História, miestopis a užitie heraldiky

Kategorie: Dejepis (celkem: 1094 referátů a seminárek)

Informace o referátu:

  • Přidal/a: anonymous
  • Datum přidání: 23. února 2007
  • Zobrazeno: 3006×

Příbuzná témata



História, miestopis a užitie heraldiky

Historie, místopis a užití heraldiky

Ročníková práce studenta Jakuba Namyslova, vytvořená roku 1998, na kterou bude brán zřetel při rozhodování o jeho klasifikaci ze znalostí událostí minulých, z dějepisu.



Tato práce si nenárokuje jakkoli posuzovat heraldiku jako obor, ni žádnou její součást, ani hodnotit jednotlivé erby a heraldická znamení. To proto, že je zpracována jen na základě několika nepřímých zdrojů, nikoli na vlastní zkušenosti. Mé znalosti oboru jsou čerpány pouze z několika publikací, které jsou, až na výjimky, většinou psány populistickou formou pro přiblížení této vědy širšímu lidu. Aby toto práce měla alespoň malého naučného smyslu, musel bych se sám pídit po jednotlivých erbovních vyobrazeních, musel bych procházet knihovny a archivy a hledat v nich záznamy o erbech a jejich udílení a ne jen přebírat myšlenky a názory autorů knih erbovnictví se věnujících. Tím však nechci říci, že autoři jejichž publikací jsem použil jsou neodborníci či že jejich práce jsou nekvalitní a nemají vysoké odborné úrovně. Naopak jsem se snažil najít takové autory, kteří jsou v oboru heraldickém pokládáni za odborníky a znalce. Pro výše uvedené důvody nelze tuto práci pokládat za jakkoli odbornou či vědecky přesnou.

Různé náhledy na heraldiku

Heraldika je obor s velice bohatou historií. Její počátky jakožto vědní disciplíny jsou kladeny do 13. století, ale stáří tvorby znaků se určuje buď jako 2000 let, počítáno od doby označování římských legií jejich aqily či signy, anebo 900 let, a to od doby, kdy se objevily první pomalované válečnické štíty v křižáckých taženích. Tímto jednoduchým rozlišovacím prvkem byl položen základní kámen k celému oboru.

Všechny knihy, které jsem použil při vytváření této práce, uvádějí v některé z prvních kapitol definici heraldiky. Nebudu se tomuto zvyku nijak protivit.

Heraldika tedy je: pomocná věda hist., která zkoumá a hodnotí znaky (erby) jako hist. prameny;

umění tvořit znaky podle heraldických pravidel;

(AŽ - malý encyklopedický slovník)

nauka o znacích a erbech;

(Slovník cizích slov)

nauka, obsahující souhrn základních pravidel a zvyklostí, dle nichž znaky tvořeny býti mají, a učící, kterak je popisovati a určovati;

(Vojtěch Král z Dobré Vody)

nauka o znacích (totiž o učení o nich a jejich dějinách) a umění je tvořiti.

Proto je heraldika zároveň věda i umění, nebo - skromněji řečeno - stojí na pomezí historických věd a výtvarných umění; dobrý heraldik však je zároveň učencem a malířem;

(Karel Schwarzenberg)

pomocná věda historická, která se zabývá studiem souhrnu pravidel a zvyklostí, podle nichž se znaky tvoří, popisují, určují a kreslí. Zahrnuje v sobě i studium vzniku znaků, jejich vývoje a užívání. Zabývá se nejen znaky osob, rodů, zájmových místních i jiných skupin obyvatelstva, ale i vším , co se znaky souvisí, tedy také prapory, řády, odznaky, tituly a všemi ostatními symboly. Heraldika v sobě obsahuje i složku uměleckou a výtvarnou;

(Encyklopedie heraldiky)

v širším smyslu známost veškerého řádu a běhu jak minulého tak přítomného ve věcech erbů a šlechty. Heraldika má tedy znáti zvyky a obyčeje, které u turnajů, o korunovacích, o svatbách a pohřbích, při dání lén se zachovávaly, jakož i zařízení takových slavností pokud se šlechty a erbů týkají.

(Českomoravská heraldika)

Jak vidno, všichni autoři se shodnou na tom, že heraldika má něco společného se znaky a erby. Většinou také udávají její spornou polohu na pomezí umění a vědy, o které se často vedou polemiky i na stánkách jejich knih. Ve dvou posledních definicích jsou pod křídla heraldiky zahrnuté i znalosti činností erbů se přímo netýkajících. Nezdá se mi však nelogické zařadit do oboru, který se zabývá erby a znaky, i vědomosti o příležitostech, na kterých se znaků aktivně používalo. Je však jasné, že heraldika se stále vyvíjela a vyvíjí i nadále a že rozsah jí zahrnovaných znalostí se uzpůsoboval potřebě doby. Dnes rozhodně aktivně používaní heraldika nevyužije znalostí o obřadech a slavnostech středověké šlechty a spíše se zaměří na historické souvislosti v erbech zachycených.

Pro pochopení příštích řádek musí být znázorněno co je erb, jaké jsou jeho součásti.

Základ každého erbu je štít. Jakákoli jiná část erbu může chybět, ale štít ne. Je odvozen od válečnického štítu, kterým se vykrývaly rány mečů či jiných zbraní. Na štítě je základní vyobrazení zvané figura. Tím může být věc, rostlina, živočich skutečný či bájný, člověk nebo jakýkoli jiný předmět. Vždy je věc zobrazována stylisovaně a plošně tak, aby pokryla co největší plochu štítu. Také se vyskytují figury heraldické. To jsou různá dělení štítu čarami ať rovnými či různě zprohýbanými. Těchto figur se používá také k podkladu pod figury neheraldické. Jejich pomocí se dělí štít pokud se umisťuje více erbů v jeden znak.

Figury i štít jsou samozřejmě vymalovány barevně. Heraldika zove barvou: kovy (zlato a stříbro), kožešiny (hermelín, sobolina, kunina a popelčina) a barvy (černá, červená, modrá a zelená jsou původní, purpurová, oranžová, tmavorudá, hnědá, šedá a přirozená jsou přidané) Barvy plochy štítu a figury musí být co nejkontrastnější.

Z této podmínky vniklo pravidlo, že nesmí přijít kov na kov a barva na barvu. Kožešina může být přikládána na barvu i kov. Další součástí erbu je přilba čili helm. Dostal se do heraldiky jako zobrazení rytíře, který nese štít a je vidět jen jeho hlava nad horním okrajem. Helm nikdy nad štítem nelevituje, vždy na něm spočívá.

Rytíři měli pro snadnější rozlišování v bitevní vřavě na přilbici umístěn tzv. klenot. Bylo to jakési plastické ztvárnění erbovní figury (ne vždy to byla figura na jeho štítě spočívající) které bylo přiděláno k helmu a na erb se dostalo společně s ním.

Přidělání klenotu k přilbě byla nehezké a bylo proto kryta před pohledy točenicí či korunou. Točenice je věncem spleteným ze zatočených konců pokryvadel a koruna je koruna, kterou mýval na přilbě kál, avšak kterou si bohatší šlechtici na erbech přisvojili.

Z točenice či z pod koruny vycházela přikryvadla visící či vlající kolem štítu. Ve skutečnosti to byl plášť, který chránil brnění rytířovo před slunečními paprsky. Barva přikryvadel byla stejná jako štítu, tzn. barva figury a podkladu. Kov se kladl na rub a barva na líc. Točnice měli barvy přikryvadel.

