Emile Zola Nana
Kategorie: Nezaradené (celkem: 2976 referátů a seminárek)
Informace o referátu:
- Přidal/a: anonymous
- Datum přidání: 05. července 2007
- Zobrazeno: 11309×
Příbuzná témata
Emile Zola Nana
Román nás zavádí do Francie 19. století a velmi reálně vykresluje mravy celé tehdejší společnosti. Ukazuje, jak se lidé z vyšších společenských vrstev snaží vypadat velice zbožně a seriozně.Jenže vše je pouhou přetvářkou a za svým bohatstvím schovávají svoje hříchy a nestoudné činy. Celá vyšší společnost je skrz na skrz zkažená a pohrdá všemi chudáky, kteří jsou ovšem úplně stejní. Ve velkém kontrastu je zde ukázán život boháčů a chudých.
Titulní hrdinkou celého románu je krásná prostitutka Nana. Nana je dcerou Gervaisy Macquartové a klempíře Coupeaua. Spíše, než rodiče závislí na alkoholu, ji vychovala ulice a starší „zkažené dělnice” z květinářství, kde se učila. Domov jí nabízel pouze výprask a tak stále více času trávila mimo něj. Začala si uvědomovat své tělesné přednosti a také jich začala využívat. ( V Zabijáku je jí věnována celá jedenáctá kapitola.) Svým způsobem mstí svět, ze kterého vzešla. A to prostřednictvím boháčů, kterými opovrhuje za jejich společenskou i mravní zchátralost.
Začátek celého románu se odehrává v divadelním prostředí, v den, kdy má být poprvé uvedena hra Zlatovlasá Venuše. Na představení se sejde spousta bohatších pánů a dam. Všichni jsou velice zvědaví na krásnou dívku, která má ztvárnit postavu Venuše. Není jí nikdo jiný než Nana. Když netrpělivé publikum Nanu poprvé spatří, ihned si jí všichni pánové zamilují. Spojuje se v ní krásná žena a nespoutané mládí osmnáctileté dívky.
Dříve Nana žila společně se svou věrnou služkou Zoe v jednom z větších podkrovních bytů, kde jí ubytoval jakýsi moskevský kupec. Zaplatil za ní nájem ne půl roku a už se neukázal. Byl to jeden z jeden z prvních vážených pánů, kterého měla. Pak se opět musela smířit s milovníky z nižších vrstev, kteří samozřejmě nemohli být tak štědří jako její předešlý milenec. Její začátky byly velice těžké. Nebylo na nájem a domovník jí hrozil vyhazovem. Dá se říci, že spíše přežívala a jedinou její radostí byl její dvouletý syn Ludvíček, o kterého se starala její teta, paní Leratová. („Když se Nana posledně vrátila z návštěvy svého dítěte, přepadl ji záchvat mateřské lásky a byla celá zoufalá, že nemůže uskutečnit svůj starý sen, který se stal její utkvělou myšlenkou, totiž vyplatit kojnou a dítě dát k tetě Leratové; tam za ním bude moci jezdit, kdy se jí zlíbí.” – Nana, str. 29-30) Většinu peněz, které prostitucí vydělala, darovala svému dítěti.
A právě v tu dobu se jí stala osudnou role Venuše, kde si jí všichni poprvé všimli a nenašel se jediný muž, kterému by alespoň na chvíli nezamotala hlavu.
Od té chvíle chodilo za Nanou čím dál víc návštěv. Byli to vážení páni, kteří velmi rádi platili za její společnost. Každého okouzlila natolik, že byl schopen dát i svůj poslední halíř za to, že mohl být na chvíli po jejím boku. Přestože měla od svých milenců cokoliv, na co si jen vzpomněla, se všemi zametala a opovrhovala jimi za jejich nemravnost a chlípnost.
Chvíli se nechala vydržovat zámožným bankéřem Steinerem, bývalým milencem své sokyně Rosy. Steiner byl k Naně velice štědrý, dokonce jí koupil vilu Milku na venkově, ale ona si toho vůbec nevážila. Nebyl však zdaleka jejím jediným milencem. Byli tu také herci z divadla, novináři, různí bohatí kupci, prostě všichni, kteří byli ochotni vydržet její nároky. Dokonce jí podlehl i sám princ.
