Česká architektúra v 10. storočí

Kategorie: Dejepis (celkem: 1094 referátů a seminárek)

Informace o referátu:

  • Přidal/a: anonymous
  • Datum přidání: 12. března 2007
  • Zobrazeno: 2094×

Příbuzná témata



Česká architektúra v 10. storočí

Architektura románská (11.-13.století)

Tato tvoří první ucelený výtvarný projev rodící se středověké Evropy. Pro tuto Evropu a její životní styl a názor bylo určující tzv.křesťanské universum – tedy jeden svět spojený jednou vírou v jediného boha. Pro tento „svět“ se stala universálním dorozumívacím prostředkem latina, byť se jednalo o řeč pouze úzké skupiny vzdělanců – především kněží, a právě románská architektura, která čerpala své vzory - stejně tak jako latina – z antického Říma. Obojí – latina i architektura – bylo převzato barbarskými kmeny, které svými nájezdy sice rozvrátily Římskou říši, ale nakonec zcela splynuly s původním antickým osídlením jižní a západní Evropy.
Období románské architektury stojí také na počátku rozvoje českého státu, který se postupně rodil z někdejšího společenství kmene Čechů od konce 9.století. V kulisách románských staveb se pak odehrávalo především střetnutí přicházejícího křesťanství s pohanskou vírou starých Čechů, zahrnující kromě víry v řadu bohů a bůžků také uctívání sil přírody a přírodních zdrojů (voda, skály, lesy atp.). Jelikož se Česká kotlina nacházela předci jenom stranou Římské říše, její vzory sem pronikaly postupně a se zpožděním. Nositelem nového náboženství a s ním ruku v ruce jdoucího uměleckého stylu, se stali předáci Čechů – z nich pak nejmocnější rod Přemyslovců, který ukořistil na konci 9.století domácí vládu. Jeho členové začali postupně budovat základy státní organizace – pevné hrady a na nich křesťanské kostely.
Na jejich podobě přitom záviselo, zda a kdy křesťanství u nás naplno zakoření – v době všeobecné negramotnosti byla jediným prostředkem, jak lidem něco sdělit či vysvětlit, právě architektura. Románské stavby vycházejí přímo z podstaty křesťanského učení o uspořádání světa jako Božího království na zemi. Základními typy staveb byla kruhová rotunda a podélná bazilika, orientovaná k východu, odkud přichází světlo; na západní straně s přistavěnými věžemi, které bránily před silami temnoty. Základním prvkem staveb pak byla valená klenba, ne nepodobná klenbě nebeské. Silné - často až dva metry – zdivo skýtalo bezpečí pro všechny, kteří do chrámu vstoupili branou - portálem. Jeho podoba odkazovala ke slovům Ježíšovým: „Já jsem brána, kdo skrze mne vejde, bude spasen…“ (Jan 10, 7-9).