Toto jsou základní, ne však nezbytné součásti erbů. Ty mohou být doprovázeny ještě mnoha jinými předměty, např. řády, hodnostními odznaky, prapory, trofejemi, hesly či půdou. Podstatnými jsou dle mne ještě štítonoši, což jsou postavy či postava držící štít, a stany či pláště, což jsou drapérie na způsob pláště obklopující celý erb, na nichž spočívá hodnostní koruna.



Jak je má práce dělena

Jako každá věda či umění může být různě dělena a řazena. U heraldiky jsou tři mně známé způsoby dělení a to časové, místní a užitné. Tímto je míněno řazení dle doby vzniku a použitého slohu, toto dělí heraldiku dle státu, kde erb vznikal a toto dle nositele, který erb používal.

Časové dělení

Časové dělení se plně shoduje s rozdělením minulosti do historických slohů. První znaky, které se již podobají erbu tak jak jej chápe heraldika, vznikaly, jak již výše řečeno, za křižáckých válek, jakožto rozlišovací prvky mezi bojujícími rytíři. Často se na štítech objevovala znamení naznačující skutky bojovníky vykonané. V Evropě nastal po návratu křižáků rozmach erbovnictví. Rody, jejichž členové se válek zúčastnili, zobrazovaly jím používané znamení na svých štítech, aby tak zvěčnily hrdinské činy svého příbuzného. Jak je vidět, již od počátku byly erby spjaty se šlechtou.

A od tohoto všeho byl již jen krůček k tomu, aby si králové a panovníci vyhradili právo udílet erby, jako znak šlechty, osobám a rodům, které se zasadily o zvětšení jejich majetku či rozšíření jejich moci.

Veškeré toto dění kolem vzniku erbovnictví a následně i heraldiky se odehrávalo v době, v níž umění vládl románský sloh. Ten působil samozřejmě i na způsob zobrazování a vytváření právě vznikajících znaků. Tímto a též vojenskou podstatou znaků byla dána prvotní pravidla pro tvoření erbů: jednoduchost a kontrastnost. Kresba je silně stylisovaná (možná díky neznalosti předlohy - viz heraldický lev na státním znaku ČR), její plošný tvar umožňuje vyplnění co největší plochy štítu. Bojovnická funkce štítu též dala vzniknout jevu, pro člověka dnešního, který vše vidí jen ze svého zorného úhlu, který hodnotí své okolí svým subjektivním pohledem asi těžko pochopitelnému, stranové převrácenosti. Při určování stran na erbu byla dána přednost pohledu nositele štítu před pohledem pozorovatele. Tedy tam, kde je pro pozorovatele levé strana štítu, je pro nositele k pozorovateli čelem obrácenému strana pravá a opačně. Erby této doby jsou jednoduché s jedním polem a jednou figurou. Ještě nemají funkci dekorativní a nevyskytují se často jinde než na zbroji. Proto není jejich součástí ani helm, tak nezbytný v pozdější české a německé heraldice, ni pokryvadla. Erb je prostý a jednoduchý, plnící svou funkci rozlišovacího a identifikačního znaku beze zbytku.

Čeští šlechtici se nezúčastnili křižáckých výprav v takovém počtu, který by vedl k rozmachu heraldiky v českých zemích. Proto se první šlechtické erby v Čechách objevují až ve 13. století. Nejstarším doloženým šlechtickým znakem je erb pána Vítka z Prčic († 1194), zakladatele rodu Vítkovců. Je vyobrazen na pečeti z r. 1220, kde lze vidět pána v plné zbroji, jak s korouhví v jedné ruce stojí a druhou rukou se o štít s růží opírá. (Pán zobrazený u štítu je prvotní štítonoš, později stylisovaný do postav držících erb z vnějšku za okraje - u nás první tací již r. 1259.) Vůbec nejstarší erb v Čechách se objevující je štít s orlicí na pečeti Přemysla Otakara I. z roku 1192. Lev se prvně objevuje roku 1202 na pečeti Vladislava (Jindřicha) I. Po odeznění vlivu slohu románského během první půle 13. století přebírá vládu nad uměním výrazivo gotické. Gotika je jediným historickým slohem, který nečerpal náměty z antiky. Šlo by jej nazvat slohem Kristovým, křesťanským. Jeho mírumilovné poslání přiblížit Boha k člověku se však neprojevilo ve všech oborech lidského bytí. Naopak, válečné úspěchy a prohry byly důležitým měřítkem při posuzování schopností panovníka, válka a boj byly považovány za přirozenou součást politiky, nikoli za krajní a velice nevhodné a nepříjemné řešení. A tak se společně s rozvojem středověkého válečnictví rozvíjely i erby.

V této době byl znak již plně dědičný. Synové byli hrdí na erby svých otců, rody se rády chvástaly bojovými úspěchy svých více či méně vzdálených příbuzných a rády to dávaly najevo svými erby, které kopírovaly znak statečného bojovníka. Erb již nebyl rozlišovacím prvkem pouze na bojištích Evropy, ale stal se i odznakem příslušnosti jedinců k rodům a jejich předkům.

Jelikož se erby začínají objevovat i jinde než na štítech, objevují se nová pravidla pro jejich zobrazování a nově i pro jejich popisování (blasonování). Samozřejmě se zachovávají pravidla jednoduchosti a kontrastnosti. Pravidla pro blason jsou obdobná. Popis erbu musí být rychlý, snadno srozumitelný a přesně určující, takový, že heraldik, který popisovaný erb nikdy neviděl, je schopný dle popisu jej přesně nakreslit.

Ranná gotika, u nás za posledních Přemyslovců, přináší do heraldiky nový tvar štítu. Zatímco románské štíty byly po způsobu Normanů protáhlé, aby kryly nohu jezdcovu, v gotice se štíty dostaly do rukou i pěším bojovníkům, kterým dolní cíp coby překážející zbytečný byl a tedy odstraněn. To se projevilo i v heraldice, kde se zobrazují erby na štít krátký trojhranný. Na různých erbech jsou pak jednotlivé hrany různě vypouklé a rohy porůznu zakulacené. Nejčastěji dnes zobrazovaným gotickým štítem je štít, jehož vrchní strana je rovná a dvě dolní vypouklé. Již se také objevuje hrncovitý, kbelíkový či cylindrový helm s klenotem a k němu patřící točenicí a přikryvadly, první v Čechách r. 1281 u Jence ze Šumperka a Tase z Tasenberka. Tím je dokončena cesta k úplnému erbu. (Tedy v českých a německých zemích, v některých zemích se helm s klenotem jako nutná součást erbu neujal, např. v Anglii, Skotsku či Francii - viz dělení místní.)

Vrcholná gotika byla dobou rytířství jakožto životního stylu. Veškerá šlechta holdovala rytířským ideálům. Pánové začali být ohleduplní k dámám, bránili za všech okolností svou čest i čest rodiny, své soky vyzývali veřejně na souboje za sebemenší urážku a účastnili se rytířských turnajů. (Takovýto idealistický obrázek si člověk může vytvořit dle dostupné renesanční literatury). Byla to též doba rozmachu erbovnictví po celé Evropě. Rody ukazovaly svou vznešenost při všech příležitostech. Na slavnostech, na svatbách, pohřbech, při korunovacích, na svých stavbách nových i starých a dokonce i sloužící nosili oděvy s erby rodů, u kterých sloužili.

