Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic životopis

Kategorie: Nezaradené (celkem: 2976 referátů a seminárek)

Informace o referátu:

  • Přidal/a: anonymous
  • Datum přidání: 12. března 2007
  • Zobrazeno: 2322×

Příbuzná témata



Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic životopis

Po proudu
Osoba Kryštofa Haranta patří z dnešního pohledu k rozporuplným postavám národních dějin.Je mu mnohé vytýkáno a je v mnohém obdivován. Abychom nemuseli jeho osobu jakkoliv dělit je nutné ho spatřovat v kontextu jeho epochy.
Harant žil v době vrcholné české renesance a byl skutečně vrcholně renesančním člověkem.Tvrdí se o něm,že byl snad až přespříliž úslužný a ctižádostivý.To byl ale do jisté míry jeden z fenoménů tehdejší společnosti.Navíc je Harant typický příslušník katolické šlechty a vystupňovaný individualismus byl u něj podpořen prostředím,v němž se pohyboval.
Člověk v pravdě velikého rozletu,který byl schopen mnoho obětovat pro dosažení svých cílů.Toho nelze dosáhnout jinak než jít stále kupředu právě tam,kam nás unáší proud dění. A tento byl na přelomu 16. a 17.století v Čechách mohutný.

Dětství. Do světa. Jeho university.
Kryštof Harant pochází z vladycké rodiny,která ctí ve své tradici Haranta z Polžic a Buška z Bezdružic,jako dávné prapředky rodu z plzeňského kraje.Otec Kryštofův Jiří (1522 - 1584) se účastnil výpravy císaře Karla V. do Alžíru v roce 1541 a svou diplomatickou kariéru ukončil ve službách Rudolfa II. jako císařská rada a přísedící u zemského soudu.Byl celkem čtyřikráte ženat.Jak vidno jeho syn ze čtvrtého manželství Kryštof se v příběhu svého otce zhlédl natolik mohutně,že za ním nehodlal v ničem zaostat.
Kryštof Harant se narodil v roce 1564 na otcově sídle - Klenovském hradě.Byla mu dána kvalitní výchova vladyky.Kromě čtyř jazyků - latina,řeština,italština a němčina - byl vzdělán v dvorských mravech a bojovém umění - tedy věcech, které nebyly jeho otci nikterak cizí.Přitom také pamatoval,
jako rozvážný hospodář na střídmost a proto byl Kryštof zprvu vychováván na venkovském sídle rodu.Na Klenovském hradě zůstal ale jen do svých 12-ti let.
Vida synkovo nadání posílá ho otec v roce 1576 na dvůr arciknížete Ferdinanda Tyrolského do Inšpruku.Zde nalézá prostředí bohatých zkušeností a podnětů pro jeho vývoj a pozdější rozhled.Sám arcikníže byl velkým znalcem a milovníkem umění.Vlastnil rozsáhlé sbírky obrazů a sestavil pro svůj dvůr kapelu z významných osobností tehdejšího hudebního světa.Krome toho se u něho scházela nejvybranější společnost oddávající se zamilované Ferdinandově zábavě - mytologicko-alegorickým hrám a divadlu.Jeho sídlo (zámek Ambras) se tak stával svědkem řady pozoruhodných slavností.