Uvnitř chrámu pak bylo vše uvedeno v dokonalou harmonii kamene a světla a třebaže kosmická symbolika jednotlivých částí byla známa pouze úzkému okruhu teologů a stavitelů (tajemství stavby kostelů a později i katedrál bylo nejpřísněji střeženo), každý rozuměl, uchvácen krásou a proporcemi tvarů, jakož i mohutností, z níž přímo mrazilo – vyjádřeno slovy Jákobovými: „Terribilis est locus iste – Jakou bázeň vzbuzuje toto místo.“ (Genezis 28,17). Zde nedocházelo k ničemu menšímu, než k zápasu o duši člověka. Symbolice tohoto zápasu odpovídalo také to, že křesťanské kostely byly nezřídka budovány přímo na místě vykonávání pohanských kultů. Dalším výrazným typem sakrální architektury jsou kláštery (konventy), které dokumentují další rozměr křesťanské víry – nabízejí útočiště pro ty, kteří se rozhodli vzdát se pozemských rozkoší a strávit svůj život v ústraní službou Bohu podle nejpřísnějších pravidel – tzv. řeholí. Na rozdíl od kostelů byly kláštery (z lat. claustrum – uzavřený) budovány na odlehlých místech, často hluboko v lesích. Jejich součástí byl prostý kostelík či kaple a obytné prostory členů řádu. Vedle sakrálních staveb vznikaly pochopitelně i světské dominanty, především pak hrady (castrum) a románské městské paláce a domy. Základem hradů byla kamenná obytná věž v mohutné hradba, za níž se skrývaly pak převážně dřevěné stavby. V Čechách navazují nejstarší kamenné stavby na architekturu Velké Moravy z 9.století (střediska – Mikulčice, Staré Město, Pohansko), kde byl také pokřtěn první historicky doložený Přemyslovec kníže Bořivoj. Právě on nechal postavit dva nejstarší kostely na území Čech – na svých sídlech na Levém Hradci (kostel sv. Klimenta) a v Praze (kostel Panny Marie na Pražském hradě – jeho základy jsou částečně odkryty v průjezdu na druhém hradním nádvoří). Dalšími stavbami jsou bazilika sv. Jiří (po polovině 10.století zde byl usazen řád Benediktinek, pravděpodobně v souvislosti s následným založením biskupství v Praze r. 973) a rotunda sv. Víta, založená knížetem Václavem. Ten začal být po své smrti (r. 935 ve Staré Boleslavi) uctíván jako patron a ochránce české země. Významným datem je pak rok 993, kdy byl (tehdy) nedaleko Prahy založen benediktinský klášter v Břevnově. Závěr prvního tisíciletí křesťanských dějin (a prvního století křesťanských dějin českých zemí) je poznamenán vyvražděním přemyslovských konkurentů Slavníkovců (r. 995) a následnou smrtí biskupa Vojtěcha Slavníkovce na misii v pohanském Prusku (jaro 997). V 11.století pak dochází díky upevněné státní organizaci k nebývalému rozvoji architektury a to jak sakrální, tak i světské - vzniká tzv. hradská správa: Praha, Kouřim, Plzeň, Litoměřice, Hradec Králové, Olomouc, Přerov, Brno, Znojmo. K rozvoji výše uvedených moravských center přispělo založení biskupství v Olomouci v polovině 11.století. Z místní architektury si pozornost zasluhuje zejména rotunda sv.

Kateřiny ve Znojmě, vyzdobená podobiznami příslušníků přemyslovského rodu (malby pocházejí z 1.třetiny 12.století).
12. století přináší do domácí architektury nový prvek a to s postupně vznikající novou vrstvou společnosti – šlechtou. Předáci nejstarších českých a moravských rodů (Vítkovci, Hrabišici, Markvartici, Ronovci) si na svých panstvích, získaných od panovníka za věrné služby v nejrůznějších úřadech, začínají budovat kromě pevných sídel také i soukromé kostely, tzv. tribunové (podle tribuny postavené v západní části kostela naproti oltáři, z níž sledovali průběh bohoslužby) – př. kostel sv. Petra Na Poříčí v Praze, kostel v Záboří nad Labem. V tomto století dochází také na rozvoj církevních řádů – do Čech přicházejí cisterciáci (klášter Teplá) a premonstráti (klášter Strahov 1140). Nejvýznamnější komplexem světských staveb je pochopitelně nadále Pražský hrad, na němž vzniká ve 12.století celé (dodnes zachované) románské podlaží.


Gotická architektura (pol. 13. – pol. 16. století)

I když by se zdálo, že žádný jiný styl nemůže vystihnout podstatu křesťanského vnímání a chápání světa lépe než románské umění, hned následující období gotiky ukázalo, že není nutné při velebení Boha zůstávat na zemi – zatímco mohutné románské stavby jsou jakoby vrostlé do země, gotické skelety doslova podpírají nebe v jedinečném ustrnutí. Jak již sám název tohoto stylu – gotika – napovídá, jedná se o architekturu naprosto odlišnou od románských či antických vzorů. Bylo v tom hodně pohrdání, když obyvatelstvo italských krajů nazývali architektonický sloh vzniklý ve Francii (či do Francie přinesený ?) v první polovině 12.století, podle barbarského národa Gótů, kteří v dobách stěhování národů r. 410 vyplenili Řím.
Přesto je právě gotika považována - vedle baroka – za nejvýstižnější vyjádření křesťanského názoru. Vychází z učení Tomáše Akvinského (jinak nejvýznamnějšího křesťanského myslitele a teologa středověku) o podstatě světa jako harmonii uspořádané Bohem podle přísné hierarchie. Tato vertikální linie také prostupuje gotickými stavbami a opět je architektura nejsdílnějším a nejvěrnějším obrazem tehdejší společnosti. Základní znakem konstrukce je znovu oblouk, ale tentokrát nikoli ve tvaru zaoblené nebeské klenby, ale připomínající spíše ruce právě sepjaté k modlitbě. Tento prvek způsobuje celkové odlehčení stavby, což dovoluje zvednout klenbu do nevídané výšky. Gotické domy mají štíhlé, vysoké zdi a věže; v gotických chrámech se duše skutečně vznáší k nebesům.

