Púnske války
Kategorie: Dejepis (celkem: 1094 referátů a seminárek)
Informace o referátu:
- Přidal/a: anonymous
- Datum přidání: 05. července 2007
- Zobrazeno: 2358×
Příbuzná témata
Púnske války
Chronologický přehled: 264 př. Kr. - EvropaŘím/Kartágo 264-241
První punská válka
V první punské válce proti Kartágu dobývá Řím hegemonii v západním Středomoří
Chronologický přehled: 149 př. Kr. - Afrika
Kartágo 149
Třetí punská válka
Řím vyhlašuje Kartágu válku poté, co kartaginské oddíly zasahují bez římského svolení proti Numidii a Kartágo tak porušuje podmínky mírové smlouvy z r. -> 201 př. Kr. Po zničení Kartága je v tamější oblasti zřízena provincie Afrika.
Chronologický přehled: 149 př. Kr. - Evropa
Tusculum 149
Státník Cato Starší +
Marcus Porcius Cato Censorius Starší (nar. 234 př. Kr.), římský státník a spisovatel, platí za zakladatele latinské prózy (hist. dílo Origines - Počátky). Jako státník se zasazoval o úplné zničení Kartága. Slavná je věta, kterou stále opakoval na zasedáních senátu: "Co se ostatních záležitosti týče, domnívám se, že Kartágo musí být zničeno." (-> 149 až 146).
Kartágo 146 př.Kr.
Římané srovnávají Kartágo se zemí
I po porážce Kartága v druhé punské válce ( 201) se Římané obávali obnovení jeho moci, zvláště když díky rozvoji svého zemědělství Kartágo opět získalo značný podíl na obchodě ve Středomoří. Především římský senátor Cato starší poukazoval na tohoto nebezpečného politického a hospodářského konkurenta. Řím využil toho, že Kartágo v rozporu s podmínkami mírové smlouvy zahájilo boj proti Numidii, a napadli město znovu. Kartágo projevilo ochotu ustoupit, ale odmítlo požadavek, aby Kartaginci své město zničili a přesídlili jinam. Po tříletém obležení Publius Cornelius Scipio Aemilianus Numantinus město dobyl, srovnal se zemí a jeho obyvatele, kteří přežili (50 000-50 0000 osob),prodal do otroctví.
Trosky města Kartága, prvořadého přístavního a obchodního střediska Féničanů v Tuniském zálivu, zničeného římským vojskem (146 př.Kr.)
Řím/Kartágo 264-241 př. Kr. První punská válka - boj o nadvládu nad Středomořím
K první punské válce došlo kvůli střetu zájmů mezi Kartágem a Římem, vyplývajících ze snahy Říma po expanzi. V předešlých staletích spolu tyto dva státy uzavřely několik smluv a nedávno - mezi léty 279- 276 - společně bojovaly proti molosskému králi Pyrrhovi I. V obou městech se střetává rozpínající se světová velmoc Řím a hegemon západního Středomoří Kartágo. Konflikt mezi Římem a Kartágem vypukl, když sicilské město Messana požádalo o pomoc proti sousedním Syrakúsám nejdříve Kartágo a potom Řím.