Právě ony turnaje přinesly do heraldiky dvě novinky. Nový tvar štítu a novou helmici. Oba nové prvky se zovou kolčí čili při turnajovém klání používané.

Kolčí helm byl uzpůsoben tak, aby protivníkovy rány na hlavu mířené lehce odrážel a zabránil průniku dřevce do očí a aby nenesla celou váhu přilby bojovníkova ramena, ale i hruď a záda. Kolčí štít byl vlastně štít gotický na pravé heraldické straně vykrojený tak, aby do výkrojku se dal dřevec vložit. První heraldické vyobrazení kolčí přilby v Čechách je z r. 1391 na hradě Bítově na Moravě v erbu Smila z Lichtenburka. První erb na kolčím či tartovém štítě je u nás na pečeti Břenka ze Skály z r. 1378. Narozdíl od kolčího helmu, který až do nástupu turnajové přilby seděl na většině erbů v Koruně spatřovaných, se u nás kolčí štít neujal tak jako v Německu. Proto tento heraldický tvar štítu lze považovat za štít německý. Stejně tak jako v 15. století se objeviv štít španělský, který měl dolní polovinu zakulacenou (u nás nezřídka se vyskytující), či francouzský, který podoben čtverci s dolními rohy kulatými a špičatým zobáčkem v prostředku dolní hrany, u nás též oblíbený (viz velký státní znak).

Města se ve 13. století stala již natolik silná, že měla od krále garantovanou jistou právní moc. Veškeré listiny vzešlé právě z této činnosti se opatřovala pečetěmi, na kterých byly zobrazovány motivy připomínající město a jeho okolí. Často zde byly k vidění různé části městského opevnění, místní významné přírodní útvary či dokonce stromy a rostliny charakterizující město. A z těchto pečetidel již zbývalo málo kroků k vytvoření a udělení erbu městu jako celku. Ony motivy se staly základy městských erbů. 1. července 1416 udělil král Václav IV. první městský erb městu Slavkovu, čímž položil základy české městské heraldice. Za panování Lucemburského rodu se také objevují v Koruně první tzv. erbovníci, což byli měšťané, kteří dostali od panovníka právo erbu. Nedostali však k tomu titulu nižádných výsad a úlev, krom možnosti erbem se prokazovat. Pokud nabyl erbovní dostatek majetku, byl obvykle přijat mezi nižší šlechtice jako panoš. Tímto povýšením se však musel vzdát svého nešlechtického povolání. Erbovníci si erby sami navrhovali a dávali je ke schválení heroldii. Věc to byla nákladná, proto si toto mohli dovolit nemnozí.

Malá odbočka. Ještě nebylo řečeno, kdo se o heraldiku a její dodržování staral. Do dnešních dnů v některých zemích evropských přetrvali různé úřady a společnosti zabývající se heraldikou, jakožto i udílením nových erbů či starých posuzováním. To záleží na místních zvyklostech dle starých tradic. V prvopočátku, který se řadí právě do gotiky, blasonování se popisování erbů věnovali heroltové, mužové znalí jak všech erbů v zemi, tak i pravidel heraldických a také malíři a kreslíři sami schopní jakýkoli znak popsat i namalovat.

Ti měli za úkol svému pánovi oznamovati, kdo k jeho hradu přijíždí, jelikož byli jedinými, kdož erbovní znamení na dálku poznali a určili. Z jejich hlásání a oznamování se postupně vyvinula další jejich funkce, funkce komořího. Stali se tak znalci a zároveň organizátory všech slavností a obřadů, které jejich pánové pořádali, a to v plném rozsahu poslední definice na začátku uvedené, v níž je psáno, že ”heraldika má tedy znáti zvyky a obyčeje, které u turnajů, o korunovacích, o svatbách a pohřbích, při dání lén se zachovávaly, jakož i zařízení takových slavností pokud se šlechty a erbů týkají.” Tak se stali herolti nepostradatelnými na každém královském dvoře i na dvorech majetnějších šlechticů. Králové si také nemohli dovolit zmatky v zemské heraldice, a proto ustanovovali heroldie čili královská společenstva heroltů, která dohlížela na správnost udílených erbů či je dokonce sama tvořila, dohlížela na dědění erbů i titulů a řešila spory v heraldickém oboru. Tato společenstva u mnohých královských dvorů Evropy přetrvala dodnes. Pozdní gotika, nazývaná též vladislavskou, se pro země Koruny stala po husitských bojích návratem do uměleckého i duchovního života Evropy. Pravda, malinko opožděným. V době, kdy v Itálii vrcholí renesance, myšlenky humanismu jsou na vzestupu a Evropou prochází vlna protestantismu, jsou u nás vytvářena skvostná díla ve slohu gotickém. Architekti Matouš Rejsek a Benedikt Ried staví Prašnou bránu, kostel sv. Barbory v Kutné Hoře (jehož klenba chóru je zdobena mnohými vyobrazeními erbů) či Vladislavský sál na Pražském hradě. Ni jiné umělecké obory nestagnují. V sochařství i malířství se objevují již vlivy renesance, jako plastičnost a perspektiva. Vznikají však i nádherná vyobrazení erbovních znamení.

Štíty, nositelé erbů v bitvách, ztrácejí svůj vojenský význam s příchodem palných zbraní. A tak se erby stávají již jen representativním prvkem. Žádná významnější událost se neobejde bez desítek či stovek praporců s erbovními znaky, šlechtici se zúčastňují obřadů a hostin v šatech barvy erbů, jejich sídla jsou zdobena erby na všech možných i nemožných místech. Erbovnictví se stává předmětem uměleckého zájmu. Přikryvadla jsou trhána a třepena, všelijak se proplétají a stáčejí do neskutečných a do této doby nemyslitelných ornamentálních tvarů, okraje štítů se začínají ohýbat a figury začínají nabývat na plastičnosti. Toto období lze s úspěchem považovat za období nejhezčího erbovního vyobrazování. Nádherné ukázky takto ztvárněných erbů se nacházejí v královské oratoři v katedrále sv. Víta na Pražském hradě či na nástěnných malbách ve Smíškovské kapli kostela sv.

Barbory v Kutné Hoře.

Ještě stále jsou oblíbené rytířské turnaje. Dokonce za svou chrabrost obdrželi v Bruselském klání r. 1466 páni Lev z Rožmitálu, Jan Žehrovský z Kolovrat a Bořita z Martinic řád Zlatého rouna od Burgundského vévody. Boj však se stal nebezpečnějším po vynálezu palcátu, zbraně určené ku prorážení brnění. Reakcí se stává turnajská přilba, což byla přilba kolčí, která místo úzkého průhledu měla široký ”zaroštovaný” průzor. Pro heraldiku se zde objevuje nový problém. Je vidět do vnitřku helmu. Obecně se ustanovilo, že vnitřek je červený a že toto nebude uváděno v blasonu. Pravidlo se nevžilo v plné míře a kreslíři často ponechali volnou uzdu své fantazii a vykreslují vystlání helmu barvou jim se hodící. Přesto se tato nepopisuje, nejde-li o erb vládnoucí dynastie, která má právo na výjimku zdůrazňující její nadřazenost. U královských rodin či u znaků států se občas objevují i turnajské přilby s otevřeným hledím (Bourboni, Francie či Prusko). Taktéž v italské heraldice je toto častým zjevem - viz níže.