Tak totiž působí lomený oblouk na myšlení člověka - pod jeho dojmem se člověk napřimuje a uvědomuje si sám sebe.
Nejpodstatnější stavbou gotiky je katedrála. Jedná se o vícelodní chrám na půdorysu kříže, lemovaný po vnitřním obvodu kaplemi. Poprvé se objevují ve Francii kolem roku 1130 a hned je jich budováno několik najednou. Tato skutečnost nás přivádí na myšlenku, zda-li nebylo do Francie tajemství stavby těchto chrámů někým přineseno. Luis Charpentier, autor knihy Mysterium katedrály v Chartres, se domnívá, že právě kvůli zisku tohoto tajemství byl r. 1118 založen řád Rytířů Templu – templářů, kteří jej také přinesli o 10 let později do Francie a zanedlouho zde již vznikaly první chrámy. Při jejich konstruování využívali stavitelé dosud neznámé postupy a znalosti geometrie. A nejen to. Proto aby mohla katedrála plnit svůj účel – brány do království nebeského – bylo nutno vtělit do stavby i teologické zásady a zákonitosti lidského těla a lidské duše a to vše uvést v dokonalou harmonii. Bylo snad toto vědění podstatou onoho dosud neobjeveného pokladu templářů ?
Jisté je pouze to, že se gotická architektura zakrátko rozšířila téměř po celé Evropě. K nám se dostává před polovinou 13. století a zastihuje Čechy na prahu nejmohutnějšího středověkého rozvoje a zároveň zásadní přeměny. V této době je pozvolný opouštěn přežitý model hradské správy řízené panovníkem – ve vznikající krajské správě se uplatňuje již naplno nová společenská vrstva: šlechta. Ta se také prostřednictvím zemského sněmu, založenému v 70.-tých letech 13.století, spolupodílí na vládě v českém království, jenž získává v osobách králů Přemysla Otakara II. (1253 – 1278) a jeho syna Václava II. (1288-1305) panovníky evropského významu. Příchod gotiky do Čech připadl na dobu mohutné výstavby hradů (Zvíkov, Křivoklát, Bezděz), klášterů (Zlatá Koruna, Vyšší Brod, Zbraslav) a zejména pak měst, coby nového typu lidských sídlišť coby center řemesel a obchodu – Vysoké Mýto, Polička, Mělník, Beroun, Plzeň, České Budějovice, Kutná Hora,Přerov, Jevíčko, Litovel…. Vrcholem zakladatelské činnosti v českých zemích je pak období vlády Karla IV. (1346-1378). Jeho projekty Nového Města pražského, university (obojí 1348), nové podoby chrámu sv. Víta na Pražském hradě, kláštera Na Slovanech, hradu Karlštejna (klenotnice svatých ostatků) či kamenného mostu přes Vltavu (od r. 1356) byly uskutečňovány (či jen započaty) parléřskou stavitelskou hutí (tj. dílnou), která se věnovala rovněž realizaci sochařské a reliéfní výzdoby. Po neklidných obdobích husitských se po polovině 15.století objevuje v Čechách stavitel Benedikt Ried, který pro krále Vladislava II.

Jagellonského (1471-1516) zaklenuje do té doby největší světský prostor ve střední a východní Evropě – Vladislavský sál (po r. 1493) a podílí se rovněž na stavbě Prašné brány v Praze a chrámu sv.Barbory v Kutné Hoře.



