Rím za Caesara

Kategorie: Dejepis (celkem: 1094 referátů a seminárek)

Informace o referátu:

  • Přidal/a: anonymous
  • Datum přidání: 23. února 2007
  • Zobrazeno: 1848×

Příbuzná témata



Rím za Caesara

Řím za Caesara

Římský státník, spisovatel a řečník G.I.Caesar z rodinné tradice patřil ke straně populárů, ačkoli pocházel ze starého patricijského rodu. Boj mezi těmito dvěma skupinami právě vrcholil. Významnou roli přitom začínalo hrát vojsko. Na straně populárů se jako voják a velitel proslavil Gaius Marius, na straně optimátů Sulla. V době, do níž Caesar přišel na svět, 13. července roku 100 př. n. l., nabyli po krvavých bojích vrchu optimáti. Sulla okamžitě pořídil seznamy všech protivníků optimátů (seznamům se říkalo proskripce) a tito lidé byli okamžitě postaveni mimo zákon. Kdo je udal, zabil či přivedl, byl odměňován z jejich zkonfiskovaného majetku. Takzvané proskripce postihly i rodinu Iuliů, naštěstí nikoli s těmi nejtragičtějšími následky. Důvod postihu byly příbuzenské vztahy. Gaius Marius, tribun lidu a mnohonásobný tribun za populáry byl Caesarovým strýcem. Sulla měl údajně v úmyslu nechat Caesara zabít a proto se Caesar dlouho ukrýval mimo Řím. Teprve na přímluvu vlivných příbuzných ho stárnoucí Sulla nechal na pokoji. Při této příležitosti údajně prohlásil: „Dopřeji vám vítězství a budiž po vašem přání, ale vězte, že ten, po jehož záchraně tak usilovně toužíte, svým časem šlechtické straně, jejíž zájmy společně se mnou hájíte, připraví zkázu. Vždyť v Caesarovi je skryto mnoho Mariů!“ Nejneliběji Sulla nesl, že se Caesar oženil s Cornelií, která byla dcerou Cinna, významného představitele populárů. Chtěl, aby se rozvedli, ale Caesar odmítl a prchl z Říma a zvolil život psance, přestože již v té době nebyl zcela zdráv. Počátky Caesarovi kariéry

V tuto dobu již začala pozvolná, ale stále se zrychlující Caesarova kariéra. Jako devatenáctiletý se připojil k východním legiím a bojoval proti Mothridatovi a pirátům. Plul do Bithýnie ke králi Níkodémovi. (Zde má původ podezření, že s ním měl homosexuální styky.)
Zajímavé dobrodružství zažil při jedné plavbě. U ostrova Farmakúsy ho zajali piráti. Když od něho žádali jako výkupné dvacet talentů, vysmál se jim, že nevědí, koho zajali, a sám jim nabídl padesát talentů. Rozeslal členy své družiny do různých měst, aby sehnali peníze, a zůstal sám s jediným přítelem (lékařem) a dvěma sluhy mezi piráty (Kiliky), kteří patřili k nejkrvelačnějším. Strávil zde 38 dní a vůbec si nepřipouštěl, že je jejich zajatcem. Když si chtěl odpočinout, poslal za nimi sluhu s příkazem, aby tak nehlučeli. Hrál a cvičil s nimi.

Dokonce prý zde skládal básně a promluvy, přičemž se piráti stávali jeho nedobrovolnými posluchači. Když ho neobdivovali, vynadal jim, že jsou nevzdělanci a barbaři. Často jim také se smíchem hrozil, že je dá ukřižovat. Piráti se smáli také, ale když Caesara po zaplacení výkupného propustili a on je pronásledoval a dostihl, smích je přešel. Většinu z nich pochytal a skutečně ukřižoval. Po Sullově smrti se vrátil do Říma a vycítil příležitost k politické kariéře. Pohnal před soud dva Sullovi přívržence pro vyděračství – Dolabellu a Antonia. K jejich odsouzení však nedošlo, ale zato si Caesar získal sympatie obyvatel Říma. Protože Caesar nevěřil v Lepidovi schopnosti, nepřipojil se k jeho pokusům o vytvoření protioptimátské fronty. Později odjel na ostrov Rhodos, aby se zdokonalil v řečnickém umění, pro které měl údajně rovněž podivuhodný talent. Politická kariéra

