jen o potíže, má-li se cítit kompetentním příslušníkem mužského pohlaví – takové dítě se mužem ani stát nechce. Některé děti s touto poruchou se stanou transsexuály.

Takové případy jsou ale velmi vzácné. Většina chlapců je schopna nalézt jiné cesty k řešení svých konfliktů týkajících se sexuální orientace a role. Dívky
Situace týkající se problémů sexuální identity není stejná u chlapců ve výhradní péči matky jako u dívek ve výhradní péči otce. Jak chlapci tak i dívky si nejprve vytvářejí identifikaci s matkami v období kojeneckého věku. Teprve potom se chlapci identifikují se svými otci, proto jsou zranitelní konfliktem, je-li pouto s otcem oslabeno.
Děvčata jsou na druhé straně takovým konfliktem méně zranitelná. Pokud nejde o případ, kdy byla dívka vychovávána otcem již od kojeneckého věku, identifikuje se od počátku s matkou a je schopna si tuto primární identifikaci podržet, i když s matkou nežije. Ačkoli mnoho dívek přebírá mnohé od svých otců, jen velmi málo z nich se identifikuje se svými otci natolik, že by začaly mít starosti se svým ženstvím podobným způsobem jako chlapci se svým mužstvím. Je zde ještě jiný důvod, proč v tomto směru podstupují dívky ve výhradní péči otců méně rizika než chlapci ve výhradní péči matek, kteří mají slabší sexuální identitu. Dívky v naší kultuře mají totiž širší kontakt s dospělými osobami stejného pohlaví, než je tomu u chlapců. Většina učitelů základních škol jsou ženy, stejně jako personál v mateřských školách a školních družinách i osoby, které vykonávají dozor nad dětmi v domácnosti za nepřítomnosti rodičů. Dívky tak snadněji naleznou pro svoji roli náhradní model. Existují-li pro dívku ve výhradní péči otce ve vývoji jejího ženství nějaká rizika, pak souvisejí spíše s obavami otce než s jejími vlastními obavami. Někteří otcové mají pochybnosti o své schopnosti pečovat o dcery a vychovávat je přiměřeně nebo je naučit věcem, které se většina dívek naučí od svých matek. Nejlepší cesta ke štěstí dítěte v rodinách s výhradní péčí jednoho rodiče:

I přes psychologická rizika provázející vývoj dítěte v porozvodové výhradní péči jednoho rodiče zvládají některé děti situaci úspěšněji než druhé. Hlavně však záleží na rodičích, kterým dětem se to podaří nejlépe. Zde bych chtěla shrnout několik zásad, které jsou všeobecně uznávané jako účinné pro lepší vyrovnání se dítěte s rozvodem.

1) Dostatečný kontakt s každým z rodičů tak, aby dítěti bylo umožněno udržovat vztahy s oběma na vysoké kvalitativní úrovni.
Tím by mělo být zajištěno, aby děti v důsledku rozvodu neztratily jednoho z rodičů. Rodič, jemuž byly děti svěřeny do výchovy, má slovy i skutky podporovat jejich kontakt s druhým rodičem.

Sourozenci by měli mít příležitost trávit nějakou dobu s každým rodičem samostatně. Oba rodiče by měli být pružní (v určité míře) a ochotní přizpůsobit se jeden druhému, je-li třeba.


2)Kooperativní, málo konfliktní vztah mezi rodiči. Splnit tento požadavek bude pro rozvedené rodiče patrně nejobtížnější, ale je to současně největší dar, který mohou dětem dát. Nemohou-li rodiče překonat svůj hněv, děti mohou pochybovat, zda rozvod něčemu pomohl. Přetrvávají-li výrazné konflikty mezi rodiči, budou se děti cítit rozpolceny a budou konflikty bolestně prožívat. Takové děti budou rovněž úzkostnější a budou se méně ovládat. Mohou-li rodiče jednat s cizími lidmi s běžnou mírou slušnosti, pak se jistě – v zájmu svých dětí – mohou snažit o stejné jednání se svými dřívějšími manželskými partnery.
3)Správné výchovné metody. Za optimální by se dala označit demokratická výchova, která má tři základní složky – vřelost, pevnost, důslednost. Vztah rodičů k dětem by měl být především empatický, plný porozumění a ochoty naslouchat potřebám a pocitům dětí. Zároveň však děti potřebují jasné vymezení jejich hranic. Tito rodiče se vyhýbají dvěma extrémům - nejsou ani příliš povolní, ani příliš tvrdí a trestající. Tato rodičovská strategie vede u dětí k vyšší sebeúctě, zralosti a společenské odpovědnosti. 4)Co nejméně změn pro děti.
Rozvod změní dětem mnoho věcí. Mohou-li rodiče zůstat v téže lokalitě, jejich děti si alespoň udrží stejné přátele, okolí a školu. Nejdůležitější je, že se děti mohou stýkat s oběma rodiči. Jestliže rodiče nerespektují závazek žít v dostupné vzdálenosti jeden od druhého, výsledkem bude, že děti ztratí pravidelný kontakt s jedním rodičem.
5)Vhodný systém podpory od okolí pro děti a pro rodiče. Rozvod naruší důvěru dětí v trvalost lásky. To může být částečně kompenzováno pokračující láskou a zájmem příbuzných. Prarodiče mohou dětem nabídnout ujištění přinášející stabilitu a lásku a bezpečné útočiště před vzájemným nepřátelstvím rodičů. III. Společná péče obou rodičů

