Autostop na Pyrenejskom poloostrove

Kategorie: Nezaradené (celkem: 2976 referátů a seminárek)

Informace o referátu:

  • Přidal/a: anonymous
  • Datum přidání: 23. února 2007
  • Zobrazeno: 1759×

Příbuzná témata



Autostop na Pyrenejskom poloostrove

A) Jak dostopovat na Pyren. pol.:

Empiricky je dokázána nejrychlejší cesta.
Dálnicí D5 na Rozvadov. Tento přechod jest stopařům zaslíbený. Vždy dostatek aut
i kamionů, celníci jsou na stopaře zvyklí a na rozdíl od jiných přechodů jim nečiní problémy. Poté Autobahn 6 přes Nürnberg (spz N) , Heillbronn ( HN) až na Autobahnkreuzung (dálniční křižovatka) Walldorf. Tento úsek je možno bez problémů ujet s jedním autem, je to totiž velmi frekventovaná dálnice, jediná vedoucí z Česka do Francie. Z walldorfské křižovatky, vede stopařsky velmi dobrý úsek dálnice č.5 ze severu na jih podél francouzské hranice kolem Karlsruhe (KA) a Freiburgu (FR) na dálniční křižovatku Neuenburg. Tudy jezdí vždy mnoho aut z hustě zalidněné oblasti Porýní a Frankfurtu do Švýcarska či jižní Francie. Přibližně 30km před švýcarskou hranicí začíná francouzská Autoroute 36 jdoucí přes Mulhouse (fr.výsl."Mulú") a Besançon (spz „25“) k Dole. Tento úsek je méně frekventovaný, ale s málo městy, a proto tudy jezdí lidé na velmi velké vzdálenosti. Odtud lze jet velmi málo frekventovanou dálnicí A39 do Bourg a pak po A42 do Lyonu (69)-touto cestou jezdí kamiony z Mulhouse do Lyonu) nebo pokračovat směrem na Paříž a připojit se na velmi frekventovanou dálnicí A6 z Paříže do Lyonu. Za Lyonu vede neméně frekventovaná A7 přes Valence (26) do Marseille (13). V Orange se odbočí na také dosti frekventovanou A9 vedoucí přes Nimes, Montpellier a Perpignan (66) až ke španělským hranicím odkud pokračuje Autopista A7 k Barceloně.
Pokud by stopař chtěl vstoupit na Pyrenejský poloostrov druhou možnou dálnicí na opačné straně Pyrenejí, je situace podstatně složitější.
Buď bude volit o mnoho delší ale pohodlnější dálniční cestu přes Paříž a Bordeaux (33) nebo přes Montpellier, Toulouse (31) a Pau (64); a nebo zvolí poměrně složitý postup přes francouzské středohoří, kde je dálnice pouze ve výstavbě. Naštěstí tudy ale jezdí kamiony směřující z Německa na sever Španělska, takže se tento úsek dá ujet i pohodlně, ale rozhodně ne rychle.
Trasa vede z Chalon přes Montceau, Moulins, Montluçon, Angouleme do Bordeaux.
==================================

B) Charakteristika jednotlivých oblastí:

1) Národy:
Jak ukazuje mapka v příloze, největšími národy Pyrenejského poloostrova jsou Španělé, Portugalci, Katalánci, Galicijci a Baskové. Menšími národy jsou Andořané, Arabové (jih a jihovýchod Španělska) a Britové (Gibraltar).

Je až neuvěřitelné, jak velká závislost kvality autostopu (čekací doby, ochota lidí atd.) je na převládajícím místním národě. Přiblížením tohoto jevu do školské řeči dostaneme jednoduché oznámkování: nejlépe se autostopu daří v Katalánsku, 2-Portugalsko, 3-Baskicko, 4-Galicie, a nejhůře ve Španělsku.
Rozmanitost národů ve Španělsku má i své stinné stránky. Obyvatelé Španělska se často učí až další dva jiné jazyky používané ve Španělsku a proto se již neučí žádný světový jazyk.