Jako politik činil vše pro to, aby si získal především široké lidové vrstvy. Dařilo se mu to při soudních obhajobách, získal si popularitu nákladnými hostinami. Při pohřbu své tety Julie, vdovy po Gaiu Mariovi, pronesl vynikající chvalořeč a nechal vystavit Mariovy obrazy. Podobný oslavný projev přednesl i na pohřbu své ženy Cornelie. Krátce poté dal tajně zhotovit několik soch Gaia Maria a bohyně Vítězství, dopravil je v noci na Kapitol a vystavil je tam. Tento odvážný a vypočítaný čin vyvolal hněv optimátů, ale především radost jejich odpůrců. Za působení Sully byli populáři zatlačeni takříkajíc do ilegality, ale díky Caesarovi zázračně ožili. Caesarova kariéra se začala neuvěřitelně prudce zrychlovat. Za pouhých osm let stoupl v hodnostech od kvestora (v Hispánii) přes edila, pontifika maxima (nejvyššího kněze), prétora, proprétora až k vrcholu své diplomatické kariéry, k tzv. prvnímu triumvirátu s Pompeiem a Crassem. Oba patřili v té době k nejvýznamějším osobnostem Říma. Crassus pro své bohatství, které nabyl velice pochybně a Pompeius pro svou slávu vojevůdce ještě za sullovské éry. Crassus zastupoval římské jezdce, zatímco Pompeiovo politické stanovisko bylo značně proměnlivé. Vztah mezi Pompeiem a Crassem nebyl příliš dobrý a tím více je nutné cenit Caesarův úspěch, který nejenže dokázal oba rivaly sblížit, ale i vklínit se mezi ně. Zpočátku byl jednoznačně nejslabším článkem tohoto řetězu, ale ne na příliš dlouho. Zavázal si Pompeia mimo jiné tím, že mu dal (v té době padesátiletému!) za manželku svou čtrnáctiletou dceru. S Crassem ho spojovalo bezpečně nedoložené, ale velmi pravděpodobné připravované spiknutí proti senátu.

Opíraje se o oba své spolutriumviry se Caesar roku 59 stal konzulem. I přes protesty svého spolukonzula Bibula a odpor senátu prosadil řadu na svou dobu velmi pokrokových zákonů, zejména zákon o pozemkové reformě ve prospěch pompeiových vysloužilců a chudých spoluobčanů. Stal se také zakladatelem prvních novin na světě. Navrhl a zavedl vydávání denních zpráv o jednání v senátě. Podle římské tradice měl konzul, kterému vypršelo volební období, nárok na správu některé provincie. Caesar si vybral Galii. Svobodná, Římem ještě nepodrobená Galie v té době představovala část Francie, Belgii, část Holandska, Švýcarska a Německa na Západ od Rýna. Galská válka

Helvetiové (Švýcaři) již nemohli žít na vyprahlých půdách podél Alp. Rozhodli se usídlit v Gálii. Navzdory výhružkám Římanů se dalo do pohybu asi 400 000 lidí. Caesar se vydal k severu, aby je zastavil, a když došlo ke střetu, rozpoutala se strašná bitva. Byl to tak příšerný masakr, že Helvetiové zmizeli z dějin. Mír na území Galie však neohrožovali jen Helvetiové. Germáni překročili Rýn a usadili se na západ od řeky. Caesar jim dal doručit příkaz, aby táhli, odkud přišli. Obdržel zamítavou odpověď a svedl s nimi bitvu. Donutil je se vrátit za Rýn. Tehdy si Caesar uvědomil, že mír v této oblasti udrží pouze stálým obsazením Galie. S touhle myšlenkou se rozhodl podmanit si kmeny na hranicích. Nejdříve se vydal do Belgie a cestou ničil vše, co mu přišlo do cesty. Pomýšlel i na výpravu do Británie, ale v takovém případě by musel ovládnout kmeny na pobřeží. Caesar rozdělil své vojsko a vrhl se do dobývání severu i západu Galie. Během bojů na severu Evropy Germáni znovu překročili Rýn. Caesar se opět vrátil na jih a nelítostně je zmasakroval. Zbytky Germánů pronásledoval z druhého břehu řeky. Potom se rozhodl zastrašit tyto kmeny ukázkou dovednosti římského stavitelství. Rýn byl největší řekou, jakou kdy Římané viděli. Jen zřídka byl užší než 500m. Zdálo se nemožné postavit v jeho bouřlivých vodách most. Caesar vybudoval most za deset dní a prošel po něm se svou armádou. Germáni zděšeně prchli. Tento obdivuhodný úkol měl pouze propagační účel. Za osmnáct dní se Caesar vrátil s armádou za Rýn a most za sebou zbořili. Po tomto tažení do Germánie podnikl invazi do Británie. V průběhu dvou let s celou armádou třikrát překročil La Manche, avšak nikdy proto, aby zastrašil barbarské kmeny, ale aby zapůsobil na římský senát. Jak z Germánie, tak i z Británie stáhl veškeré své oddíly. Kmeny v střední části Galie nejdříve Římany přijaly přátelsky.