Mezi nejnámější patří ceremonie tzv.Bakchova kultu,kdy bylo třeba vypít "na ex" tři mázy vína,což představovalo něco málo přes 4 litry.Jinak ale bylo toto prostředí prostoupeno přísnou katolickou ideologií a křížila se zde jihorománská a německá syntese.
Právě zde se tedy formoval budoucí profil mladého Haranta. Osvojil si dokonale dvorské mravy,mohl se všestraně vzdělávat a tak rozvíjet své přirozené nadání.Byl na nejlepší cestě k dokonalosti,kterou nazývali staří Řekové kalokagathie.Pro jeho nadání si ho kníže oblíbil natolik, že ho Harant doprovázel při jeho cestě po Itálii v roce 1579.
Roku 1584 se vrací Kryštof do Čech,kde se ujal správy rodinných statků společně se svým bratrem Adamem.Existovaly domněnky.že také studoval na pražské universitě,ale k tomu schází jakékoliv důkazy a krom toho by mu na to nezbýval čas, který musel věnovat dědictví po otci a hlavně a především byl již důkladně humanisticky vzdělán jinde.
V roce 1587 mu umírá matka (Marjana Anna z Janovic) a rok poté se Kryštof ve svých dvaceti čtyřech letech poprvé oženil a to s dcerou Jana Ondřeje Černína z Chudenic Evou Kateřinou.
V souvislosti s tím se patrně i přestěhoval do Touškova nade Mží,kde vlastnila Eva Kateřina část rodinného majetku.Spolu měli manželé dvě děti,které se ale nedožili deseti let.
Devadesátá léta 16.století jsou pro Haranta velmi těžkým obdobím.Do poklidu dní na venkově zasáhla vojna s Turky. A Harant jako člověk toužící po poznávání,po dobrodružství a také po rytířských ostruhách se na celé čtyři roky pustí do zápasu za svého císaře.V Uhrách sloužil jako vojenský velitel jednoho českého oddílu.V roce 1597 se vrací s císařskou pochvalou zhmotněnou do 700 zlatých roční renty ze zemských důchodů.Plány na skvělou budoucnost přervala náhlá smrt jeho ženy.A tak Harant opouští na jaře následujícího roku Čechy, aby,jak se na správného křesťana sluší,vykonal poutní a kající cestu do Svaté země.Především se však nemohl více zdržovat v místech,která by mu stále připomínala milovanou choť.A bez zajímavosti není ani vlastní ctižádost a touha překonat zeměpisné znalosti jeho současníků - Lobkovice a Slavaty,kteří podle něho právě jimi dosáhli svých postavení.
Na svou pouť se vydal 2.dubna 1598 v doprovodu rytíře Heřmana Černína z Chudenic.Navštívili při ní Benátky (19.4.), Krétu (31.7.),Kypr (19.8.),Palestinu (od 31.8.),Jerusalem (3.9.),procházeli kolem Jericha a Mrtvého Moře (9.9.),z řeky Jordán nabral Harant vodu,kterou byly posléze křtěny všechny
jeho děti,od 19.9. byli na cestě z Palestiny do Egypta,4.10.

přibyli do Káhiry,pak pokračovali na východ k Sinajskému poloostrovu,vystoupili na horu Oreb (18.10.),na zpáteční cestě do Káhiry byli přepadeni bandou Arabů a okradeni o šat i peníze,nicméně mohli pokračovat až do Alexandrie (3.11.), kde Harant onemocněl zimnicí a tato choroba ho sužovala ještě při plavbě po moři do Benátek,kan se dostali na sv.Štěpána.
Harantův návrat do Čech připadl až na říjen 1599.Zde mu bylo dopřáno ještě spatřit své děti,které zemřely na mor v následujících týdnech.Potom pobýval Harant u svého švagra Diviše Markvarta z Hrádku a v Plzni na jeho hradě.Snad náhoda tomu chtěla,nebo se k Harantovi přiklonilo štěstí,které tolik scházelo jeho dětem,že do Plzně utekl před morovou nákazou i císař Rudolf II. s celým dvorem.