Renesanční architektura (pol. 16. – první třetina 17. století)

Renesance, střídající gotiku, znamenala do velké míry uvolnění z čistě náboženského vypětí. Tomuto stylu, zahrnujícímu v sobě rovněž pojem humanismus, prostoupila cestu italská společnost již ve 14.století. Tehdy si v souvislosti s rozvojem italských měst a přístavů lidé uvědomili do této doby víceméně podceňované vlastní schopnosti. Napětí mezi lidstvím a božstvím, vyjádřené gotikou, bylo nyní částečně překonáno větším důrazem na člověka, v němž byla objevena důstojná bytost. Neznamená to ale, že lidé přestali být křesťany, ale již otevřeně přiznali člověku schopnost racionální úvahy, svobodného uvažování a citlivého vnímání krásy, která se stala základním charakteristickým znakem dobra: co bylo krásné, to bylo dobré a prospěšné. Tito tzv. humanisté navíc věřili, že pouze pochopením vlastních hranic dosáhne člověk vyrovnanosti a také snášenlivosti. K uměleckému vyjádření tohoto stavu posloužily opět čistě antické vzory, které tak prožívají své znovuzrození – renesanci. Humanisté se obracejí k dílům předkřesťanských autorů, což se záhy projevilo především v přírodních vědách – astronomii (působení Mikuláše Kopernika a dalších), lékařství (pitvy lidského těla; v Praze provedl poprvé veřejnou pitvu r. 1600 Jan Jesenský „Jessenius“), fyzice, v přístupu ke vzdělání (návrat řečtiny) a také v chápání víry v Boha. V průběhu 15.století tak byla mimo jiné připravena cesta k evropské reformaci 16.století.

V Čechách se renesance naplno rozvíjí ze značným zpožděním (asi 200 let), které lze vysvětlit především nedostatečnou antickou tradicí (jak bylo výše uvedeno, český prostor nikdy nebyl přímou součástí Římské říše) a také náročným bojem za náboženskou svobodu v 15.století. Proto je také období renesanční kultury ze všech kulturních stylů nejkratší – ani ne jedno století. Ale i za dobu tak krátkou zanechala renesance výraznou stopu na tváři Čech, byť se od podoby renesance italské výrazně odlišuje. Až na výjimky postrádá monumentalitu a volí spíše uměřenost a jednodušší provedení, působící klidným, uvolněným dojmem. Takto je česká renesance naprosto ojedinělou v Evropě. Týká se to na prvním místě podoby měst. Typově dokonalé jsou městské rezervace Telče, Třeboně, Českého Krumlova, Prachatic, Jindřichova Hradce a dalších.

V renesančním slohu, vycházejícím z antických vzorů a nových technik výzdoby – oblouková okna, výrazné etáže (patra budov), použití sloupů (arkády), balustrádová schodiště, fresková výzdoba, sgrafita, otevřené (tzv. atriové) prostory uvnitř domu - byly postaveny rovněž významné jednotlivé stavby – zámek Bučovice, Opočno, Frýdlant v Čechách, Červená Lhota, Letohrádek Hvězda v Praze, Míčovna na Pražském hradě, Pernštejnský palác v Praze atd. Takto se u nás objevují nové typy šlechtického sídla – zámek a letohrádek. Řada šlechticů vsadila raději na pohodlí, než na bezpečnost sídel, jejíž dosažení bylo v době pokročilých palných zbraní stále nákladnější. Přestávají se také věnovat válčení a vyhledávají si ušlechtilejší zájmy – vědu, umění, cestování (např. Kryštof Harant z Polžic). Hovoří se doslova o tzv. renesančních kavalírech, kteří kromě svých venkovských sídel obývali paláce v Praze (např. Pernštejnové, Lobkovicové, Schwarzenberkové a další). Na počátku 17. století pak přechází renesance do svébytného stylu – manýrismu, který svým charakterem již předznamenává přicházející baroko. Podstatou tohoto drobného stylu, který se ale v Čechách výrazně prosadil díky uměleckému rozkvětu Prahy za císaře Rudolfa II. (1576-1611), je zobrazování postupně se měnícího „starého“ světa. Reaguje tak bezprostředně na přínos zámořských cest v 16.století, objevování nových světů a zvětšování území evropských států, ale zároveň na přicházející nejistotu. Svět se mohutně zvětšil a člověku se zatím zdá spíše hrozivý, či temný a nebezpečný. V dílech těchto umělců se proto často objevují bludiště a labyrinty, z nichž mnohdy nelze najít východ. Dokladem vzrůstajícího strachu ze světa je také v té době stoupající zájem o alchymii a černou magii.