2) Jazyky:
S domluvou na Pyrenejském poloostrově to je celkově skutečně problémové. V Portugalsku je situace poměrně dobrá, ale to jen díky tomu, že Portugalsko je zemí, kam se stěhuje za prací a příjemným klimatem mnoho lidí z EU. Španělsko je ale opravdu jazykově nevzdělané. Zkusím odhadnout procentuální zastoupení jednotlivých jazyků pro celou populaci:
Španělsko: 25% anglicky; 5% francouzsky
Portugalsko: 75% anglicky; 5% francouzsky; 10% německy
Slova pro nejnutnější stopařskou konverzaci si člověk (z nouze) rychle osvojí. Časem ale zjistí, že vlastně ví, na co se řidič ptá, i když nerozumí ani slovo. Jak to? 95% začátků konverzace mezi řidičem a stopařem po dohodnutí odvozu probíhá takto:
„Odkud jste?“ ……. „Kam jedete?“……“Jak dlouho jste na cestě?“…..“Jak dlouho budete ve Španělsku?“…..“Už jste někdy byli ve Španělsku?“…..atd. ad absurdum.

3) Podnebí a počasí:
Znalost podnebí (a počasí) není pro stopaře vůbec nepotřebnou informací. Není nic méně příjemnějšího než se probudit v noci deštěm a nemít se kam jít schovat. Proto je třeba se ptát lidí, jaké bude počasí; pokud by mělo pršet, sami často nabídnou přístřešek.
Značné rozdíly podnebí jsou mezi severem a jihem poloostrova, ale také mezi atlantským západem a středozemním východem a konečně i mezi pobřežními a vnitrozemskými oblastmi. Především je ale třeba odlišit severní horské oblasti (Galicie, Pyreneje), které patří k oblasti mírně teplého, vlhkého a oceánického podnebí; zatímco jih a jihovýchodní má subtropické podnebí. Dobrým ukazatelem kontinentality podnebí jsou průměrné roční amplitudy teplot. Sahají od 22°C ve vnitrozemí až k 7°C na atlantském pobřeží. Nejvíce srážek spadne v Galicii (až 2400 mm), nejméně na středomořském pobřeží mezi městy Almeria a Alicante
(cca 200 mm), která patří k nejsušším místům v celé Evropě.
===============================================

C) Jednotlivé regiony:

1) Andorra:
Nic zvláštního vás tu z hlediska stopu nečeká; země je malá, obcí 11, provoz dostačující, protože Andorra je bezcelní zóna a lidé sem jezdí nakupovat.

2) Katalánsko:
Katalánsko je téměř stopařský ráj.

Není žádnou výjimkou, pokud vám zastaví hned první auto, ať jede řidič sám, nebo veze celou svou rodinu. Lidé skutečně ochotní, ale nevýhoda je, že se jako cizí jazyk učí španělštinu, a tedy jen málokdo umí jiný světový jazyk.
Další problém činí fakt, že rozloha měst ve skutečnosti je mnohem větší, než se zdá z mapy. Je to tím, že Katalánci málo bydlí v panelových domech či bytovkách a své domy si staví i daleko od města. Jinými slovy - chůze z centra padesáti tisícového města je záležitostí cca hodiny, zatímco u českého města není v průměru problém chůze z centra sto tisícového města na výpadovku. Jinak je v celé oblasti pro stopaře poměrně příznivé rozložení silnic - průměrná hustota dálnic, ty vedou mimo města, málo silnic pro motorová vozidla a malá hustota velkých měst.

3) Galicie:
Co se týče úspěšnosti při stopování, je Galicie průměrný region. Ovšem velký problém činí množství silnic pro motorová vozidla. Ty jsou skutečným nepřítelem každého stopaře. Auta tudy jezdí rychle, k tomu je zde zakázáno stopovat a v mapě nebývají zakresleny výjezdy a benzínové stanice. Stopaři potřebují buď dálnice, nebo klasické "bundesky".