Ve 14. století, tedy za vlády Lucemburského rodu, se počali sdružovat i řemeslníci v organisace cechovní. První taký cech, cech pražských krejčích, je dokladován roku 1318. Cechové se také snažily vystupovat ve veřejných záležitostech, chtěly na sebe upozornit a sebe ukázat. Chtěly se také representovat na veřejných akcích a začaly se objevovat praporce cechů s určitým vyobrazením, které mělo vyjadřovat řemeslo cechu. A od znaků na praporech nebylo již daleko k erbům samým. Roku 1473, 28. dubna, byl v Čechách udělen první cechovní erb staroměstským kožešníkům králem Vladislavem II. Všechny součásti erbů čili štít, helm, klenot, přikryvadla a točenice či koruna se v době pozdně gotické v české heraldice společně a řádně rozvíjejí, žádná část není opomíjena či zanedbávána. Erby jsou na vrcholu své užitné dráhy a jsou proto velice váženy. A to se stalo jejich zkázou v době renesance.

Renesance se staví proti zaběhnutým středověkým řádům a pořádkům. Objevují se nové zpupné myšlenky a názory. Člověk je střed vesmíru, on je pán světa, ne nějaký Bůh. Viděl ho snad někdo někdy? Staví se tedy člověk ve střed všeho. A snaží se na sebe upozornit. Ještě se však nezbavil středověkých návyků a symbolů. Erb je neustále výrazně representativní a rozlišovací, vždy zaujme. A tak je využívám na upozornění na vlastní osobu či rod více než kdy předtím. Rody si dávají záležet, aby zrovna jejich erb byl nejhonosnější a i co nejsložitější, aby na štítu bylo co nejvíce polí.

Toto pro ukázku bohatství a toto pro ukázku stáří a vznešenosti rodu.

Štíty jsou zpodobňovány umělci všech výtvarných umění. Sochaři, architekty a hlavně malíři. Rody, kladoucí na ně požadavky co nejhonosnějších erbů a jejich ztvárnění, a umělci, kteří se snaží vyobrazit figury co nejrealističtěji neznaje ni základních pravidel heraldických a kreslíce tak erby špatné a porušující všechny zvyklosti, pomohli k úpadku heraldického oboru. Ani královské heroldie nezmohli nic proti rozmachu kreslířů erbů, kteří používali barvy dosud na erbech neviděné, kombinující je v nevhodných sledech a dokonce kreslící heraldické figury realisticky či dokonce perspektivně. Erby ztrácí v této době svou jednoduchou krásu, již dávno je zapomenut jejich původní smysl vojenský, ani význam jednotlivých částí erbů se nevzpomíná. Heraldika už je tak hojně rozšířena mezi lid, že ztrácí i svou funkci společenskou. A tak se erby stávají už jen záležitostí umělců, kteří jimi zkrášlují kdejaký předmět.

Jak již výše řečeno, renesanční ztvárnění erby zplastičťuje a zrealističťuje, dokonce je kroutí. Objevují se první kartuše, což jsou štíty na okrajích pravidelně natrhané a jednotlivé díly jsou různorodě překrouceny a otáčeny. Tento zvyk pak si oblíbilo baroko, které toto kroucení dovedlo ad absurdum.

Erby jsou přeplňovány. Buď v jednom štítě je mnoho jednotlivých erbů, přidávaných postupným rozhojňováním původního erbu o erby rodů přiženěných či při zdědění erbu příbuzného rodu. Tak se ve štítě objevuje tucet i více erbů (viz - velký státní znak ČSR či erby velmistrů Řádu německých rytířů vyobrazené na hradě Bouzově na Moravě). Jiným a možná ještě nehoráznějším přeplňováním je umístění několika figur do jednoho erbu, tzn. místo jedné ústřední heraldické figury, jsou umístěny na štít např. figury znázorňující původně štítonoše, kteří však místo držení štítu za okraje drží přímo hlavní figuru sami ve štítě stojíce. Objevují se i věnce kol srdečního štítku či korunování jeho korunou přímo ve štítě erbu ”podkladového”. Tak jsou k vidění erby např. Hradce Králové či pánů Kapounů ze Svojkova.

Figury se dokonce začali zobrazovat realisticky, tak jak jsou k nahlédnutí v přírodě. Např. i český lev měl být ve svých přírodních barvách s jedním ocasem a stojící na čtyřech tlapách. Vše musí být ve svých přirozených barvách. Tak se do heraldiky dostaly odstíny původních barev a dokonce barvy nové.



Renesance dala prvotní impuls k znehodnocení heraldiky jakožto uměleckovědeckému oboru a započala jeho bezhlavé, často neúmyslné, plundrování. Všechny po ní následující historické slohy již jen pokračovaly v díle zkázy.

Baroko i do erbů vložilo své všudypřítomné křivky, kružnice, ba dokonce ovály. Nelze mu upřít i určitý přínos v podobě knížecích a královských stanů a hodnostních korun. Za jeho vlády uměleckému světu se prosadila v plné míře i heraldika církevní. Za empíru se objevuje nový tvar štítu a Napoleon nalezl zalíbení v egyptské symbolice a výrazivu a přinesl do heraldiky vavřínové věnce, včely a pyramidy.

Až historicismus, který zažehl nový zájem o dějiny i se všemi jejich zákoutími, tedy i o heraldiku, a počátek 19. století, jako věk uvědomění národní svébytnosti mnoha národů a jejich zájem o vlastní minulost, pomohly k návratu k původním řádům a pravidlům heraldickým. Tímto zrychleným závěrem končí část o dělení heraldiky z hlediska času. Snažil jsem se do z knih vytahaných ”rozumů” vložit své názory, postřehy a úsudky vytvořené za mých nedlouhých cest po českých památkách. Autoři publikací, které používám, se zaobírali heraldikou a jejím působením v průběhu staletí dlouhá léta, někteří dokonce celý život, a nasbírali mnoho zajímavých podkladů pro své práce. Hledat však v hlubinách času jednotlivé nuance a rozdíly mezi obdobími jistě není v silách žádného člověka, a proto se v této oblasti erbovnictví mohou prameny v některých podrobnostech rozcházet.

Místní dělení

Místní dělení je záležitost prostorová. Heraldika se tak dělí na jednotlivé oblasti, větší či menší, které se navzájem ovlivňovaly ve způsobu vyjadřování erby. Lze nalézt několik cest, kterými se heraldiky jednotlivých oblastí navzájem ovlivňovaly. Prvním a spíše teoretickým ovlivňovacím činitelem byla příbuznost národů. Je pravděpodobné avšak praxí prokázané, že slovanské národy, čerpající z podobných tradic, zvyklostí a mýtů, budou mít podobná erbovní znamení. U germánských národů takovéto spřízněnosti není, jelikož germánské kmeny byly dlouho romanifikovány, některé více jiné méně, a proto jejich výrazivo heraldické je roztříštěnější než slovanské či právě románské.

To poukazuje na druhý a nejsilnější činitel vlivu, kterým je sousedství jednotlivých států, popřípadě, a ne méně obvykle, i jejich spojování, dobývání a dělení. Panovník společný několika státům, nebo spíše jeho heroldská kancelář, obdarovával své poddané i erby tvořenými dle pravidel obvyklých v jeho zemi, která nemusela být v zemi přidružené známá či obvyklá. Také stěhování šlechticů z království do království a napodobování jejich erbů místní šlechtou přispívalo k prolínání a vzájemnému obohacování národních heraldik.