“Společná péče podle zákona“ znamená, že oba rodiče jsou oprávněni činit rozhodnutí v důležitých záležitostech, které se týkají jejich dětí, jako je léčení, vzdělávání a účast na náboženských aktivitách. V některých případech si rodiče svou autoritu rozdělí, takže si každý ponechá právo činit rozhodnutí jen v některé oblasti. Oba rodiče mají též právní odpovědnost za aktivity svých dětí.

“Společná péče fyzická“ znamená, že pobyt dítěte v domově každého z rodičů je rovnoměrněji vyvážen, než by tomu bylo v případě výhradní péče jednoho rodiče, a přibližuje se poměru jedna ku jedné.
Takováto uspořádání se vyznačují vysokou mírou kooperace a flexibility, ve které rodiče vzájemně respektují důležitost toho druhého pro jejich dítě. Rozvod tuto skutečnost nemění. V době, kdy to děti nejvíce potřebují, se jim dostává ujištění o trvalé lásce obou rodičů, aniž by jeden byl primární nebo měl větší autoritu než ten druhý.

Vliv společné péče obou rodičů na dítě:
Kritici tohoto druhu porozvodového uspořádání argumentují, že rodiče nejen nejsou schopni spolupracovat, nýbrž že se tím zvyšuje i jejich vzájemné nepřátelství. Zvyšuje se tím i pravděpodobnost, že děti budou zapojeny do bitvy rodičů jako nástroje pro zraňování druhého.
Stoupenci společné péče naopak tvrdí, že se děje právě něco opačného. Jsou přesvědčeni, že stejný podíl rodičovských práv a odpovědnosti, tak jak je tomu při společné péči, vyústí v menší míru nesnášenlivosti mezi rodiči a v nižší motivaci zapojovat do rodičovských bojů i děti. Bylo zjištěno, že konflikt mezi rozvedenými rodiči nevykazoval znaky zhoršení jako důsledek zvýšeného požadavku na rodičovskou spolupráci a komunikaci ve společné péči. Naproti tomu rodiče, u nichž byl spor vyřešen výhradní péčí, vypovídali o největším zhoršení vztahů postupem času. Rodiče se společnou péčí nejenže spolu vycházeli lépe, ale vyjádřili i více spokojenosti s bývalým manželským partnerem v jeho rodičovské funkci. Místo aby byly děti ve společné péči obou rodičů nástrojem rodičů v boji proti partnerovi, jsou spíše svědky menšího napětí a větší spolupráce mezi rodiči ve srovnání s dětmi z rodin s výhradní péčí jednoho z rodičů. To ovšem neznamená, že společná péče zaručuje srdečné vztahy mezi bývalými manželi nebo že automaticky snižuje napětí mezi rodiči. Přesto je však zřejmé, že úspěšná komunikace týkající se dětí mezi rozvedenými partnery možná je.
Výhodou společné péče je maximální kontakt mezi dítětem a oběma rodiči. To umožňuje dítěti vyhnout se povrchnímu vztahu, který často provází výhradní péči jednoho rodiče. Děti, které udržují smysluplný vztah s oběma rodiči mají při vyrovnávání se s rozvodem zřetelnou výhodu.
Podle průzkumů nemá společná péče na děti negativní vliv, jak předpovídali její kritici. Ba naopak. U dětí ze společné péče byla zjištěna vyšší míra sebeúcty, děti ze společné péče obou rodičů mají o sobě obecně lepší mínění. Vědí, že táta je stále aktivně zapojen do jejich života, i když již nebydlí s mámou. Nemají pochybnosti, které trápí mnoho dětí vyrůstajících v domovech matek s výhradní péčí a které si vysvětlují relativní nezájem otce jako vlastní chybu či selhání.

