Chorvatsko
Kategorie: Geografia (celkem: 1046 referátů a seminárek)
Informace o referátu:
- Přidal/a: anonymous
- Datum přidání: 23. února 2007
- Zobrazeno: 2824×
Příbuzná témata
Chorvatsko
ChorvatskoHR
Chorvatská republika
56 538 km²
4,8 mil. obyvatel
OSN, OBSE
Nezávislost Chorvatské republiky na Jugoslávii vyhlásil chorvatský sabor (parlament) 25. června 1991, potvrzena byla 8. října 1991. Území dnešního Chorvatska bylo osídleno ve 2. tisíciletí př. Kr. ilyrskými kmeny, ve 3. stol. př. Kr. pronikli na toto území Keltové. V l. stol. př. Kr. bylo součástí římské provincie Illyricum, později provincií Dalmatia a Pannonia a v 6. stol. n. l. součástí Byzantské říše. Slovanské kmeny přišly do této oblasti Balkánu v 6. až 7. stol. n. l. Na konci 9. stol. zde vzniklo samostatné knížectví, r. 925 se Chorvatsko stalo královstvím, za prvního krále byl korunován kníže Tomislav. Na konci 10. stol. docházelo k šíření křesťanství. R. 1102 byla uzavřena personální unie s uherskými Arpádovci. R. 1242 vtrhli do Chorvatska Tataři, zpustošení byla uchráněna jenom jižní část země. Koncem 16. stol. byla většina území Chorvatska obsazena osmanskými Turky a jejich nadvláda skončila na přelomu 17. a 18. století. R. 1527, když se Ferdinand I. Habsburský stal i chorvatským králem, se země stala součástí habsburské monarchie. Ve 30. -40. letech 19. stol. ovlivnilo vývoj chorvatského národa politické a kulturní hnuti ilyrismus, jehož cílem bylo sjednocení jižních Slovanů. V hnutí se realizovalo chorvatské národní obrození, jehož vedoucím představitelem byl Ljudevit Gaj, který kodifikoval chorvatský spisovný jazyk (1847). V revolučních letech 1848-1849 Chorvatsko požadovalo na Rakousko-Uhersku rozsáhlou autonomii. Vedoucí představitel těchto snah bán Jelačič se nakonec přidal na stranu Habsburků a účastnil se potlačení revoluce v Uhrách. Po tzv. chorvatsko-uherském vyrovnání r. 1868 země získala částečnou vnitřní autonomii. Na konci 19. stol. se politická scéna Chorvatska postupně rozdělila na jihoslovanský směr, jehož cílem byla spolupráce nebo sjednocení jižních Slovanů a spolupráce se Srbskem, a na tzv. velkochorvatský směr, který požadoval rakousko-uherskou trojfederaci a v jejím rámci vytvoření Velkého Chorvatska. Nadále v zemi postupovala maďarizace. R. 1912 byla zrušena ústava a byl ustanoven královský komisař, který uplatňoval diktátorské metody. Průběh a výsledky první světové války posílily projihoslovanský a protihabsburský směr v chorvatském národním hnutí. R. 1915 založili představitelé tohoto směru v emigraci Jihoslovanský výbor, který r. 1917 podepsal s ministerským předsedou Srbska Korfskou deklaraci.
Obsahovala požadavek sjednocení Srbů a ostatních jihoslovanských států Rakousko-Uherska a vytvoření nezávislého státu, v jehož čele by měla stanout srbská dynastie Karadjordjevičů. V říjnu 1918 vznikla Národní rada tvořená chorvatskými a slovinskými politickými stranami jako zastupitelský orgán Jihoslovanů v Rakousko-Uhersku a 29. října 1918 vyhlásila neplatnost veškerých svazků jihoslovanských národů s habsburskou říší. l. prosince 1918 se Chorvatsko stalo součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (od r. 1929 Jugoslávie) v čele s princem regentem. Nejcitlivějším problémem nového státu byla tzv. chorvatská otázka, tj. úsilí reprezentované zejména Chorvatskou republikánskou agrární stranou o dosažení autonomie, zaměřené proti srbskému centralismu. Rozkol mezi Chorvatskem a Srbskem se vyostřil v červnu r. 1928, kdy byli v parlamentu (skupštině) zastřeleni dva chorvatští poslanci a smrtelně zraněn vedoucí představitel tehdy již Chorvatské agrární strany Stjepan Radič. Místo něj se předsedou stal Vladimír Maček. Tato strana spolu s Nezávislou demokratickou stranou opustila parlament. Po zavraždění Alexandra I. ve Francii (atentát spáchali chorvatští a makedonští teroristé) se do čela Jugoslávie dostala regentská rada vedená princem regentem Pavlem. V srpnu 1939 vznikla chorvatská bánovina (provincie) disponující rozsáhlou autonomií. Po napadení Jugoslávie německou armádou (spolu s italskými, maďarskými a bulharskými vojáky) vznikl 6. dubna 1941 na území Chorvatska a části Bosny a Hercegoviny Nezávislý chorvatský stát, ve kterém měl rozhodující postavení vůdce-poglavnik Ante Pavelič, představitel fašistické organizace Ustaša (založené r. 1929 ve Vídni). Již v létě r. 1941 se zároveň začal rozvíjet protifašistický odboj, který s větší nebo menší intenzitou působil v průběhu celé války. Po osvobození celé Jugoslávie byla 15. května 1945 vytvořena dočasná vláda s výraznou převahou komunistů v čele s Josipem Brozem Titem. Před volbami, ve kterých komunisté dovolili kandidovat jenom svým zástupcům, vystoupili z dočasné vlády představitelé exilové vlády. Volby se konaly 11. listopadu 1945 s jednotnou kandidátkou. Lidová fronta (komunisté) získala 90% hlasů. 29. listopadu 1945 byla zrušena monarchie a vyhlášena Federativní lidová republika Jugoslávie, kterou tvořilo šest republik. 31. ledna 1946 bylo toto uspořádání státu potvrzeno ústavou. Vývoj Chorvatska byl v dalším období úzce spjat s jugoslávskou formou výstavby socialismu v duchu linie reprezentované prezidentem Titem, který se snažil o udržení nezávislého postavení Jugoslávie na Sovětském svazu.
Neúspěch výstavby socialismu i přes řadu reforem nakonec vyústil do hluboké hospodářské krize a změn, které korespondovaly se změnami ve střední a východní Evropě. V červnu 1990 došlo ke změně názvu státu z Chorvatské socialistické republiky na Chorvatskou republiku a byla ustavena funkce prezidenta (do té doby předseda předsednictva). Chorvatský sabor (parlament) přijal 21. prosince 1990 ústavu, ve které bylo zakotveno právo na vystoupení z federace. V květnu 1991 se uskutečnilo referendum, ve kterém se 94% voličů vyslovilo za nezávislost, případně za vytvoření jugoslávské konfederace. Chorvatský parlament vyhlásil 25. června 1991 nezávislost republiky, ale na doporučení států ES pozastavil její platnost na devadesát dní. Tím se mělo pře- dejít vypuknutí vojenského konfliktu. Zároveň probíhala jednání KBSE o Jugoslávii, ale bez výsledku. Na počátku července 1991 došlo k ozbrojeným srážkám, vypukly etnické nepokoje v Osijeku mezi ozbrojenými Srby a chorvatskými policisty, které se neustále stupňovaly. Byla uzavřena řada příměří, která byla neustále porušována. V srpnu se boje přenesly do oblasti chorvatského města Vukovar, který Srbové osmdesát sedm dní obléhali, protože jeho dobytí pro ně mělo velký propagandistický význam. Srby podporovala jugoslávská federální armáda. Chorvatský parlament po vypršení tříměsíčního moratoria vyhlásil nezávislost republiky. V lednu 1992 uznaly nezávislé Chorvatsko státy Evropského společenství (ČSFR ho uznala 16. ledna 1992). Boje v Chorvatsku si vyžádaly na tisíc obětí, tisíce raněných a svoje domy bylo nuceno opustit na 500 000 utečenců. V květnu 1992 byly na území bývalé Jugoslávie rozmístěny mírové jednotky OSN (za účasti Československé armády). Chorvatsko se znovu zapojilo do vojenských akcí v červnu 1992 po uzavření obranného společenství s Bosnou a Hercegovinou proti srbským jednotkám podporovaným jugoslávskou armádou (s převážně srbským velením). V parlamentních a prezidentských volbách 3. dubna 1992 zvítězilo Chorvatské demokratické společenství a jeho předseda F. Tudjman, který byl zvolen prezidentem 15. června 1997 (slib složil 6. srpna 1997). R. 1995 byla vyhlášena Republika srbská Krajina, což vyvolalo ostrý ozbrojený konflikt mezi vládními jednotkami a jednotkami krajinských Srbů. Chorvatská armáda uskutečnila 4. - 6. srpna 1995 proti krajinským Srbům mohutnou ofenzívu, po níž následoval exodus tisíců srbských utečenců z Krajiny. Hlavní město: Záhřeb (931 000 mil.
obyvatel)
Úřední řeč: srbochorvatština (latinka)
Náboženství: převážně katolické
Státní zřízení: republika (od 1991)
Hlava státu: Franjo Tudjman
Předseda vlády: Zlatko Mateša (od 7.11.1995)
Měna: 1 kuna = 100 lipa
Území: Chorvatsko.