4) Sever+střed+jihozápad Španělska:
Tady je to už se stopováním horší. Málokdo se sem stopem podívá, lidé tedy stopaře moc neznají a tudíž jim moc nestaví. Navíc opět skoro žádná dálnice, ale mnoho silnic pro motorová vozidla. Naštěstí je zde poměrně malá hustota velkých měst a proto lidé jezdí na velké vzdálenosti.

5) Jihovýchod Španělska:
Tato oblast je opravdových stopařským peklem. V celé Evropě není snad stopařsky nepříznivější region. Vychází to z několika faktů. Tato oblast je poměrně hustě osídlena arabským obyvatelstvem. Ti stopařům skoro nikdy nezastaví, jediná jejich aktivita je nezakrývané okukování středoevropské ženy. Dalším problémem je velká hustota silnic pro motorová vozidla, které připomínají pouštní silnice. Jednak je zde nízká frekvence aut; a benzínové stanice jsou velmi hustě rozmístěny, takže množství aut na jedné je nepatrný a trvá i několik minut než přijede další auto. Navíc je vždy jedna benzínka společná pro oba směry, takže nevíte, které auto jede jakým směrem.
A aby toho nebylo málo, obsluha stanic nerada obdarovává stopaře pitnou vodou, přičemž si je vědoma, že voda u stojanů i na záchodech není pitná, což je záležitost, s kterou se jinde skoro nesetkáte. K tomu se přidává fakt, že tato oblast (nejvíce mezi Murcií a Almerií) je nejsušší a nejteplejší region v celé Evropě. Zkrátka nejlepší je se této oblasti úplně vyhnout.

6) Sever Portugalska:
Severní polovina Portugalska nápadně připomíná Česko.

Ať už poměrem rozložením a délkami dálnic, hustotou a velikostí měst, rozmístěním silnic, tak úspěšností při stopování. Velkou nevýhodou je, že místní lidé skoro vůbec neovládají cizí jazyky.

7) Jih Portugalska:
Zde je situace poměrně hodně odlišná od severní poloviny Portugalska. Nachází se tady množství turistických oblastí, kam se sjíždí turisté z celé Evropy, nebo lidé z Evropské unie za prací a příjemným klimatem. Budete se až divit, kdo všechno vám zastaví. Stopuje se zde velmi úspěšně, čekací doba je často jen do prvního projíždějícího auta. To je dáno také tím, že množství cizinců, kteří zde žijí, vědí narozdíl od Portugalců a Španělů , co stání se zvednutou rukou u silnice znamená.

8) Gibraltar:
Toto britské závislé území je jedno z nejmenších území Evropy, kde má smysl stopovat. Už třeba jen pro ten zážitek. Platí zde pravidlo, že tam, kde lidé stopování neznají, tak na jednu stranu nestaví protože jednoduše neví, o co jde, ale na druhou stranu staví, protože chtějí zjistit, jaké to vlastně je, když člověk stopuje.
Místa na stopování jsou zde defacto dvě. Méně zajímavé je stopování na jediné silničce vedoucí serpentinami na vrchol skály. Lidé spatřivší stopaře se zprvu diví, a po zastavení se diví ještě jednou, když se dozvědí, že jste stopovali jen proto, že se vám nechtělo jít ten kousek nahoru pěšky.
Mnohem zajímavější místo pro autostop na Gibraltaru je jeho jediná pozemská přístupová cesta. Ta totiž vede přes přistávací dráhu místního letiště. Když má přistávat letadlo, zavřou se závory, lidé a auta počkají než letadlo přistane, pak se závory otevřou a provoz jde dál. Ani snad nemusím psát, jak neobvyklý zážitek je stopování na letištní ranveji.
==============================================

D) Co je jiného oproti střední Evropě:

1) Západ Slunce:
Ten přichází mnohem rychleji než ve vyšších zeměpisných šířkách, což může přivodit sice jen překvapení z nečekaného, ale i tak je dobré s tím počítat. Zdá se vám, že budete moci stopovat za světla ještě zhruba půl hodiny po západu Slunce, ale na jihu je soumrak mnohem kratší.