V předpokoji císaře
Císař,když se dověděl o Harantově přítomnosti v Plzni,využil příležitosti a nechal si od něho vyprávět o cestě do Svaté země.Byl jeho příběhem,ale především Harantovými vědomostmi a rozhledem natolik okouzlen,že následujícího roku mu udělil titul tajného rady a v květnu 1601 se stal Kryštof Harant jeho komorníkem a společníkem u císařské tabule.V jeho službách zůstal Harant až do smrti císaře Rudolfa II. v roce 1612.Podivínský a v té době již duševně nemocný panovník si ho nesmírně oblíbil,mnohokráte ho finančně obdaroval a roku 1603 byl Harant na jeho přání povýšen do panského stavu.Takto zajištěn zatoužil znovu po rodině a ještě téhož roku se podruhé oženil a to s Barborou,vdovou po rytíři Karlu Škopkovi z Bílých Otradovic a na Pecce,roz.Miřkovskou ze Stropčic.Tímto získal zámek Pecka,který se stal jeho sídlem až do jeho zatčení v roce 1621.
Kromě funkce komorníka se Harant zaměstnával usilováním o další úřady (př.

1604 o hejtmanství na Novém Městě Pražském), ale vcelku bez úspěchu.Podobně dopadávaly jeho snahy o přiznání doživotní penze za věrné služby.Nicméně mohl v klidu a ústraní svého venkovského panství sepisovat paměti na svou cestu do Svaté země.Když tato vyšla s požehnáním samotného císaře v roce 1608,byla okamžitě vřele přijata Harantovými součastníky.
Roku 1607 umírá při porodu druhého dítěte žena Barbora a Harant musí převzít panství na Pecce,které do této chvíle sama a velice energicky a úspěšně spravovala.Situace je navíc komplikována náhlým návalem jeho poviností u dvora a vyžaduje si častý pobyt v Praze v roce 1608.Z této doby také zaznamenáváme Harantovo zranění,jenž utrpěl při pádu z koně.
V památném roce 1609 se nejen podílel na politickém životě v Čechách - podle svědectví Harantova mladšího bratra Jana Jiřího to byl právě Kryštof Harant,kdo odevzdával zástupcům českých stavů ve sněmu Majestát císaře o náboženské svobodě - ale také se znovu oženil.Toto manželství s Annou Salomenou Hradištskou z Hořovic a na Vildštejně nebylo snad tolik šťastné jako předcházející,ale vzešly z něho čtyři zdravé děti.Navíc paní Salomena byla velmi zámožnou nevěstou a výbornou hospodyní.Byla možná přísná na poddané a v manželství samotném "nestálá a vrtkavá",ale jinak doznalo panství na Pecce potřebných změn k lepšímu.Především se Harantovi konečně podařilo získat celý zámek,z něhož vlastnil doteď pouze polovinu.Ještě malou poznámku ke vztahu Kryštofa Haranta ke svým poddaným.Jako vzdělaný a esteticky založený člověk s hlubokou křesťanskou morálkou se k nim choval vždy slušně a ohleduplně.
V době vpádu Pasovských do Čech v roce 1610 projevil Harant osobní statečnost při vyjednávání s nepřítelem.Také celou dobu informoval císaře o situaci a tento často žádal jeho radu.Nablízku císaři zůstal až do jeho smrti v lednu 1612. Krátce na to byl Rudolfovým nástupcem Matyášem propuštěn z císařských služeb bez nároku na penzi,i když zatím jen dočasně.
Od té doby se zdržoval na Pecce v blízkosti manželky,dětí a svých knih a hudebních nástrojů.Věnoval se také intenzívně správě panství po vzoru svého souseda Zikmunda Smiřického, který sídlil na blízkém Kumburku.Věnoval se komponování, konečně mohl osobně přihlížet všemu o čem se v dobách jeho císařské služby dovídal jen z dopisů manželky a správce. Přesto jako již mnohokrát v životě nemohl utéci tomu,co ho velmi trápilo.V této době to byl pocit zneuznanosti ve službě dvoru.I když mu panství a společenský kredit společně s přátelstvím s mnoha významnými osobnostmi dával šanci na klidný život bez strádání,přesto v něm uzrávala myšlenka na další společenský postup,což by ovšem znamenalo se přidat na stranu opozice proti Matyášovi,která začala nabývat na síle.K tomuto přesvědčení mu dopomáhaly i četné kontakty se synem Zikmunda Smiřického Albrechtem Janem.
Rok 1614 znamenal pro Haranta poslední příležitost osvědčit se ve službách habsburského domu.Císař Matyáš ho vyzval,aby odevzdal ve Španělsku králi Filipu III. zlaté rouno z pozůstalosti Rudolfa II.Harant této příležitosti využil k poznání podstatné části západní Evropy.Po svém návratu do Čech byl s definitivní platností propuštěn po téměř 15-ti letech věrných služeb.V zemi mezitím značně zhoustla atmosféra.Stavovské politice se nedařilo prosazovat se na sněmu,císař tíhnul ke stále zřetelnějšímu absolutismu.Sám Harant cítil habsburskou křivdu hned dvakrát - jako příslušník stavů a jako bývalý komorník císaře.Zde se patrně počala jeho konverse,někdy kolem roku 1618 pak přestoupil na víru podobojí.Ač je to bezesporu jedna z nejtemnějších kapitol Harantova života (z důvodu pramenného materiálu),lze to chápat jako akt vzdoru.Ač to znamenalo do jisté míry šok pro jeho okolí,on sám dospěl ke konversi pozvolna.Snad mu nová pozice vyhovovala lépe pro jeho naturel tolerantního a neortodoxního člověka.Tomu by odpovídalo i přání jenž vyslovil ve své závěti,aby nebyly jeho děti svěřeny do péče jezuitů.

