Poslední rok prezidenta
Kategorie: Dejepis (celkem: 1094 referátů a seminárek)
Informace o referátu:
- Přidal/a: anonymous
- Datum přidání: 15. prosince 2007
- Zobrazeno: 1730×
Příbuzná témata
Poslední rok prezidenta
Poslední rok prezidentem
Karel Kaplan
Do roku 1948 vstupoval prezident Edvard Beneš a jeho politické okolí s optimismem.Avšak vývoj v Československu se už od prvních lednových týdnů vyvíjel jiným směrem. V poledne 17.února informoval Gottwald prezidenta o vládní krizi.Za její bezprostřední příčinu považoval neochotu ministrů lidové, národně socialistické a demokratické strany pokračovat v jednání, dokud vláda nevyřeší situaci v Bezpečnosti. Prezident prohlásil,že případnou demisi nepřijme a nepřipustí vytvoření jednostranné vlády,v krajním případě bude utvořena prozatímní vláda v čele s Janem Masarykem. 20.února bylo prezidentovi oznámeno rozhodnutí o demisi ministrů 3 stran. Prezidenta nepřekvapila nejen demise samotná,ale také rychlost a náhlost s jakou ji podali. Nicméně jeho slib a neochota přijmout demisi,odpovídala jeho snaze o udržení dosavadní koalice. Gottwald reagoval,že nezbývá nic jiného než přijmout a navrhl doplnit vládu o členy nekomunistických stran,které navrhne pouze Gottwald,nikoliv vedení těchto stran.Tento postup ovšem znamenal likvidaci dosavadní koalice, což odporovalo prezidentově představě o jejím udržení a vyvolávalo jeho odpor k přijetí demise.
Již 21.února vstoupil do tohoto sporu nový faktor-a to silný politický tlak ,neboť komunisté přenesli řešení vládní krize ´´na ulici´´ a prezident se ocitl pod mimořádným tlakem masových shromáždění, vyzývající k přijetí Gottwaldovy varianty.
Beneš ve svých prohlášeních k veřejnosti vyzýval všechny občany ke klidu, rozvaze a ujistil, že se řídí zásadami parlamentní demokracie a bude usilovat o dohodu politických stran, aby se obnovila spolupráce Národní fronty.
Gottwald však naléhal na rychlé řešení vládní krize a odvolával se přitom na ´´mínění lidu´´, který si myslí, že se nepřijetím demise prodlužuje krize. 22.února proto Beneš vzkázal funkcionářům národně socialistické a lidové strany, aby počítali s přijetím demise. O tomto rozhodnutí byl informován i Masaryk, který ale tento krok odmítl a své stanovisko sdělil Benešovi i písemně. V odpovědi dominovala žádost, aby demisi nepřijímal a varování před politickými důsledky rozhodnutí. Avšak stanovisko národněsocialistických a lidových funkcionářů z 23.února potlačilo Benešův pesimismus. Zejména jejich ujišťování, že venkov mají politicky v rukou a že připravují protiakce vůči komunistické aktivitě. Prezident proto opustil rozhodnutí o přijetí demise a vrátil se ke své původní variantě řešení vládní krize, odhodlán k silnějšímu odporu proti komunistickému tlaku.
Gottwald však zůstával neústupný. Ohlásil prezidentovi , že novou vládu navrhne příští den a měl už i ministry-opozičníky z koaličních stran.
Další Benešova varianta vycházela z původní myšlenky udržet Národní frontu a o vládě jednat s vedením všech stran. V případě Gottwaldova odmítnutí bude prezident jednat s představiteli sám a skončí-li i tato jednání pro odpor komunistů neúspěchem,obrátí se k národu, vysvětlí mu své marné úsilí, z obavy před chaosem jako po Mnichovu 1938 jmenuje vládu a odstoupí. Žádný z uvažovaných kroků se však neuskutečnil-Beneš nejednal s vedením stran o sestavení vlády, nepromluvil k národu a nakonec ani okamžitě neodstoupil.
Představitelé Demokratické strany se po návštěvě prezidenta shodli v tom, že je navenek pevný, rozhodný a odhodlaný nepodlehnout komunistickému tlaku, ale vevnitř počítá s tím, že jim podlehne.
24.února odpověděl prezident komunistickému vedení na dopis, v němž svůj návrh prezentovalo jako jedině schůdnou parlamentní a ústavní cestu: přijmout demisi a doplnit vládu. Beneš v odpovědi opakoval své stanovisko: trval na parlamentní demokracii a parlamentní vládě, z čehož vycházelo i jeho řešení vládní krize. Gottwald jej odmítl, trval na svém postupu doplnění vlády.
Snaha obnovit Národní frontu byla už nereálná. Během čtyř dnů komunisté natolik změnili politické poměry, že návrat k jednacímu stolu a předúnorovým poměrům odmítali. Soustředili už tolik moci a natolik kontrolovali situaci, že si byli jisti svým vítězstvím. V neprospěch komunistů na druhé straně pracoval čas. Usilovali o rychlé vyřešení vládní krize a prezident jim mohl oddalováním rozhodnutí situaci ztěžovat. On sám si však uvědomoval, že prodlužování krize přispívá k rozpolcení společnosti s nevypočitatelnými důsledky, obával se chaosu a konfliktů.
Komunisté chtěli, aby rozhodnutí padlo 25.února, kdy Gottwald předloží prezidentovi návrh nové vlády. Vedení KSČ se usneslo zahájit celostátní generální stávku v případě, že prezident odmítne jmenovat vládu podle Gottwaldova návrhu.