2) Pitná voda:
Bývá ve Španělsku, zvláště na jihu, skutečným problémem. Na benzínkách vás chtějí donutit ke koupi, na záchodech pitná nebývá, lidská obydlí v nedohlednu. Je proto dobré mít vždy u sebe min. 2 litry na osobu.

3) Spaní:
Není snad cestopisu, kde by nebyli stopaři ve Španělsku okradeni. Španělsko je krádežemi vskutku vyhlášené. Nejčastěji se tak stává, pokud spíte přímo na pláži nebo v městském parku. V noci města „žijí“ a o různé potulující se skupinky osob není nouze.

Téměř opačná situace je v Portugalsku – pláže i města jsou poměrně bezpečná a majitelé nocležníky vesměs tolerují.
Dalším velkým nebezpečím může být (neúmyslné ?) spaní na soukromém pozemku. Většina Evropanů nečiní stopařům zbytečné problémy, ale Arabové mají trošku jinou mentalitu. Je vždy vhodné se předem ujistit, že nebudete spát na něčím pozemku, zvláště na samotném jihu Španělska, kde chodí svůj pozemek (nejčastěji pastviny) Arabové neustále kontrolovat, přičemž neskrývají, že jsou ozbrojeni. Na svém pozemku skutečně neradi vidí někoho cizího.
A ještě jedna nepříjemnost se vám může při spaní stát. Na jihu a západě Portugalska bývají skutečně velké vlny, takže i když si lehnete tak daleko, že na vás příliv v žádném případě nedosáhne, můžete se probudit ve slané vodě.

4) Policie:
Tu v Portugalsku skoro neuvidíte. Buď je tak malá kriminalita, nebo nepůsobí tak viditelně jako jinde. Každopádně stopař s ní zde nebude mít problémy. Odlišná situace je ve Španělsku. Sice také nepůsobí ve velkém množství, ale rádi využijí každé vhodné příležitosti ke kontaktu se stopaři, což je ovšem pochopitelné, protože Španělsko je důležitou tranzitní zemí pro kontraband (z Maroka). A navíc španělská policie nerada vidí stopování na péagích.

5) Držení ruky:
Držení ruky při stopování může hrát důležitou roli v jeho úspěšnosti. Situace zde sice není tak markantní, ale je dobré vědět, že pro arabské národy znamená zvednutý palec vulgární posunek. Je proto na jihu Španělska vhodné volit jiný výraz ruky – plochá dlaň, vodorovný ukazováček, či pouze držet v natažené ruce stopovací ceduli.
==============================================

E) SPZ, MPZ:

MPZ: Španělsko =E=; přípustné je i v kombinaci s =SP=
Portugalsko =P=
Andorra =AND=
Gibraltar =GBZ= ….“Z“ je označení pro britskou kolonii

1) Španělsko má označení pomocí spz logické, snadno zapamatovatelné a stopařům příznivé. Podobně jako Německo mají Španělé, podle mne, ten nejlepší způsob, jak zavádět spz. Velká města mají jednoznačně oddělené na prvním místě jedno písmeno následované kombinací číslic a písmen pro stopaře méně zajímavých. Menší regiony, které nepotřebují tolik pozic na spz, ale potřebují přesněji určit, která to jsou, mají na prvním místě dvě písmena, opět následována o jedno číslo či písmeno méně pozicemi. Znaky jsou černé na bílém podkladu vyrobeny písmem silně připomínající styl „Times New Roman“.
Př: M 0897 AR; HU 301 TR

2) Portugalsko nemá ve svých spz žádný systém určující stáří či místo přihlášení vozu. Tento těžko pochopitelný fakt mi byl potvrzen přímo z ministerstva dopravy Portugalska.
spz vždy tvoří 6 pozic, 2 písmena + 4 číslice.