Pak by bylo možné jeho konversi chápat jako upřímnou.
Nesmíme ale zapomenout na jeho taktéž přirozenou ctižádost, která dostane brzy velmi chutnou krmi.


V čele stavů
Rokem 1618 začíná v Čechách organizovaný odpor proti císařské zvůli.Nechci se vyjadřovat k povstání samotnému,co se toho týká dopustili se stavové několika vážných chyb a to bylo nakonec rozhodující pro osud povstání a jeho účastníků.
I když nenalezneme jméno Kryštofa Haranta mezi spiklenci, kteří byli přítomni tajné poradě v domě Albrechta Jana Smiřického v předvečer defenestrace,ani mezi 30-ti direktory pod vedením Václava Viléma z Roupova patřil Harant od počátku k předním účastníkům a povstání podporoval také finančně.Jako zdatnému válečníkovi mu byla zprvu svěřena funkce vojenského komisaře nad lidem krajů Slánského,Litoměřického,Žateckého a Rakovnického.Tento úřad vykonával od března 1619.
Na konci března zemřel císař Matyáš.Čeští stavové odmítli za krále jeho nástupce Ferdinanda a zahájili odbojovou politiku jak diplomaticky,tak vojensky.V rámci vojenské stránky se Harant účastní obléhání Vídně stavovskými vojsky Matyáše hraběte Thurna.Po návratu od Vídně se pokoušel dojednat spojenectví ve Slezku.V srpnu se podílí na volbě falckého kurfiřta Friedricha za českého krále.V listopadu byl jmenován královským dvorním a komorním soudním radou.Vrcholem tohoto závratného postupu byl pak post presidenta České komory,tedy vrcholného hospodářského úřadu.K jeho cti nutno připsat,že tento úřad zastával svědomitě a naprosto nezištně. Byl pozorný jak k utrakvistům,tak i ke katolíkům,nestranný. Kryštof Harant tedy dosáhl toho,po čem toužil celý život. Významný úřad,pověst spravedlivého a čestného člověka, pocit odpovědnosti.Tu však v něm dochází opět k vnitřnímu zápasu.Má nyní přehled o situaci v Čechách a vidí,že naděje na úspěch povstání se tenčí podobně jako i prostředky ve státní pokladně.Demoralizace ve vojsku na sebe nenechala dlouho čekat,stejně jako i neochota zahraničních spojenců dále podporovat krachující podnik.Harant prý dokonce uvažoval o zahájení smířlivých vyjednávání s Ferdinandem,ale hra již byla příliš rozehrána.
Nevíme,kde byl Harant 8.listopadu 1620,ale rozhodně nebyl přítomen bitvě.Jednak byl jistě zaměstnán svým úřadem a potom v této době byl již několik týdnů úředně zbaven povinnosti účastnit se vojenské hotovosti.Nicméně krátce po bitvě se pokouší,podobně jako třeba i hrabě Jáchym Šlik,ospravedlnit u císaře,ale bez úspěchu.13.listopadu podepisuje pečetní revers společně s dvěma sty odbojáři.Všichni se zřekli "zimního" krále a srdečně litují,že se pozvedli proti císaři.
Harant se poté odebral na své venkovské sídlo,kde vyčkával, doufajíc v blahosklonnost císaře.Dokonce spolupracoval s novým zemským správcem Karlem z Lichtenštejnu, který ho vyzval,aby sepsal všechny účty,které byly provedeny za jeho působení ve funkci prezidenta České komory.Na přelomu února a března 1621 byl na Pecce zatčen a převezen do Prahy.Zde byl uvězněn po celou dobu vyšetřování na půrkrabství Pražského hradu.
Obžaloba proti němu byla obšírná a Harantova vlastní obhajoba dostatečně neobstála.19.června 1621 byl odsouzen ke smrti stětím,přičemž jeho hlava měla být ponechána u jeho těla.
Byl pohřben do kostelní hrobky na Pecce.