Vyšší míra sebeúcty není jedinou výhodou, které se těší děti vyrůstající ve společné péči. Když tyto děti později hodnotili vliv rozvodu na své životy, postoje nebyly tak nepříznivé. Byli to zejména chlapci ze společné péče, kteří uváděli méně záporných zkušeností z rozvodu a jeho dozvuků ve srovnání s chlapci ve výhradní péči matky. Nemělo by být zvlášť překvapivé, že děti jsou více spokojeny se společnou než s výhradní péčí. Rodiče, kteří spolupracují v péči a výchově, spolu vycházejí lépe, a tak jejich děti vyrůstají v klidnější atmosféře. Stejně důležité je, že porozvodové uspořádání umožňuje těmto dětem, aby ve svých životech pociťovali průběžnou přítomnost obou rodičů.
Ačkoli společná péče nevede ke zmatení nutně u všech dětí, některé děti se mohou skutečně těžko přizpůsobovat změnám prostředí při přecházení z domácnosti matky do domácnosti otce a naopak.

Varianta společné péče – rozdělení dětí mezi rodiče
Někteří rozvedení manželé se dělí o svou rodičovskou odpovědnost nikoli společnou péčí o jedno dítě, ale tím, že každý z nich má v trvalé péči alespoň jedno dítě. Toto porozvodové uspořádání bývá však většinou odsuzováno, protože tím dítě neztrácí jen pravidelný kontakt s jedním rodičem, ale současně i se svým bratrem či sestrou. Obecně platí, že čím větší je věkový rozdíl mezi sourozenci, tím spíše může jejich rozdělení mezi rodiče uspokojit jejich potřeby. Je ale nutno vzít v úvahu mnoho jiných faktorů. Někteří sourozenci, kteří jsou od sebe věkově dost vzdálení, mohou mít spolu velmi těsný vztah. Jiní sourozenci, kteří jsou si věkem blízcí, mohou prožívat tak silnou rivalitu, že jim spolu není dobře. V některých rodinách má každý s rodičů mnohem lepší vztah s jedním než s druhým dítětem. Může to dosáhnout i extrému, kdy rodič jednomu dítěti nadržuje a druhé odmítá. Takovým rodinám může sice pomoci psychoterapie, ale pokud se koalici dítěte s jedním rodičem nepodaří ovlivnit, může se život odmítaného dítěte zlepšit tím, že už nebude s takovým rodičem bydlet.



Porozvodové uspořádání

K rozhodnutí o svěření dítěte lze dojít jednou ze tří cest. Oba rodiče mohou souhlasit s uspořádáním. Jeden rodič se jednostranně rozhodne, že ponechá péči o děti druhému rodiči, čímž toho druhého k roli opatrovníka přinutí. Také zde mohou být hrozby, popřípadě i skutečná bitva o dítě u soudu. Každá z těchto cest k rozhodnutí o svěření dítěte má jiné důsledky pro rodinu. Rodiče, kteří se dohodnou na další péči o dítě, začínají svůj život po rozvodu se zřetelnou výhodou a stejně tak i jejich děti.