Barokní architektura (17. – 18. století)

Baroko je ve své podstatě posledním uměleckým slohem, který můžeme nazvat universálním (tzn. určujícím pro veškeré projevy lidské kultury a myšlení). K tomuto charakteru dopomáhá baroku především opětovný příklon k náboženským otázkám lidské existence na tomto světě. Po gotice je to právě tento styl, který – především v architektuře - dokázal bezezbytku vyjádřit nejrůznější podoby zápasu člověka o budoucnost vlastní duše. Na rozdíl od gotiky ale ponechává člověka při tomto zápase na zemi – touhu překonat tuto tíži a vznést se vzhůru vyjadřuje baroko svou dynamičností a pohybem (na rozdíl od gotické strnulosti).
Svůj název dostalo baroko velmi trefně podle označení nepravidelné perly. Taková byla i vnější podoba staveb, působících často rozevlátým dojmem, vzbuzujícím u diváků neklid a vzrušení. Pod touto slupkou se ale skrýval pevný řád, či alespoň snaha o pevně zakotvené předpisy a regule.

Konkrétně byla tato snaha vyjádřena náboženskou situací 17.století, kdy proběhla mezi katolíky a protestanty 3 desetiletí trvající válka (1618-1648) a po níž následovalo v habsburských zemích období tzv. rekatolizace, tj. návrat k poměrům před reformací. Tento kurz měl v habsburské říši podobu často přepjatého katolicismu. Druhým výrazným znakem období baroka je absolutismus (tj. svrchovaná vláda jediného panovníka), který nacházíme zvláště v 18.století v řadě evropských zemí – ve Francii, Prusku, jakož i habsburských státech. Co se celkové náboženské situace týče, objevujeme zde nový prvek. Baroko se sice hlásí k myšlence, že pozemský život je sen a skutečný život nás očekává až po smrti, ale zároveň se nebránilo zájmu o pozemský život. Naopak. Nic není předurčeno a člověk si svým pozemským chováním může pojistit svůj život věčný. To vše tvoří spolu s místy nepřehlednou politickou situací základní charakter baroka – kontrast. Ve výtvarném umění je vyjádřen technikou tzv. šerosvitu (tzn. na stěžejní téma obrazu, např. na hlavní postavu, dopadají odkudsi z nebes paprsky světla, zbytek malby tone ve stínu či přímo šeru), v architektuře pak dostává podobu rozmanité hry světel a stínů zvlněných profilů stěn.

Do Čech se baroko dostává s prvními výstřely 30-ti leté války, která jak známo započala r. 1618 na našem území a to povstáním českých stavů proti habsburskému císaři Matyáši II., který porušoval náboženské a další svobody zaručené Rudolfem II. v r.1609. Povstání skončilo na podzim 1620 stavovskou prohrou na Bílé hoře. Následně sice zuří po celé Evropě válka, ale můzy nikterak nemlčí. Právě v této době se díky velkorysým projektům habsburského vojevůdce Albrechta z Valdštejna setkává Praha a zakrátko i severovýchodní Čechy s prvními ryze barokními stavbami. Válka končí r. 1648, Evropa je rozvrácená, Čechy ztratily více jak třetinu obyvatel a na opuštěné statky přicházejí německé a francouzské rody (Eggenberkové, Mansdorfové atd.). Současně je zahájena nejrozsáhlejší etapa rekatolizace, ztělesňovaná především pro tyto účely založeným řádem Tovaryšstva Ježíše Krista - jezuitů. Ti se věnují především vzdělávací (vyučují na Karlově univerzitě v Praze) a misijní činnosti. V jejich režii se také odehrávají výpravné barokní slavnosti, především divadelní a také poutě za svatými. Roku 1729 dochází ke svatořečení Jana Nepomuckého, po dlouhé době nového světce domácího původu. Ten se stává hlavním barokním patronem Čech a jeho úcta se rozšířila díky jezuitským misionářům doslova po celém světě – jemu zasvěcené kostely nalezneme i v Jižní Americe.