Ale postupně si uvědomili, že Caesar nehodlá odejít, a že budou muset trpět přítomnost Caesarovi obrovské armády. Proto v zimě na přelomu roku 54 – 53 př. Kr. galské kmeny ze severovýchodu přepadly zimní římský tábor. Zmasakrovaly jednu a půl legie, ale vzpoura se nerozšířila a Caesar ji potlačil. Příštího jara dal Caesar vyhledat a popravit vůdce galského povstání. Caesar dal najevo, že nepokládá galské kmeny za spojence, nýbrž za podmaněný národ. Na jaře roku 52 př. Kr. Galové na podnět vůdce opět povstali. Při tomto povstání Caesar prvně zakusil porážku: Padlo 700 Římanů. Později Caesar Galy znovu porazil a po šestiletém vězení dal popravit jejich vojevůdce Vercingetoriga.
Po celou dobu trvání galských válek Caesar diktoval své velkolepé dílo Commentarii de bello Gallico (Zápisky o válce galské).Jsou to vynikající slohově vytříbené paměti, které krom toho, že hájí tažení do Galie jako politickou nutnost v zájmu bezpečnosti Říma, přinášejí velké množství poznatků o životě v jihozápadní Evropě před dvěma tisíci lety. Konec triumvirátu

Mezitím však triumvirát Pompeius – Crassus – Caesar rychle dohasínal. Crassus, i když na to neměl, zatoužil vysloužit si také vojevůdcovskou slávu a zorganizoval vojenskou výpravu proti Parthům. Po bitvě u Karrh, kde ztratil 4000 mužů, mezi nimi i vlastního syna, se vzdal a při jednání o mír byl zavražděn. Pokud jde o Pompeia (jeho manželka, Caesarova dcera, mezitím zemřela), ukázalo se, že touží po absolutní moci stejně jako Caesar. Ve svém vztahu k senátu však byl taktičtější než Caesar, a tak senát, pro nějž představoval Caesar hrozbu eventuálního převratu, obdařil Pompeia plnou mocí a jmenoval ho, samozřejmě bez Caesarova vědomí, konzulem. Pompeia to povzneslo k nekritickým výšinám. Připojil se dokonce k požadavku některých senátorů, aby byl Caesar zbaven vojenského velení v Galii. Zpočátku se Caesar choval diplomaticky. Žádal senát, aby mu byly ponechány aspoň dvě legie na obranu Předalpské Galie a Ilýrie. Po odmítavém rozhodnutí senátu dokonce navrhoval, že rozpustí celou svou vojenskou moc, pokud tak učiní i Pompeius. Senát nakonec na naléhání Pompeiovo zbavil Caesara všech pravomocí a velení vojska. Když proti tomuto rozhodnutí podali veto tribuni lidu (Antonius a Cassius), senát je nevzal na vědomí. Což ovšem bylo podle republikánské ústavy naprosto protizákonné. Oba tribuni pak uprchli do Galie za Caesarem z obavy před možnou represí. Občanská válka

„Kostky byly vrženy“. Caesar překročil zakázaný Rubikon. Stalo se tak 10. ledna roku 49 před n. l. Začala válka občanská.