Jediný muž, který o ni zpočátku nestál, a to jí velice rozčilovalo, byl ženatý, velmi věřící hrabě Muffat. Snažil se jí velice dlouho odolat a měl ji za zosobnění ďábla. Nakonec ale, ostatně jako všichni, podlehl jejímu kouzlu. Stalo se to jednoho dne,, když se Nana rozhodla na pár týdnů odejít z divadla a odstěhovala se do vily od Steinera. Byla Z toho velmi nadšená a vzala si s sebou i malého Ludvíčka. Ve stejný čas se ve vedlejší vile sešla velmi vlivná společnost. Hraběnka Hudonová se svým synem Jiřím, po uši zamilovaným do Nany, spousta vážených pánů a hrabě Muffat se svou rodinou. Ten, jakmile se dozvěděl, že Nana je tak blízko, už nedokázal odolat a poprvé ji navštívil. Od té doby za ní přicházel čím dál častěji a byl jí naprosto posedlý. Ona s ním však doslova zametala. Vše muselo být po jejím, a když ne, měl Muffat smůlu. On byl láskou k ní tak zaslepený, že věřil, že ho také miluje. Ve skutečnosti se jí Muffat a ostatní boháči velice hnusili. Uvědomovala si, že za seriozní maskou se schovávali muži velice nemravní a mnohdy i hrubí, úplně stejní, jaké poznala již ve svém dětství. Po nějakém čase se zamilovala do chudého herce Fontana a rozhodla se žít po jeho boku.
Zpočátku se to jevilo jako dobrý nápad a jejich byt byl takové hnízdečko lásky, ale to však nemělo dlouhého trvání. Fontan na ní po čase začal výt velmi hrubý a dokonce ji i mlátil. Ona mu to všechno tolerovala, protože ho milovala, jenž bylo to čím dál horší. Sebral jí veškeré peníze a Nana byla nuceny vydělávat si znovu jako prostitutka mezi tou nejhorší spodinou. Přivedla jí tam Sametka, dívka, kterou znala, už když vyrůstala. Příležitostně si vydělávala nabízením svého těla na ulicích i těm nejšpinavějším mužům dokonce jí nebyla cizí ani společnost žen.
Jelikož po ulicích obcházela mravnostní policie, neustále žila ve strachu, že ji chytí a ona bude muset do vězení. Musela si sáhnout až na samé dno, aby pochopila, že musí od Fontana odejít, jinak skončí v kriminále nebo mrtvá. Vrátila se zpátky do divadla a rozhodla se odprosit Muffata. Ten, jakmile ji uviděl, ihned na všechno zapomněl a zasypával ji samým bohatstvím. Jak plynul čas, postupně zapomínal, čím vším prošla a doslova si žila jako královna. Měla nádherný palác se služebnictvem, který si mohla zařídit podle svých představ, nemusela nic dělat a ustavičně rozhazovala peníze. Mezitím se vrátil Jiří a neustále za Nanou chodil. Byl jí naprosto posedlý a trávil s ní většinu času. Jeho matce se to však nelíbilo, a proto za Nanou poslala jeho staršího bratra Filipa, kterého si ovšem Nana rychle získala.Jednou byl Jiří svědkem scény, jak Naně jeho bratr vyznává lásku a to ho velice ranilo. Rozhodl se tedy, že ji požádá o ruku, ale ona se mu jenom vysmála. Jiří se ve svém zoufalství rozhodl spáchat sebevraždu a Filip šel do vězení za zpronevěru, protože z něho Nana neustále tahala peníze. Sice jí to, co se stalo, nejprve vyděsilo, ale šlo jí jen o vlastní pověst
Nana se hrozně změnila. Jednu chvíli byla k Muffatovi velice milá a něžná, vzápětí se stala velmi hrubou a nešetřila nadávkami. Ani milenců neměla málo. Hrabě se ke všemu choval, jakoby to neviděl a slepě věřil v její lásku.Zpočátku se Nana snažila své milence ukrývat, ale pak už jí to bylo jedno. Ačkoliv měla velké bohatství, pořád po někom chtěla peníze. Zničila každého, kdo jí přišel pod ruku. Brala jednoho muže po druhém a doslova je vysávala. Přišli k ní jako velcí boháči a odcházeli jako zadlužení chudáci. Činilo jí velkou rozkoš ponižovat ostatní a měla velký pocit zadostiučinění, protože tohle všechno měla být jakási pomsta za to, jaké prožila dětství. Byl to bezděčný projev zášti, který k ní přešel do krve dědictvím po předcích. Stala se z ní velká tyranka a její touha ponižovat byla stále větší. Na Muffata už nebrala vůbec žádné ohledy a jednala s ním jako se zvířetem. Ani v jejím domě to nebylo o moc lepší. Služebnictvo se neustále střídalo a kradlo, za každým rohem se schovával milenec a hrabě Muffat byl zoufalý. Vrcholem všeho bylo, když Nanu nachytal se svým dávným přítelem, hrabětem Chuardem. Naprosto se zhroutil a zapřísahal se, že už Nanu nechce nikdy vidět. Obrátil se znovu na svou víru. K Naně teď přicházela jedna špatná zpráva za druhou. Dozvěděla se, že Jiří se podruhé pokusil spáchat sebevraždu, bohužel se mu to povedlo. Její služka Zoe jí dala definitivní výpověď.