Barokní architektura představuje bez diskuse nejrozsáhlejší, nejsouvislejší a také nejpočetnější položku českého památkového fondu. Tvoří ji na prvním místě sakrální stavby: výstavné chrámy (sv. Mikuláš na Malé Straně v Praze) i prosté venkovské kostelíky, kterých vzniká neuvěřitelné množství. V tomto období došlo navíc k barokní přestavbě mnoha starých kostelů, takže barokní styl je na českém venkově dodnes naprosto dominující. Ve stejném duchu – mohutně, hravě a dynamicky – vznikají venkovská sídla šlechty (Karlova Koruna v Chlumci) i jejich městské paláce v Praze. K temto stavbám řadíme rovněž rozlehlé rezidence církevních řádů (např. jezuitské Klementinum v Praze). K nejvýznamnějším stavitelům dlužno přiřadit otce a syna Dientzenhofery, Giovanniho Alliprandiho a Fischera z Erlachu. Zcela osobitým zjevem mezi architekty je pak Jan Blažej Santini, jemuž se podařilo na řadě mistrovských staveb skloubit baroko s prvky gotiky a propojit tak oba dva silně nábožensky exponované slohy. Příkladem této syntézy budiž poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou. Ke konci 18.století přechází baroko v rokoko – styl zaměřený na zdobnost.

V souvislosti s barokní architekturou nelze opomenout jednu z jejích nejvýraznějších stránek. Jedná se o naprosto dokonalé splynutí architektury s krajinou, popřípadě přetváření samotné krajiny. Sakrální stavby takto tvoří přirozené dominanty kopců a vrcholků, zámky a letohrádky jsou umně zasazeny do parků a zahrad, při výběru lokality se počítá i s výhledem z budovy. Této koncepce se drží např. barokní areál zámku, lázní a kláštera v Kuksu.



Architektura 19.století

Na počátku tohoto století vstupujeme do moderní doby. Pod vlivem osvícenské filosofie, s příchodem nových hospodářských vztahů a hlavně překonaností feudálních pořádků dochází k naprosté proměně světa, který se v duch zásad svobodného podnikání a obchodu mění pomalu na svět globální. Tehdy dochází také ke druhé a již definitivní renesanci „rozumu“, s níž přišli právě osvícenci (zejména ve Francii – Montesquieu, Voltaire, Rousseau). Náboženství ztrácí na svém dřívějším významu, lidé hledají nějaké nové zakotvení - na počátku století, v napoleonských válkách, tak vznikají novodobé evropské národy. V této situaci se konstituuje moderní věda, Evropa se naplno střetává s exotickou kulturou. Svět se stává definitivně pluralitním společenstvím, otevřeným směrem k poznávání nového a propojování známého.
19.století je okouzleno tímto pokrokem. S rozvojem hospodářství se objevují nové materiály, které jsou záhy využívány také ve stavebnictví.

Toto se stává jedním z významných průmyslových odvětví. V architektuře samotné se klade největší důraz na funkčnost, ale zároveň také na estetický dojem. Proto jsou postupně oživovány všechny významné slohy minulosti a vytváří se tak jedinečný styl tzv. historismu, jenž následuje po krátkém období klasicismu na samém počátku 19.století (styl charakteristický jednoduchostí a přímočarostí, vycházející přísně z antických vzorů). Moderním stavbám – železničním nádražím, továrnám, skleníkům – se dává podoba historických budov: v duchu novorománském, neogotickém, novorenesančním atd. Tento přístup způsobuje např. také počátek zájmu o památky minulosti a o jejich ochranu.
Současně s tím se rozvíjí touha po poznání minulosti, vyjádřená budováním romantických zřícenin hradů, toulky po starých městech atd. V 19. století se také konají pravidelné výstavy. Díky nim se lidé dovídali o nových výrobcích či materiálech a pracovních postupech, což způsobovalo celkové zrychlení vývoje. Historismus byl proto ještě před koncem století překonán a na jeho místo se dostávají moderní styly, nabízející lepší uplatnění pro nové materiály – železo, sklo, beton. V Čechách zanechal historismus výraznou stopu především na veřejných budovách, především kostelech a divadlech (novorenesanční budova Národního Divadla v Praze).