U těchto rodičů je pravděpodobnější, že se v rozhodování o dětech budou vzájemně podporovat. Rodič, který má dítě svěřeno se zpravidla cítí jistější a lépe připravený na roli rodiče samoživitele. Začnou-li rodiče vést soudní spor o svěření dítěte, je to horší, než když se jeden rodič jednostranně rozhodne ponechat děti u toho druhého. Asi ani neexistuje horší způsob, jak rozhodnout o svěření dítěte. Dětem vystaveným těmto bojům se zhorší školní prospěch, agresivní chování se stane častějším a odpuzuje přátele, objeví se poruchy spánku, chronické napětí a nespokojenost. Bojující rodiče jsou tak posedlí důkazy o svých rodičovských kvalitách, že si vůbec nepovšimnou utrpení svých dětí. A všimnou-li si, pak první impuls není dětem ulevit, jak by to rodič za normálních okolností udělal, nýbrž konzultace s právníkem, zda by se případná potíž či porucha u dítěte nedala použít proti partnerovi u soudu. Rodiče takto nejen využívají svých dětí, někteří rodiče takové potíže přímo vyvolávají. Statistické údaje uvádějí, že rodiče se pustí do soudního boje o svěření dítěte jen v jednom případě z deseti rozvodů. Avšak to znamená, že každým rokem je do těchto bojů zataženo přes sto tisíc dětí, což je ohromné množství, vezmeme-li v úvahu duševní devastaci. Nahromaděná frustrace a nepřátelství rodičů mohou vést v extrémních případech až k násilným činům či k únosům dětí. Únos dítěte není nikdy schůdným řešením sporu o svěření dítěte, zvětšuje traumatizaci dítěte a zanechává odkaz násilí a trvalou nejistotu, ze které se děti nikdy plně nevzpamatují. První porozvodové uspořádání života rodiny nemusí být nutně trvalé. Rodiče pochopitelně mohou odkládat své konečné rozhodnutí do té doby, dokud si na nějaký čas nevyzkoušejí navrhované či zamýšlené řešení. Teprve pak se mohou rozhodnout nikoliv na základě odhadu, nýbrž zkušenosti, zda daný plán vyhovuje jejich rodině. Není-li původní porozvodový plán uspokojivý, dvojice, která o těchto věcech rozhoduje zralým způsobem (tedy nikoliv kdo s koho), si může dovolit zkoušet alternativní řešení tak dlouho, až najde takové, které nejlépe vyhovuje. Porozvodová uspořádání jsou v průběhu života dítěte často pozměňována, i když původní formulace bylo dosaženo po pečlivém uvážení a zkušenostech s různými jinými variantami. Ke změnám vedou změny v rodině a také změny u dítěte. Uspořádání, které bylo nejlepší, když rodiče žili sami, nemusí takovým být, když rodiče uzavřou nová manželství. Co fungovalo dobře, když dítěti byly čtyři roky, nemusí být vhodné, když je dítěti deset.

Nejčastějšími důvody pro změny v porozvodovém uspořádání jsou následující situace: chování dítěte se stává nezvládnutelným nebo nepřijatelným (obyčejně u chlapce ve výchově matky), dítě pociťuje silnou potřebu a nutkání prožívat život s druhým rodičem, rodič se přestěhuje, rodič znovu vstoupí do manželství. Ať už je důvod jakýkoli rodiče si často myslí, že kdyby měli změnit porozvodové uspořádání, znamenalo by to, že udělali nějakou chybu, že selhali. Mají pocit, že v normálních rodinách (tj. v normálních rozvedených rodinách) zůstává porozvodové uspořádání stále stejné až do doby, kdy dítě domov opustí. Potřeba změnit porozvodové uspořádání může pramenit z běžných psychologických potřeb dětí, daných jejich vývojem, které nemohou být ve stávajícím uspořádání uspokojeny. Žije-li dítě v domě s oběma rodiči, může během života vícekrát přesouvat intenzitu svých citů z jednoho rodiče na druhého. Dítě má samozřejmě rádo oba rodiče a pojí ho k nim silná citová vazba, avšak v určitých vývojových fázích dítě může mít blíže k matce, v jiných může zase víc vyhledávat otce. Změna v porozvodovém uspořádání vyžaduje značnou míru tolerance ze strany obou rodičů i ze strany dítěte. Nemělo by se o ní rozhodovat impulsivně nebo pod vlivem náhodné shody okolností. Neměla by být považována za automatické řešení konfliktu mezi dítětem a rodičem, do jehož péče je svěřeno. Vhodnějším postupem v takovém případě by bylo porozumět nejprve příčinám konfliktu. Lze-li konflikt vyřešit beze změny porozvodového uspořádání, je lépe to učinit takto. V některých případech znamená změna výchovy pouze přesun problémů z jedné domácnosti do druhé. Na druhé straně, něco, co vypadá jako konflikt mezi synem a jeho matkou, může být ve skutečnosti projevem až nadměrné blízkosti k matce, závislosti na matce a pokusem vydobýt si určitý psychologický odstup. V takových případech by bylo nejvhodnějším postupem aktivnější zapojení otce, ať již ve formě svěření dítěte do výchovy otci, nebo formou společné péče. Rodiče, kteří chtějí upravit porozvodové uspořádání prostřednictvím soudního rozhodnutí, by si měli uvědomit, že soudní spor se může protáhnout až do doby, kdy dítě bude podle zákona dospělé. Soudním sporem zjitřený konflikt se většinou nezklidní rozhodnutím soudce. Děti, které jsou po většinu svého dětství vystaveny podobnému sporu, se jen stěží vyhnou vážné traumatizaci. Značnou část dětství stráví nejen v roli svědků neustálých konfliktů mezi rodiči, ale i v trvalé nejistotě, kde a s kým budou žít. Aby porozvodové uspořádání mělo na děti ten nejlepší vliv, nestačí pouze, aby ho bylo dosaženo smírnou cestou, vzájemnou d

Nový příspěvek



Ochrana proti spamu. Kolik je 2x4?