S tím úzce souvisí i třetí cesta vlivu a tou jsou kulturní styky. Např.

král a císař Karel IV. vnesl do českého erbovnictví mnohé prvky francouzských erbů díky svému pobytu u francouzského dvora. Stejný vliv měly i ne příliš kulturní, ale přesto heraldiku ovlivňující křižácké výpravy, které přinesly do Evropy různé orientální ornamenty, nebo již zmíněná válečná tažení Napoleonova.

Zvláštní kapitolou kulturního vlivu jsou mimoevropské erby. Kromě Japonska, kde existoval systém dědičných znaků - monů, nevyskytovaly se v mimoevropských kulturách jakékoli obdoby evropského erbovnictví. Mimoevropská rodová heraldika se vyvinula z erbů kolonisátorů a přistěhovalců, které místní obdoba šlechty napodobovala, a státní či městská jako výraz suverenity a nezávislosti na Evropě.

První erby, jak již dříve řečeno, se objevily na výpravách křižáků. Tito bojovníci většinou pocházeli z Itálie, Francie a německých knížectví. Ne že by z ostatních evropských zemí se nerekrutovali stateční válečníci, ale zrovna tito a také rytíři vracející se přes italské přístavy přinesly erby do tehdy nejkulturnějších zemí starého kontinentu, ve kterých se okamžitě ujaly a zdomácněly. Proto jsou Itálie a Francie považovány za kolébky erbovnictví a následně i heraldiky a jejích pravidel.

Francie

Ve Francii byl nový výrazový obor přijat okamžitě. Nestal se však výsadou šlechty jako nadřazené vrstvy, nýbrž byl přijat jako obyčejné rozlišovací znamení mezi lidmi, jako jejich poznávací značky. Udílení znaků sice měl pod patronací král, ale jen u erbů aristokracie. Sedláci a měšťané si mohli erby volit dle vlastní vůle a již roku 1369 je viděn štít erbovníkův. Tyto

nebyly dědičné, často však syn bral si erb otcův. Dokonce se zde objevují první erby žen a to na routovém čili ženském či nebojovém štítě. Ženy, které se účastnily, bojů mohly však po právu bojovnic erby své na bojový štít umístit. Takovým erbem se honosila i Jana z Arku, dostavši jej od Karla VII. roku 1429. I církevní heraldika má svou dlouholetou tradici ve Francii. Již na mincích biskupa Guillauma de Joinville z let 1209 - 1219 se objevuje jeho znak.

Francouzkou heraldiku odlišuje od ostatních pravidlo jednoho erbu. To praví, že jeden erb může používat jen jedna osoba. Nikoli tedy, jak jsme z našich krajů zvyklí, že erb je společný všem příbuzným, ale že erb rodový používá jen nejstarší člen rodu a ostatní mladší se od něj odlišují tzv. bisurami, což jsou značky či nová znamení umístěná do rodového erbu. Pokud hlava rodiny zemře, přijme čistý rodový erb nejstarší jeho syn.

Obdobným systémem se pyšní i heraldika Anglie a Skotska.

Je zde též používáno ve zvýšené míře kožešin. Oblíbený byl hlavně hermelín pro svou královskost. Častěji než v jiných heraldikách se ve francouzské objevují heroldské figury, zvláště pak kříže. Všudypřítomná je královská lilie, užívaná již Chlodovíkem I. (481-511). I hlavy štítů jsou hojné, hlavně u měst, kterým byla dána hlava modrá posetá

zlatými královskými liliemi jako polepšení erbu za věrnost a oddanost králi. U měst jsou obvyklé hradební koruny a motta (heslo napsané na pásce vznášející se nad štítem). Málokdy se vyskytují na městských erbech helmice a klenoty (obdobně i v jiných městských heraldikách).Ty jsou těžko k nalezení i na erbech šlechty, jelikož nebyly pevnou součástí erbu (jako v české a německé heraldice) a koncem 18. století se vytratily. Štítonoše si ke svým erbům často nechávala zobrazit aristokracie, méně pak města a u erbovníků jsou spíše sporadicky. Zajímavostí nevyskytující se v jinozemských pravidlech erbovnických je udílení

vojenských řádů nejen osobám, ale i městům. Tak lze nalézt pod štíty měst Řád čestné legie (z 19. století), Válečný kříž (z 2. světové války) a Kříž osvobození (poválečný).

Dnes jsou erby ve Francii používány velice sporadicky. Erbovníci již dávno své erby opustili a šlechta nechává mnohokrát erby ležet ladem. Vlastně jen státní znak je aktivně používaným erbem. K tomuto neutěšenému stavu heraldiky v její kolébce přispěly několikeré nesprávné zásahy králů a jejich úředníků, např. edikt Ludvíka XIV. z roku 1696, který přikazoval každému, kdo chtěl užívat erb, aby zaplatil poměrně vysoký poplatek, a to i tomu, kdo dostal erb od krále. A tak král, vybravše si vhodné zbohatlíky, plundroval ve jménu heraldiky jejich pokladnice. Nejhorší ranou erbům ve Francii byla francouzská revoluce. Král Ludvík XVI. podepsal r. 1790 dekret Národního shromáždění, kterým byla zrušena dědičná šlechta a zakázáno používání erbů. A rok 1792 přinesl nařízení zničit všechny erby v zemi. Naštěstí nebyl vykonán bez výjimek.

V současnosti existuje ve Francii Assocition de la Noblesse, Sdružení francouzské šlechty, které dbá na užívání erbů.

Zajímavým obdobím fr. heraldiky byla doba prvního císařství. Napoleon I. Bonaparte obnovil šlechtické tituly a dekrety z l. 1806, 1808 a 1810 povýšil 1519 osob do šlechtického stavu. Byli mezi nimi jak starošlechtici, tak noví lidé věrní císaři. S novou šlechtou byla znovuzavedena i heraldika. Napoleon však chtěl vytvořit nový, systematicky přesný soubor pravidel pro tvorbu erbů. Zmizely přilby, klenoty, koruny, štítonoši a hesla.

Byly zavedeny černé sametová čepice s různým počtem pavích per pro jednotlivé šlechtické stupně, pláště byly modré posypané opět standardizovanými figurami. Štíty byly místo na pokryvadla pokládány na listy (počet dle stavu) a ovinovány listovými věnci. Ženy měly oválný štít zdobený palmovými ratolestmi také dle jejich postavení.

Byrokratizace se nevyhla ani městům. Ta byla rozdělena do třech kategorií dle důležitosti a také dle toho náležitě označena. Nejvyšší stupeň měl červenou hlavu štítu se třemi zlatými napoleonskými včelami (místo královských lilií), II. stupeň volnou čtvrť, umístěnou vpravo, která byla modrá se zlatou literou N, a III. stupeň tutéž vlevo s červeno-stříbrnými barvami. Tento model se neujal a heraldika se opět vrátila k původním pravidlům po skončení císařství.

Itálie

Také je považována za kolébku heraldiky. Nevytvořily se zde však výrazné odlišovací znaky jiným heraldikám, protože až do sjednocení Itálie Viktorem Emanuelem II. v r. 1871 byly italské státy mezi sebou různě bojující, často s intervencí cizích mocností. Rozdrobenost a přítomnost cizích vlivů byla příčinou vzniku nemístních zvyklostí erbovních do italské heraldiky.