Písmena vždy stojí u sebe a to buď na prvních dvou pozicích, nebo na 3.+ 4. pozici. Znaky jsou černé na bílém podkladu vyrobeny písmem, na rozdíl od Španělska, silně připomínající styl „Arial“.
Př: RT – 40 – 87 ; 65 – AQ – 02

3) Andorra díky malému počtu obyvatel vystačí s velmi jednoduchým označováním aut pomocí 1 písmena + 3 číslic. Znaky jsou černé na bílém podkladu, celá značka je ovšem vždy doplněna o andorskou vlaječku vlevo před znaky.
Př: A 644 ; C 097

4) Gibraltar může mít označování ještě jednodušší. Písmeno „G“ je následováno 1 – 4 číslicemi.
Znaky jsou vyrobeny černě na žlutém podkladu.
Př: G 8 ; G 103; G 4465
=================================================

F) Výstroj:

Netřeba se jistě zmiňovat o klasické „trampské“ výstroji, vystihnu věci, které by měl mít stopař navíc oproti „běžnému, obyčejnému, pomalému (atd.) turistovi„

1) Mapa:
Je to nejzákladnější, co stopař musí mít. Správná stopařská mapa má takové měřítko, že ještě zobrazuje tak málo frekventované silničky na kterých se dá ještě smysluplně stopovat.
Pak by také měla zobrazovat čísla a názvy dálničních výjezdů, samozřejmostí jsou zakreslené benzínky, pokud možno i jejich velikost (rest., hotel) a vzdálenosti.

2) Cedule:
Stopařská cedule je nepostradatelný artefakt každého zkušenějšího stopaře. Podle odhozených cedulí poblíže místa pro stopování se dá často usoudit na oblíbenost tohoto místa, jeho vhodnost a destinace předcházejících stopařů. V neposlední řadě lze ceduli po někom znova použít. Cedule by měla být vyrobena z tvrdého kartonu, aby byla pohodlně vidět i za větru. Karton není problém sehnat v žádném obchodě, rádi se ho zbavují. Vhodné je též obalit karton průhlednou fólií, aby nedošlo k opotřebování cedule. Pak už zbývá jen zasouvat pod obal vhodně napsaná místa. To bývá skutečně jedno z největších ukázek taktizování při stopu. Špatný název na ceduli vás může odsoudit k mnoha hodinovému čekání, vhodně napsaná cedule dokáže dělat divy už jen tím, že ukazuje, že jste skutečně stopaři a nikdo jiný.

3) Vlajka:
Vlajka je potřeba jednak jako doplněk stopovací cedule, kdy současně s cedulí ukazujete i vlajku sousední země, kam chcete jet. Například: Ve Lyonu vám spíše zastaví Španěl kvůli vlajce Španělska, než kvůli ceduli Montpellier.
A českou vlajku je dobré mít natrvalo na stěně batohu.

Místní lidé uvidí, že jste turisté zdaleka a nikoliv místní pobudové, Středoevropané vám zastaví kvůli tomu, že se tak daleko setkali s někým blízkým.
===================================================

F) Celkové hodnocení:

Pyrenejský poloostrov lze ke stopu jen doporučit, člověk se přiučí jazyky, vyzkouší si sílu své trpělivosti a jistě se potká se spoustou zajímavých lidí. Nehledě na to, že pro většinu Čechů (aj Slovakov, samozrejme...) zní pojmy jako Andorra, Portugalsko a Gibraltar lehce exoticky, zažije stopař při své cestě za málo peněz hodně dobrodružství – s cestovní kanceláří je tomu naopak.

Nový příspěvek



Ochrana proti spamu. Kolik je 2x4?