Trvala celých pět let a počet obyvatel Říma za tu dobu klesl o polovinu. Caesar netáhl na území metropole s velkou vojenskou silou. Podle Plútarcha měl k dispozici 300 jezdců a 5000 těžkooděnců. Pompeius se senátem se ho však tak lekli, že utekli do Řecka a dokonce zapomněli v Římě i státní pokladnu.
Caesarův diplomatický talent byl obdivuhodný. Pompeius vyhlásil, že bude pokládat za nepřátele všechny ty, kdo státu nepomohou. Caesar oznámil, že všechny osoby nerozhodné a neutrální bude řadit mezi své stoupence. Nebyla to však pouhá taktika. Když například u Ilerdy při jednání o podmínkách kapitulace byli pochytáni a povražděni všichni caesarovci, kteří byli právě v Pompeiově táboře, nepřipustil, aby se po Pompeiově porážce oplácelo stejnou mincí. Kvůli nedostatku vojenských sil se neukvapil a nepronásledoval pompeiovce okamžitě do Řecka. Nejprve porazil nepřátelské vojsko v Hispánii. Po prvních zprávách o jeho vojenských úspěších ho lidové shromáždění zvolilo diktátorem. Když se vrátil do Říma, vydal za pouhých deset dní řadu „demokratických zákonů“. Římské chudině zajistil bezplatné příděly obilí a ulehčil dlužníkům. Dále rozšířil římské občanství na obyvatele Předalpské Galie.
Když se po jedenácti dnech titulu diktátora vzdal, lidové shromáždění mu přiznalo titul konzula. Díky tomu byl legálním představitelem státu a Pompeius naproti tomu vzbouřencem. Pompeius byl později zavražděn na lodi, když prchal před Caesarem z bitvy u Farsalu do Egypta. Caesar však neměl radost a dal Pompeia pohřbít se všemi poctami. Tím ovšem ještě občanské války nekončily. Po prožitém dobrodružství v Egyptě s Kleopatrou ( z jejich několikaměsíčního vztahu se narodil následník egyptského trůnu) pokračoval v boji proti pompeiovcům. Roku 46 př. n. l. porazil v severní Africe Pompeiova tchána Scipiona. Rok nato vybojoval poslední vítězství svého života v Hispánii proti Pompeiovým synům Gnaeovi a Sextovi. I z těchto válek nám Caesar zanechal památku. Napsal dílo Zápisky o válce občanské. Caesar diktátorem - reformátorem

Roku 46 př. Kr. byl Caesar ustanoven diktátorem na deset let a roku 44 př. Kr. diktátorem doživotním. Během osmi měsíců, které mu zbývaly do konce života, provedl řadu reforem. Štědře se postaral o armádu, zajistil trvalé příděly obilí chudině a vytvářel pro ni pracovní příležitosti při výstavbě nových kolonií, komunikací a přístavů. Provedl také četné reformy ve vnitřní státní správě. Do dějin vešla především jeho reforma kalendáře. Podle původního římského kalendáře trval rok 355 dnů, ale Caesar přejal v roce 46 př. n. l.

přesnější egyptský kalendář o 365 dnech s jedním dnem navíc, který se přidával každý čtvrtý rok v únoru. Byl to tzv. juliánský kalendář. Aby bylo možné nový kalendář použít, musel být rok 46 př. Kr. prodloužen na 455 dnů. Římský rok začínal v březnu a Caesar vydal výnos, aby byl pátý měsíc Quintilis nazýván na jeho počest Julius (červenec). Jeho následovník Augustus pojmenoval podle sebe šestý měsíc. Smrt Caesara

Caesar jako by tušil jak málo času mu zbývá, hnal se nejen za slávou, ale i za novými činy. Stále mu však nestačilo čeho již dosáhl a snažil se o nové a nové úspěchy. Osudným se mu stal pobyt v Egyptě. Zdá se, že ho zde očarovala nejen Kleopatra, ale i lesk královského trůnu. V Římě se začalo mluvit o tom, že Caesar chce hlavní město římské říše přenést do Alexandrie. Všechny tyto útoky na Caesara vyvrcholily 15. března roku 44 př. Kr. vraždou. Byl zabit před senátem několika senátory. Mezi nimi byl i jeho „přítel“ Brutus. (I ty Brute?) Marcus Antonius (přítel Caesara) se mu snažil pomoci, ale byl sám zraněn a Caesara nezachránil. Atentát byl spáchán pod záminkou záchrany republiky, ale právě Caesarovou smrtí republika definitivně padla. Po třech dnech se konal jeho pohřeb, kde shromážděné davy vyslechly Antoniovu smuteční řeč a jeho závěť. Všichni se podivili, že značnou část svého majetku přenechal svým vrahům, ale také, že pamatoval na římský lid a daroval mu své zahrady na pravém břehu Tibery. Caesar nebyl rozhodně osobností jednoduchou. Záleží samozřejmě také na tom, z jakého pohledu se na něj díváme. Byl milován i nenáviděn. Použitá literatura: Slavní vojevůdci – P. Bělina
- J. Locknerová
- P. Major
Řím – Zlatá kniha – 1995
Dějiny římského vojska – Peter Conolly – 1992
Zprávy o nemocech mocných – Ivan Lesný – 1989
Velké civilizace - 1992
- Vincenzo di Giovani
- Glauco Pretto.

Nový příspěvek



Ochrana proti spamu. Kolik je 2x4?