V každém státě bylo přidělování erbů jiné, nebyla jednotná pravidla. Na doby řevnivosti zůstaly do dnešních dob i heraldičtí svědci v podobě hlav štítů, zvyk přejatý to nejspíše od fr. měst. Rodina sympatizující s německým císařem se označovala hlavou nejčastěji zlatou s černým orlem či orlicí. Profrancouzská a následně pro neapolská šlechta

užívala modrou hlavu se třemi zlatými liliemi pod červeným čtyřlaločnatým turnajským límcem. Ta byla odvozena od erbu zakladatele neapolské dynastie Karla z Anjou.

Přilby používá aristokracie i erbovníci. Nejsou zde ustanovena zvláštní pravidla, ale v praxi je vidět, že nešlechtici mají na štítech helmy železné se spuštěným hledím, zatímco šlechtě nad štíty ční přilby se zvedlým, často

zlatým hledím. Helmy erbovníků jsou zobrazovány z profilu (tzn. že štít je nakloněný), šlechtické jsou buď přímo hledící či, je-li jich vícero, k sobě různě natočené.

Za cizácký prvek mohou být považovány klenoty a štítonoši, které hlavně poitalštělá cizí šlechta používá. Vladařský rod a vévodové mohou své přilby i s příslušenstvím posadit na svůj červený stan či plášť. Toť je jedna italská anomálie, jinde se nevyskytující. Další takovou je kladení točenice i koruny na jednu přilbu. Italské točenice jsou tak tenké, že snadno lze je přehlédnout.

Italská města mají často stejné erby.

Je to další místní zvláštnost, způsobená opět samostatností jednotlivých států bez společné heraldické komory.

Na jihu je oblíbena kombinace zlaté a červené barvy (dle dynastie aragonské vládnoucí v Obojí Sicílii), sever si zas oblíbil svatojiřský kříž.

Štíty jsou obtáčeny palmovými listy, nošeny štítonoši však jen zřídka. Koruny používají města hradební, občas i šlechtické na památku starých časů.

V italské republice není nijak právně zakotveno právo na erb či jeho ochranu před zneužitím. Místní šlechta proto zřídila Consiglio Araldico Nazionale de Corpo della Nobilita Italiana (Národní heraldická rada italské šlechty), která žádala o pomoc a konečný verdikt ve sporných případech i exiluvšího krále Umberta II. (vládl 1946, † 1983).

Velká Británie

Sem byla heraldika přitažena z Francie, jakožto průvodní znak nadřazenosti Normandských šlechticů nad domácím obyvatelstvem. Oddělenost lidu od heraldiky byla a je přísně střežena. K tomu byla r. 1484 Richardem III. zřízena College of Arms, která náleží ke dvoru a vedou ji tři králové heroldů (kings of arms). Ti udělují jménem panovníka (bez potřeby jeho souhlasu) erby a pořádají dvorské slavnosti.

I zde platí pravidlo o jedinečnosti erbu. Čistý rodový erb může, stejně jako ve Francii, používat nejstarší člen rodu. Ostatní se odlišují též bisurami, které však mají přesný řád, kdo jakou má používat dle svého postavení v rodě. Erby mají být kresleny s přilbou, ale často je vidět i jakýsi zjednodušený erb, ve kterém je helm vypuštěn a nad štítem se vznáší pouze klenot vystupující z točenice či koruny. Dokonce se

v 19. století klenot natolik přecenil, že byl zobrazován jen on sám bez štítu či jiné další erbovní součásti. Tak vznikla tzv. badge, v anglické a skotské heraldice velice oblíbená.

Nejčastějšími figurami jsou hlavy štítu, krokve, lilie a angličtí lvi, což jsou kráčející zvířata s hlavou k pozorovateli, občas též zvaná leopardy. Figury se vyskytují na mnoha erbech ve trojicích, dvě nahoře, jedna dole.

Pro královskou rodinu a pro neduchovní peery (vyšší šlechta) jsou vyhrazeni štítonoši. Nejsou nikde ku spatření bez půdy pod nohama. Půda je zelený kopec kreslený pod štít. Krom štítonošů na ní spočívají i honosné kusy.

V anglické heraldice se nepoužívá plášťů a stanů. Velice častá jsou hesla a pokřiky (ty se dávají nad štít, ty pod něj, občas spočívají na nich štítonoši). Každý jedinec si volí svůj pokřik a heslo a může je měnit i během života.

I v městských erbech se nalézají nejčastěji lvi a lilie. Nenalézají se zde hradební koruny, klenot a štítonoši mohou být (za zvýšený poplatek) králem heroldů uděleny.

Waleská a irská heraldika se shodují s pravidly anglickými. Irská republika i Ulster mají vlastní heroldie a vlastní jejich krále.

Wales spadá pod College of Arms.

Skotsko má jako pozůstatek samostatnosti i několik vlastních pravidel.

Skotská šlechta vychází ze systému klanů, tzn. že všichni stejného jména jsou jedné krve a mají stejný erb. Ne všichni příslušníci klanu mají právo jej nosit, ti co nesmí mohou používat náčelníkův klenot.

K používání klenotu a tedy přijmutí za šlechtice opravňuje Lord Lyon, král skotských heroldů. Ten má ohromné pravomoci. Vlastní soud, může tvořit nové heraldické předpisy, udílí erby dle vlastního uvážení. Za dob samostatného Skotska byl členem královské rady a parlamentu. Erb může být používán jen po schválení Lordem. Porušení tohoto je přísně trestáno.

Kromě organizace a dědičnosti hesel a pokřiků není rozdílu skotské od anglické heraldiky.

Německo, Rakousko

Dvě země, které jsou kulturně i historicky blízce spjaty, u kterých nemá cenu rozlišovat jejich heraldiky. Stejně by k nim mohli být přidány i ostatní státy bývalé Svaté říše římské, tzn. Čechy, Nizozemí, Švýcarsko a severní Itálie, u nich jsou však rozdíly znatelnější.

Základní figurou v heraldice Němec byla orlice. Ta byla císařským znakem, byla štítonošem mnoha erbů, ať je měla na hrudi či je dvě držely, dostávala ji císařská města. Rakousko po rozpadu Říše přijalo za znak orla, ten má dvě hlavy. Další často vyskytovanou figurou jsou ozbrojenci, což byli postavy zobrazené v brnění. Vyskytovaly se také jen části ozbrojenců, např. nohy či ruce, a i samostatné kusy zbroje. Tyto figury byly vyvedeny v přirozených barvách. Vůbec oblíbenější byly figury obecné nad heraldickými.

Celý rod měl jeden erb i s klenotem, často štítonoši i hesla či pokřiky se dědily. Jednotlivé rody se rozlišovaly právě rozdílnými klenoty či jinými heroldskými kusy nebo se měnily tinktury. Jako příklad změny tinktur (barevnosti) lze uvést dělení rodu Vítkovců. Vítek z Prčic, jak již výše, nosil na štítě růži a při dělení rodu dal svým pěti synům erby růže, ale každému jiné barvy. Tak vznikly erby Rožmberků (červená růže ve stříbře), Landštejnských (stříbrná v červené), Hradeckých (zlatá v modré), pánů ze Stráže (modrá ve zlatě), Krumlovských (zelená ve stříbře) a jeden erb levobočkův, pána z Ústí (černá ve zlatě). Helmy byly rozlišovacím znakem mezi šlechtickými nositeli erbů a erbovníky. Kolčí přilba s točenicí byla pro nešlechtice a turnajský helm s korunou je pro aristokracii. Erbovníci také neměli štítonošů a hesel. Ta nebyla zavedena jako dědičná, ale rody si rády ponechávaly osvědčená hesla předků.