.....................







Kryštof Harant je považován za nejpozoruhodnější skladatelskou osobnost české renesance.Komponoval ve stylu vrcholné nizozemské polyfonie,což byl v této době do jisté míry anachronismus. V Evropě se tou dobou již začínají prosazovat nové hudební formy jako opera a oratorium a vývoj spěje k velkým barokním instrumentálním formám.
Hudební renesanci lze vymezit od poloviny 15. do půle 16. století.Podstatným fenoménem v hudebni kultuře byla tzv, nizozemská vokální polyfonie.Za její největší představitele jsou považováni Jean Ockeghem, Josquin Deprés, Orlando Lasso a Giovanni da Palestrina. Harant byl patrně nejvíce ovlivněn Deprésem, jehož díla se vyznačovala rovnováhou všech hlasů.

Využívá také techniky tzv. štěpení hlasů, kdy je sbor rozdělen na dvojice hlasů, které navzájem zvukově kontrastují.
V české renesanční hudbě má největší význam patrně vokální vícehlas,který se objevuje kolem roku 1400.Její rozvoj nastal především v době Rudolfa II. a to díky působení tzv. literátských bratrstev.Za nejrozšířenější nástroj byla tehdy považována loutna a zobcová flétna,krom toho se hojně používalo varhan.
Kryštof Harant byl dříve považován za hudebního diletanta, šlechtice,který se pokouší komponováním dokládat svoji vznešenost.Ale Harant prošel velmi kvalitním hudebním vzděláním na dvoře v Inšpruku,která mu dala základ pro jeho pozdější humanisticko-renesanční názor.
Z díla Kryštofa Haranta se dochoval jen nepatrný zlomek. Vesměs se jedná o drobné skladby komponované pro jeho kapelu, kterou sestavil na svém venkovském sídle na Pecce.Krom toho je známa jeho tzv. parodovaná mše Missa Quinis Vocibus,která byla provozována 25.července 1620 v chrámu sv.Jakuba na Starém Městě pražském a která částečně vybočuje z jeho vyhraněného stylu blízkému nizozemské polyfonii.V tomto případě se nechal inspirovat prvky benátského hudebního kolorismu.Snad jen zde je možné spatřovat náznak stylově progresívních tendencí.

Nový příspěvek



Ochrana proti spamu. Kolik je 2x4?