Pět dní se vyvíjel Benešův názor na řešení vládní krize, než padlo 25.února definitivní rozhodnutí. Již ráno prezident uložil svému osobnímu tajemníkovi Sýkorovi, aby připravil k podpisu dekrety o přijetí demise. Když pak v okruhu svých blízkých zdůvodňoval své vnitřní rozhodnutí přijmout demisi a Gottwaldův návrh vlády, uváděl 2 hlavní důvody:A to obavu,že stav bez vlády povede k chaosu a k bojům, a přesvědčení, že vývoj dospěl do situace, kdy každý odpor proti komunistickému úsilí po pěti dnech krize se stává marný, když nezačal dřív.
Prezident v únorové krizi postupoval v souladu s rolí, kterou svému úřadu vymezil již v roce 1945: být nejvyšším úředníkem,stojícím nad stranami a ve vnitropolitických sporech vystupovat jako usmiřovatel, hledat cesty ke sblížení protichůdných sil. Z toho vyrůstala i jeho původní varianta řešení krize. Její původní myšlenka-udržení Národní fronty-byla úsilím o smíření sporných stran. Když pro odpor komunistů a pasivitu jejich odpůrců neměl naději na úspěch, omezil se na splnění ústavní povinnosti prezidenta-dát státu vládu a zamezit konfliktu ve společnosti.
Politické rozhodování Edvarda Beneše v únorové krizi hrálo nemalou roli. Jeho konečné rozhodnutí se rodilo těžce jako vnitřní svár, jako zápas konfrontace s vlastními principy a představami, svár, jehož průběh ovlivňoval pocit osamocenosti, do značné míry způsobené vlastní vinou.
Prezident se netajil svou nespokojeností a nesouhlasem s průběhem i výsledkem únorových událostí. Později o nich hovořil jako o revoluci, o revolučním řešení, které odsuzoval jako příliš rychlé, ukvapené a předčasné.
Za čtyři nejpodstatnější okolností Benešova počínaní považujeme zaprvé již zmiňovanou obavu z rozpolcení společnosti až z otevřeného konfliktu,druhým motivem bylo vědomí ústavní povinnosti dát státu vládu. Další skutečností, která pro Benešovo rozhodování byla velmi významná, byl překvapující politický i mocenský tlak a aktivita komunistů a stejně zarážející pasivita jejich odpůrců a čtvrtým důvodem byl jeho zdravotní stav, který oslaboval vůli k odporu vůči komunistům.
Poslední měsíce v úřadě
Od února 1948 visel ve vzduchu prezidentův odchod z funkce. Rozhodnutí abdikovat sdělil po únorové krizi svým politickým přátelům J.Masarykovi a Šrobárovi. Téměř všichni ho přemlouvali, aby tak nečinil. Beneš totiž stále zůstával velkou autoritou a symbolem demokracie. Naprostá většina jeho příznivců chápala jeho postup v únorové krizi jako nevyhnutelný, komunistickým nátlakem vynucený. Nakonec se rozhodl neabdikovat a vyčkat dalšího vývoje, ale myšlenky na abdikaci se nevzdal a již v druhé polovině dubna dozrála. Hlavním důvodem se stal nesouhlas s návrhem nové československé ústavy, který se týkal politického systému. Předsedu vlády Gottwalda a vedení jeho strany prezidentův krok nejen překvapil ale také zneklidnil, jelikož chtěl prezident svůj úmysl uskutečnit necelý měsíc před parlamentními volbami, což považovali za vyhlášení politického boje. Spor o abdikaci tedy skončil tak, že prezident trval na odchodu a ustoupil od uvedení politických důvodů v abdikačním dopise, který bude adresovat předsedovi vlády a pošle jej až po květnových parlamentních volbách.2.června prezident schválil text abdikačního dopisu a 4.června 1948 oficiálně oznámil své rozhodnutí.Jako motiv uvedl zdravotní stav.
Zdravotní stav
Únorové události 1948 se nesporně největší měrou,ne-li výlučně podílely na zhoršení jeho zdravotního stavu.Situace se náhle zhoršila koncem dubna a začátkem května ,hlavně v důsledku porad 1.-4.května. Prezident byl upoután na lůžko a zpráva ze 7.května uváděla,že nastalo zhoršení zvláště nervového stavu a jeho lékař psal o již 2.záchvatu mrtvice.19.srpna nastal v nemoci skutečný obrat, když prezident ztratil do značné míry způsobilost mluvy. V sobotu se situace ještě zhoršila,Beneš úplně ztratil schopnost promluvit a také způsobilost polykat potravu. V úterý 31.srpna upadl prezident do hlubokého bezvědomí a 3.září 1948 umírá.
Jeho smrt a pohřeb se náhle změnily v důležitou politickou záležitost a v dosavadním poúnorovém vývoji vlastně v největší konflikt mezi velkou částí občanů a komunistickou mocí. Přes všechna rázná až drastická opatření se do Prahy sjelo velké množství lidí s určitostí dosáhlo několika set tisíc. Hrob prezidenta Beneše se stal,zejména v následujícím roce,poutním místem.Početné návštěvy začaly u příležitosti jeho 65.narozenin 28.května 1949,kdy přišlo přes 10 000 občanů, přinášejících svíčky, květiny se stuhami a hesly:Vzpomínáme-pravda vítězí!