Římská intervence vedla k boji mezi Římem a Kartágem o Sicílii, která dosud patřila do mocenské sféry Kartága. Ve válce byla pozemní mocnost Řím donucena vybudovat si válečnou flotilu, protože síla Kartága, pěstujícího námořní obchod, spočívala v jeho dobře vystrojeném loďstvu. V námořní bitvě u Myl r. 260 př. Kr. dobyli Římané nad dosud nezpochybněnou námořní velmocí Kartágem prvního vítězství na moři. R. 256 př. Kr. se museli Římané při velkorysém pokusu o vylodění v Africe smířit s porážkou. V následujících letech ztrácí Řím čtyři loďstva a válka ustrnula v pozičních bojích na západní Sicílii. V tom okamžiku se Římané rozhodli postavit novou velkou flotilu a v bitvě u Aegatských ostrovů vybojovali r. 241 př. Kr. rozhodující vítězství. Po více než dvacetileté válce, která dovedla oba státy na pokraj zhroucení, byl uzavřen mír. Kartágo ztrácí Sicílii a musí zaplatit 3200 talentů válečných náhrad. V Sicílii získává Řím svou první zámořskou provincii a navíc je v roce 241 př. Kr. Itálie v podstatě sjednocena pod římskou nadvládou. Po uzavření míru vypukají v Kartágu povstání. Vítězný sloup konzula Gaia Duilia, Vítěze v námořní bitvě u Myl r. 260 př. Kr., Vztyčený na Foru Romanu
1. punská válka
Řím 201 př. Kr. Následky druhé punské války
Druhá punská válka přivedla římskou republiku až na pokraj vyčerpání. Ačkoliv výsledek války zajistil Římu vládu nad západním Středomořím, stát za to zaplatil těžkou cenu vnitropolitických potíží, které válka vyvolala. Nejhorším vnitropolitickým následkem války byla změna agrární struktury Itálie. Protože římský odvodní systém zavazoval k vojenské službě pouze občany s pozemkovým majetkem, způsobily obrovské válečné ztráty značné snížení počtu malých a středních zemědělských usedlostí. Velká část italské půdy ležela ladem, jen římské horní vrstvy byly díky nesmírné válečné kořisti schopny tuto půdu kupovat a prostřednictvím levně koupených otroků také obdělávat- následkem války vládla v Římě převaha nabídky otroků nad poptávkou po nich. Politické vedení římského státu dospělo k názoru, že rolnické milice starého typu se hodí pouze ke krátkodobým válkám v samotné
Itálii a nikoliv k déletrvajícím válečným tažením. V čele opatrných reformních snah stál vítěz nad Hannibalem P. C. Scipio a jeho přátelé, neměli však zájem zahájit spor s konzervativní většinou římské aristokracie. Proto nebyl Řím schopen změnit odvodní systém a umožnit občanům bez pozemkového majetku vojenskou službu. Namísto toho se při řešení tohoto problému spokojovali římští senátoři jen s krátkodobě působícími opatřeními.
Vojáci, kteří druhou punskou válku přežili, obdrželi s ohledem na délku své vojenské služby určité příděly půdy, což mělo zabránit tomu, aby se v Římě neshromažďovali vojáci rolnického původu, jejichž usedlosti se během jejich dlouhé nepřítomnosti octly v troskách nebo byly skoupeny velkými pozemkovými vlastníky v sousedství. Tím římské vedení zabránilo obrovskému přelidnění Říma nezaměstnanými zástupy, jejichž výživu by mohl zajistit jen stát. Zároveň díky přídělům půdy zůstávali tito vojáci stále podrobeni odvodní povinnosti. Skutečný užitek z války měly římské horní vrstvy, senátoři a jezdci. Těm se během války podařilo podstatně rozšířit svůj pozemkový majetek nákupem ladem ležící půdy, díky použití otrockých mas ji mohli obdělávat se značně sníženými náklady a soustředit se na výnosné druhy zemědělské výroby - na pěstování oleje, vína a na chování dobytka ve velkém. Navíc se oba tyto stavy - senátoři i jezdci podílely na obrovské válečné kořisti. Tím došlo v Římě během krátké doby k prudkému vzrůstu počtu otroků a k velmi nebezpečné situaci, vyvolané vítěznou válkou. Strach mocných Říma z možného povstání otroků a z odboje především v provinciích rostl. Poprvé ve starověkých dějinách se jednotně organizované masy otroků staly nebezpečnými i státním orgánům. Mírová smlouva Říma s Kartágem z r. 201 (papyrusový fragment, 2. stol, př. Kr.; Arsinoé. Egypt).