Heraldika Svaté říše kladla na štít i přilbu s klenotem stejný důraz. Erby se vyvíjely harmonicky, bez zdůrazňování jednotlivých částí.

Vyskytovali se i štítonoši, hesla, pokřiky, stany a pláště, hodnostní koruny. Málokdy se objevuje půda a hodnotné kusy. Když už štítonoši musí stát, stojí na pásce pokřiku. Města mnohokráte se stylisují do hradeb a zdí na svých erbech, i brány věže a jiné součásti opevnění jsou k prohlédnutí na nich. Také ctí se zakladatel a majitel původní a jeho erb je vkomponován do městského znaku. Německé města, respektive dvojměstí, užívají dvou erbů po způsobu aliance spojených. Nově vzniklé aglomerace tvoří své erby spojováním původních erbů. Na horní hraně štítů se vyskytují často hradební i jiné koruny, ni štítonoši nejsou neobvyklí. Hradby i jiné figury stojí na mnohých erbech na zelená patě štítu jež se zove trávník. Občas jsou vidět i městské štíty s přilbou a klenotem.

V Německu i Rakousech je šlechta zrušena, ale erby jsou chráněny zákony nedovolujícími zneužití znaku.

Uhry

Aristokracie v Uhrách má počátky, tak jako všude jinde, v kmenové hierarchii. Západní feudální systém a křesťanství přinesl do uherské nížiny až král, později svatořečený, Štěpán (1000 - 1038). Dlouhé ”barbarství” dalo možnost upevnění a pevnému zakotvení kmenovému systému. Přesto se první erb objevuje v obdobné době jako u nás, tzn. r. 1190, první s přilbou a klenotem r. 1300. Ale všeobecného používání se heraldika dočkala až za vlády císaře Zikmunda Lucemburského. Pověst o tom, kdy že začali uherští šlechtici používat erbů zní, že šlechtici doprovázející Zikmunda do Kostnice na koncil, poté co spatřili nádheru erbů visících před dočasnými sídly cizí šlechty, žádali ho, by jim udělil erbů. Právě v době masového rozšíření erbů začaly dlouhé, občas úspěšné a často neúspěšné boje, boje s Turky. Války tyto prostupují pozdější historií Uherska až do 18. století. Proto se v mnohých erbech vyskytují figury zpodobňující právě tyto střety. Nejčastěji je to turkova hlava, vždy s knírem a kapkami krve z krku, občas i s turbanem, vyobrazená buď sama či nabodnutá na nějakém kopí, v tlapách různých zvířat a potvor. Takovouto hlavu, oklovávanou havranem dostali právě za statečnost proti Turkům i páni Schwarzenberkové. Časté jsou také obrněné paže, šavle a jiné symbolické zbraně. Od Turků také pochází slunce, hvězdy a půlměsíce, na mnohých erbech k vidění. Málokdy se vyskytují figury heroldské. Výjimkou je starý uherský znak. Objevují se i erby obtočené červenou saní s červeným křížem na těle. To jsou erby rodů, jejichž předek byl členem Dračího řádu Zikmunda Lucemburského.

Krom Osmanské říše měla na Uhry vliv i Svatá říše římská.

To také lze vysledovat ze znaků, zvláště pak městských, kde se vyskytuje mnoho hradeb, věží a bran, tak jako výše kapitola německá uvádí. Ale i do městských erbů

se dostaly turecké války. K vidění jsou opět šavle a hlavy turecké, obrněnci, korouhve. Německý vliv na uherskou heraldiku dokládají i erby udělené městům v Horních Uhrách, na Slovensku.

Pozdní masovost erbů zapříčinila nevznik uherské heroldie. Roku 1947 byla zrušena šlechta a zakázáno používat erby.

Polsko

Není jasné proč se heraldika polská ubírala takovým směrem, jaký bude níže popsán, ale rozhodně to musel být silný a velice starý zvyk či obyčej, protože Poláci jsou nejzajímavější a na Zemi nenapodobení heraldici.

Jejich největší zvláštností je, že k jednomu erbu, a to úplně nerozlišenému, přísluší několik, u 27 erbů více jak sto, u 3 dokonce více než tři sta a k jednomu 563, rodin. Ty používají stejné pokřiky, helmy i klenoty. Existuje pak třeba i několik rodin stejného jména, které se rozlišují právě pomocí erbů. Tak např. rodina Malachovských z Malachova erbu Sas není příbuzná s rodinou Malachovských z Malachova erbu Nalecz. Veškerá šlechta je si rovna, erbovníků zde neexistuje.

Každý erb má své jméno od pokřiku či jména zakladatele nebo od figury odvozené.

Figury erbů polských jsou také zvláštní. Vyskytují se figury slovanské, které lze nalézt jen v Čechách a v Polsku, např. lekno či odřivous, nebo také, které jsou jen u Poláků a o kterých se mnozí heraldici domnívají, že z kamenických značek vzešly, např. erb Lis, které se hlavně u měst vyskytují. Heroldských figur těžké je nalezení, občas jsou štíty děleny či čtvrceny (erb společného litevsko-polského krále).

Klenot, jak již výše, mají všechny rodiny stejný. Nejčastěji se vyskytují paví kyty (několik pavích per ve věnec upravených) a pštrosí pera. Barevnost polské heraldiky se řídí pravidlem, které až města kol 17. stol. začala porušovat, že není v erbu více než dvou tinktur. Tedy kovu a barvy, protože kůží není u Poláků k nalezení. A figura musí být co nejblíže svým přirozeným barvám, tzn. že lvi jsou zlatí, hradby červené či stříbrné, že medvěd je černý a stromy zelené. Častá je kombinace stříbra a červeně, ze znaku královského plynoucí.

Města mají často orlici zemskou nebo ony geometrické znaky. Vyskytují se i německé zdi a brány. Městům byly, po třetím dělení Polska mezi Rusy, Prusy a Rakušany r. 1795, vnucovány, hlavně ruské části, nové erby. Roku 1918 přijalo mnoho měst erb svůj starý.





V každé evropské zemi vznikalo mnoho zajímavých heraldických pravidel i útvarů.

O každé národní heraldice by mohla být napsána samostatná práce (což není nezajímavým nápadem). Vybrané heraldiky buď byly prvními a tedy i zakládajícími, určujícími prvotní pravidla, nebo měly významný vliv na českou heraldiku. Erbovnictví Skandinávie, Balkánu, Beneluxu, Pyrenejského poloostrova či Ruska jsem bohůmžel neměl čas zařadit.

Heraldika kolonií navazovala na heraldiku kolonizátorů. Místní šlechty a vyšší třídy často ku škodě věci erby jen slepě napodobovaly či naopak předělávaly dle vlastních obyčejů. Tak vznikaly neheraldické či alespoň pravidla heraldiky porušující erby a znaky. Česká heraldika a její zvyklosti je k nalezení buď v historickém přehledu, u německé heraldiky či v následující části.





Hledat rozdíly mezi národními heraldikami jistě zdá se jednodušší než historie její, ale mýlí se ten, kdo myslí si, že porovnávají se jen erby jako takové. Vždy je třeba hledat kořeny a počátky jednotlivých zvyklostí k plnému pochopení významu a mluvy erbů. Já nejsem úplným vládcem svého času, a proto nejsem způsoben mluvit či psát o věcech, které jsem neprozkoumal, ke kterým jsem nenašel vlastním okem prozkoumané podklady. A tak zprostředkovávám jen informace, které jsem vyčetl z knih a ke kterým jsem přidal vlastní úsudek.