Sametka, prohnaná dívka, kterou měla ráda, umírá v nemocnici. Rozhodla se proto prodat dům, nábytek i šaty a odjela někam do ciziny. Dlouho o ní pak nikdo neslyšel. Vrátila se, když její dítě umíralo na neštovice sama je od něho chytila. Zprávy o jejím návratu do vlasti se šířily rychlostí světla, všichni, které znala, herečky, herci, milenci, se sešli před hotelem, kde se ubytovala a vzpomínali na staré časy. Nana mezitím zemřela v hotelovém pokoji, k nepoznání změněna neštovicemi. („Nana zůstala sama, tvář ve světle svíčky civěla do vzduchu. Žvaneček mršiny, hromádka vlhkého mazu a krve, lopatka zkaženého masa, vržená na podušku. Neštovice se rozlezly po celém obličeji, puchýř vedle puchýře; zbledlé a sedlé připomínaly plesnivé bláto, jako by se už rozpadaly v prach a popelnaté beztvárné kaši, v níž už zanikly všechny rysy. Levé oko úplně utonulo v rozteklém hnisu; pravé, pootevřené, se propadávalo jako černá a nečistá díra. Zhnisaný nos ještě mokval. Načervenalá strupovina běžela od jedné tváře k ústům a povytáhla jejich koutek v strašlivý škleb. Jen vlasy, krásné vlasy zachovaly svou sluneční zář a oblévaly zlatými proudy tu hroznou a groteskní masku nicoty. Venuše se rozkládala. Jako by jí byl do tváře vstoupil jedovatý virus, jejž sebrala ve stokách a na pohozených mršinách, ten ferment, jímž sama otravovala kdekoho, a proměnil obličej v hromadu hnisu.” – Nana, str.313)
Émile Zola
Émile Zola, francouzský romanopisec, zakladatel a teoretik literární naturalistické školy, se narodil 2. 4 .1840 v Paříži, kde rovněž zemřel 19. 9. 1902, nešťastnou nehodou otráven.
Zola, důvěrný přítel P. Cézanna, nebyl zvlášť dobrým studentem. Stal se proto příručním v Hachettově knihkupectví. Zprvu na sebe upozornil bystrými uměleckými kritikami (Mé nenávisti, Můj salón, Edouard Manet, 1866-1867), v nichž hájil impresionisty. Nepronikl však do opravdu vlivných novin a dost těžce se protloukal. Roku 1867 napsal první román Tereza Raquinová, spíše mravoličný než naturalistický. Dosáhl poměrně velkého úspěchu a byl na nejlepší cestě stát se váženým, avšak nevýznamným romanopiscem.
Obtížná situace prusko-francouzské války, dramatické zvraty na frontách, vzrůstající moc monopolistického kapitálu, degradující člověka na biologickou bytost a slepou hříčku sil, na něž nemá vliv, v neposlední řadě pak popularizace přírodních a lékařských věd, to vše Zolu inspirovalo k poznání, že román má být experimentální a má být jakýmsi chorobopisem společnosti a lidí.
Tuto myšlenku ztvárnil v rozsáhlém dvacetisvazkovém cyklu Rougon-Macquartové. Cyklus je založen na soudobých lékařských a filozofických teorií, že charakter člověka závisí na prostředí a jeho osud určují zákony dědičnosti. V průběhu děje popisuje osudy 32 hlavních postav manželské i nemanželské větve rodu, na jehož počátku stojí Adélaida Fouquová, její manžel Rougon a milenec – opilec Macquart. Příslušníci tohoto rodu představují nejrůznější vrstvy národa a spolu s dalšími 1200 postavami vytvářejí pestrý a ponurý obraz celé epochy. K nejznámějším románům patří Břicho Paříže (1873), Zabiják (1877), Nana (1880), Germinal (1885) a Lidská Bestie (1890). Většina románů z jeho cyklu vyvolala rozruch a vyšla ve statisícových nákladech.
Zolova spisovatelská praxe nicméně neodpovídá teoretickému dílu Experimentální román (1881), jakési bibli naturalismu. Dílo obdařil živou obrazotvorností, humanistickou vírou v člověka, a tím překonal vlastní koncepce, podle nichž měla být literatura pouze ,,anketou o člověku a přírodě”.
Trilogií Tři města (Lourdy, Řím, Paříž, 1894-1897) napadl klerikalismus (úsilí o vliv církve na veřejnou moc a politický život). Jeho poslední knihy, trojdílný cyklus Evangelia (Plodnost, 1899, Práce, 1901 a posmrtně Pravda, 1903) ovlivnily ideje utopického socialismu. Jako přesvědčený republikán a zanícený hlasatel kultu pravdy protestoval Zola proti antisemitskému justičnímu zločinu, jehož obětí se stal kapitán Dreyfus, otevřeným listem prezidentu republiky Žaluji (1898). Byl pro něj napadán, obžalován a odsouzen. Většina Zolových románů se dočkala dramatizace. Sám napsal řadu kritických statí o divadle, shrnutých do sborníků Naturalismus a divadlo a Naši dramatičtí autoři (1881) i o literatuře (Republika a literatura, 1873). Největší úspěchy slavil v letech 1880 až 1890. Jeho mohutné dílo bylo velmi brzy přeloženo do češtiny a propagováno především Vilémem Mrštíkem a F. X. Šaldou.