Architektury 20. století

V mnohém směru překotné a především bouřlivé 20. století přineslo s sebou rozvoj materiálů a technologií a v návaznosti na to také neustálé střídání architektonických stylů. Vývoj již nejde jedním proudem či směrem, ale je značně roztříštěný. Mnohé nové styly často skončily ještě dříve, než byly řádně rozvinuty. Podstatným znakem minulého století bylo rovněž to, že existovalo vždy několik stylů vedle sebe, paralelně.
Přesto lze v případě české architektury naznačit alespoň přibližný vývoj.

Ten začíná již v závěru 19.století nástupem secese, velmi dekorativního stylu, jehož základním znakem je používání moderních materiálů - železa a skla. Dokladem proniknutí tohoto stylu do Čech je Všeobecná zemská jubilejní výstava v Praze r. 1891, jejíž dominantou byl jednak tzv. Průmyslový palác na samotném výstavišti a pak věž rozhledny na Petříně. Železo bylo možné dobře tvarovat a to přesně vyhovovalo náročným ornamentům secese. Hlavním představitelem české secesní tvorby je profesor Otto Wagner a jeho žáci. Z nich pak zejména Jan Kotěra a jeho geniální pokračovatel Josef Gočár, tvůrce moderního Hradce Králové.

Z dalších pak zaslouží zmínku Osvald Polívka a Antonín Balšánek se svým projektem Obecního domu na náměstí Republiky v Praze. Secese vtiskla na přelomu století moderní podobu řadě českých měst, kromě výše uvedeného Hradce je to především Liberec, Pardubice, Opava a Ostrava.

Dalším výrazným stylem je česká moderna 20-tých let. Zde je nejvíce patrný vliv Jana Kotěry, který se zaměřil na stavby rodinných domů a to jak jednotlivých, tak i celých kolonií. Z těchto projektů vzbudila pozornost výstavba na pražské Babě. Zcela svébytným – i ve světovém měřítku – je pak český kubismus. Přes výrazné projekty Josefa Gočára (Dům u Černé Matky boží v Praze) či Josefa Chochola (kubistické domy pod pražským Vyšehradem) si ale nezískal oblibu veřejnosti.

Ve 20.-tých letech, tedy bezprostředně po založení republiky, se objevila snaha vytvořit jakýsi národní československý styl. Podařilo se v tomto směru realizovat několik staveb, např, opět Gočárrův projekt Legiobanky v Praze, které dominovaly ornamenty v národních barvách. Řada architektů mladší generace odmítla tuto cestu s poukazem na „přeplácanost“ dekorací. Vydali se proto cestou potlačení zdobnosti na naprosté minimum - vznikl tak český funkcionalismus. Tyto stavby, z nich nejznámějším je pražský Veletržní palác architektů Oldřicha Tyla a Josefa Fuchse, se zaměřily na propracovanost a hlavně prostupnost vnitřních prostor.
V záplavě stylů meziválečného období dominuje ucelená tvorba slovinského architekta Josipa Plečnika, který uskutečnil řadu větších i menších přestaveb na Pražském hradě. Zde působil také architekt Kamil Roškot – autor moderní podoby hrobky českých králů v katedrále sv. Víta.
Ve stejné době se také dostavily první mezinárodní úspěchy českých architektů, tvůrců výstavních pavilónů. Především československý pavilon na pařížském EXPO v r. 1937 ze skla a oceli předběhl světový vývoj o několik desetiletí. Na tyto úspěchy navazovali čeští architekti i ve druhé polovině 20.století. Legendární se stala naše účast na EXPU v Bruselu (Bruselská restaurace) r. 1958 a v kanadském Montrealu roku 1967 (pavilon kinoautomau).

Ale jinak je druhá polovina minulého století naprosto odlišná od první. Hlavním důvodem byla především změna politické situace – v novém uspořádání po r. 1948 zanikly soukromé ateliéry a stavebnictví bylo zestátněno a podřízeno centrálnímu plánování. Po obludných projektech 50.-tých let (viz Stalinův pomník na Letné) dochází k oživení.

Kromě úspěchů na výstavách EXPO lze k vrcholným československým projektů zařadit ještědský vysílač architekta Karla Hubáčka (Perretova cena) a projekt pražského metra. Naopak jiné dopravní inovace, kupř. pražská severo-jižní magistrála, dosti necitlivě zasáhly do stávající architektonické situace.

Nový příspěvek



Ochrana proti spamu. Kolik je 2x4?