Dělení dle užitku

Heraldika může být dle užitku dělená na šlechtickou, městskou a státní, to podle osoby či subjektu, který znaky používal.

Šlechta

Jak již několikrát zmíněno, vznikla rodová heraldika jako první. Nejdříve plnila funkci rozeznávací v bitvě, později se stala nedílnou součástí šlechtického původu, dále pak zobrazovala historii rodu a činy jeho příslušníků.

U nás, jak již výše, dostal první osobní a později rodový erb pán Vítek z Prčice. Od jeho udělení (koncem 12. století) se datuje poměrně souvislá řada šlechtických erbů u nás.

Figury v naší šlechtické heraldice byly rozmanité. Minimálně jednou třetinou se podílely figury heroldské (dle vyobrazení nejčastěji dělení a břevna či kůly), což nebývalou měrou mezi ostatními heraldikami jest. Figury obecné byly buď slovanské (viz Polsko) nebo německé, čili střely zavinuté, lekna, potvory nejrůznější, zvířata i lidé.

Barvy u nás byly všechny krom černé, která byla u nás vzácnou. Dostali ji např. páni z Ústí, kteří byli bastardy rodu Vítkovců. Také zvířata přibližně této barvy přirozené byla takto zobrazována.

Štíty a přilby používané u nás zmíněné v časovém dělení.

Pokud chce někdo zobrazovat erb něčí, měl by dbát na dobu života osoby oné a její erb vymalovat ve slohu té doby.

Klenoty často přejímají podobu figury na štítě, vidět jsou i ploché figury (kříže, pruhy) na křídlech orlích zobrazené. Plášťů u nás užíval panovník (až za vlády Habsburků) či knížata a hrabata. Většinou to plášť červený, hermelínem podšitý.

Štítonoši byli hojní u vyšší šlechty. Málokdy nižší jich používala, nikdy erbovníci. Často zůstávali dědiční, však nebylo to zákonem a mohl si je tedy každý vlastník erbu určit vlastní. Stejně tak i heslo či pokřik, které spíš přistěhovalecká šlechta (hlavně po Bílé Hoře) užívala.

V našich krajích bylo zvykem, že erb rodu používali všichni jeho členové. Rozrody (tzn. odštěpené části rodu) používaly podobný erb v jiných tinkturách či s jiným klenotem (jak v německé kapitole).

Heraldikou šlechtickou se u nás inspirovali i mnozí nešlechtici, kteří chtěli dát najevo své bohatství a svou moc. Tak vznikli erbovníci u nás pod kontrolou krále a českého krále heroltů. Jejich heraldika se nijak neliší od heraldiky šlechtické, jejich erby většinou jen štít a helm s klenotem obsahují, málokdy jiný heraldický prvek.

V České republice není nijak používání erbů (krom městských a státních) chráněno. Erb si může kdokoli přivlastnit a používat jej jako svou značku. Občas se objeví firma používající erb. Pokud však používá erb nějakého rodu, který s tím nesouhlasí a je tak s firmou neoprávněně spojován, mohou být žalovány pro krádež osobního nehmotného majetku.



Městská a státní heraldika

Městská heraldika byla pod úplným vlivem německým, čili hradby a jiné stavby se zde vyskytovaly, ozbrojenci či jejich části. Neobvyklé nejsou ani obrazy andělů či svatých. Ti jsou buď na štítě jako figura nebo, a to častěji, jako štítonoši. U městských znaků je nejčastěji (z poloviny) vidět jen holý štít bez dalších erbovních prvků. To proto, že městské erby se vyvinuly z městských pečetí, na kterých byl je motiv figury, nic víc. Tyto pečetní znaky byly u většiny měst přijaty i do erbu.

Některá města dostala na erb i helm s klenotem, buď jako odznak statečnosti v nějaké bitvě, které zúčastnili měšťané, či jako pozůstatek na erb feudálního pána města, obvyklejší jest však koruna, a to hradební či královská. Specielní česká se vyskytuje, Svatováclavská.

Častou figurou je český lev, buď něčím doprovázený nebo samostatný. Taktéž moravská orlice je vidět na některých městských znacích. Také hold zakladateli či poslednímu vlastníku je skládán, a to v podobě zobrazení jeho erbu (celého i jen části) ve znaku města.

Mnohé fabriky a podniky vzaly si na svou značku motivy z erbu, někdy dokonce i celé znaky.

Často však jsou tyto nevhodně upraveny a stávají se neheraldickými.

Městská heraldika je u nás dnes nejpoužívanější. Města se jí representují, mohou dokonce různé své listiny stvrzovat razítky s městským znakem.



Taktéž státní znaky všech zemí světa. Ty jsou používány v celosvětovém měřítku při mnohých událostech. Bohůmžel jsou to mnohokrát znaky neheraldické. Nemožno se zase tolik divit, vždyť heraldika má tradici jen v Evropě, ostatní kontinenty používaly jen symboliky dovezené, pokud vůbec nějaké, a bez heraldických zkušeností k tomu. Tak je pět šestin státních znaků světa nesprávně heraldických. Heraldická znamení státních znaků jsou často znamení přijatá z erbů bývalých králů či vládnoucích dynastií (Čechy, Španělsko, Rusko). Ostatní jsou symbolem země, který ji charakterizuje, kterým je známa (Francie - galský kohout, Vatikán - svatopetrské klíče a papežská mitra. U neheraldických znaků se vyskytují figury symbolisující prvky současné politické orientace státu či významné události jeho dějin.



Ještě se objevuje heraldika cechovní a církevní. Obě jsou to heraldické odnože méně rozvinuté a řídí se specifickými pravidly, které nebudu řadit do této práce.







Dnes se člověk s erby a heraldikou v aktivní formě setká leda při sportovních utkáních či politických konferencích, kdy se jednotlivé státy representují svými znaky, častěji však vlajkami. Také městské erby jsou používány v docela hojné míře, ať ve formálním styku či pro zvýraznění města pro jeho návštěvníky. V Praze se dokonce objevují znaky na odpadkových koších a kanálech. Myslím že tento zvyk se ujal v době 19. stol jakožto vyjádření národní a občanské nespokojenosti s postavením bývalého hlavního města království v habsburské říši a i jako motiv pro uvědomění si národní hrdosti.

Se šlechtickými, církevními a cechovními erby se dnešní člověk potká jen na hradech, zámcích či jiných stavbách a stejně jsou proň nesrozumitelné, pokud nemá hlubšího zájmu o ně. Šlechta byla u nás po 1. světové válce zrušena a přestalo tak být užíváno jejích erbů aktivně. Je to škoda, zahodit takto obor, který patřil v Evropě k nejrozvinutějším.

Proč právě heraldika?

Vybral jsem si tento obor ke zpracování pro jeho bohatost, zajímavost a nádheru. Je to věda, která patří k nejstarším a je, myslím, i jedna z nejrozvinutějších. V dnešní době prochází určitou stagnací a pokud se nevrátí feudalismus a jeho aristokracie, není vyhlídek na zlepšení této situace.

Přesto její prohledávání pomáhá k představě o životě lidí v jednotlivých etapách vývoje evropské společnosti, o jejich vztazích a někdy i o jejich vlastnostech, vkusu a ctižádostivosti. Rád bych se tímto oborem zabýval hlouběji a snad i k tomu v budoucnu najdu příležitost.

Nový příspěvek



Ochrana proti spamu. Kolik je 2x4?