Nórsko

Kategorie: Geografia (celkem: 1046 referátů a seminárek)

Informace o referátu:

  • Přidal/a: anonymous
  • Datum přidání: 01. července 2007
  • Zobrazeno: 1879×

Příbuzná témata



Nórsko

Úvod

Norsko je země, které se nepodobá žádná jiná. Díky své zeměpisné poloze a geologickému vývoji je na Evropském kontinentu zcela unikátní. Ani sousední Švédsko, natožpak Finsko jí nejsou podobné. Její název znamená „cesta na sever“. Norsko nabízí tolik typů krajiny, a způsobů života, jaké je těžké si v našich podmínkách představit. Od „obyčejného“ Osla a zemědělsko-průmyslové mírně zvlněné a středně zalesněné krajině na samém jihu země pokračuje přes stále hornatější, neobvyklejší a chladnější oblasti s prudkými řekami, fjordy, fjeldy, vodopády, jezery, náhorními plošinami, ledovci a řidším osídlením středního Norska až k drsným, skoro neobydleným skalnatým horám, většinou zamrzlým jezerům ve vyšších polohách, tundrám a panenské krajině. Na úplném severu země pak k v létě nezapadajícímu slunci a obrovským sobím stádům domorodých Laponců. Právě její barevnost, mnohotvárnost, čistota a nedotčenost byla pro mě podnětem k tomu, abych se pokusil shrnout alespoň to nejdůležitější o ní v této práci.



Základní charakteristika

Nejsevernější země Evropy leží na západní části Skandinávského poloostrova, u pobřeží Atlantského oceánu. Její rozloha je oproti Česku více než čtyřikrát větší – 323 878 km2. Norsku patří i některá vzdálená území – autonomní území Svalbard, ležící na rozhraní Atlantického a Severního ledového oceánu, k němuž patří i Špicberky (61 230 km2). Dále jsou to ostrovy Medvědí a Jan Mayen. V jižním Atlantiku pak ještě Bouvetův ostrov a ostrov Petra I.
Nevšednost Norsku dává mimo jiné i protáhlý tvar. Nelze se proto divit, že maximální vzdušná vzdálenost mezi severním a jižním koncem země je 1 572 km. Mimořádná horizontální členitost pobřeží se naopak promítá v délce hranic. Ze tří světových stran, jihu, západu a severu tuto zemi omývají okrajová moře, a sice Norské,Severní a Barentsovo. Jejich hloubka je v průměru 200-300 metrů, ovšem s mnoha mělčinami. Hustou sítí fjordů proniká moře často i mnoho kilometrů hluboko do vnitrozemí. Pevnina se z moře často zvedá příkrými, i několik set metrů vysokými skalními stěnami.

Přírodní poměry

Přírodní podmínky i zvláštnosti jsou v Norsku jedny z nejpozoruhodnějších v Evropě. Ovlivňuje je především poloha na krajním severu evropské pevniny. Třetina země navíc leží za severním polárním kruhem, kde lze v létě pozorovat půlnoční slunce nebo jen velmi krátkou noc. V zimě pak slunce vůbec nevychází a oblast se ponoří do půl roku trvajícího šera.

Mezi severem a jihem, ale především mezi východem a západem země jsou obrovské podnebné rozdíly. Zatímco pobřežní oblasti mají podnebí oceánské, bohaté na srážky a poměrně mírné, ve vnitrozemí, kde panuje kontinentální podnebí, celkem suché a s velkými sezónními rozdíly teplot. Tyto kontrasty navíc ještě zvyšují Skandinávské hory, jež se táhnou celou zemí od jihozápadu k severovýchodu. Přestože tyto hory nedosahují takových nadmořských výšek jako např. Vysoké Tatry, jsou jejich vrcholky pokryty věčným sněhem a ledovci. Lyžování je proto možné i v létě. Velké množství jezer na náhorních plošinách a v údolích je pozůstatkem někdejšího rozsáhlého zalednění celého území dnešního Norska. Potoky a řeky protékající horskými údolími jsou známy pro svou výjimečně křišťálově čistou vodu. Hluboké soutěsky s obrovskými vodopády (největší v Evropě) a peřejemi,ale také fjordy, ledovce a jezera tvoří nedílnou a významnou část norské krajiny.

Poloha

Poloha země má velký vliv i na turistiku, proto je třeba ji brát v úvahu. Důvodem jsou například letní dny, podstatně delší než ve střední Evropě. V době letního slunovratu neklesá slunce v severním Norsku vůbec pod obzor. V zimě naopak nad obzor nevychází. Toto, pro nás nezvyklé střídání dne a noci, má velký význam pro růst vegetace a pro pěstování některých plodin.


Zeměpisná šířka Období letního slunovratu Období zimního slunovratu Významná města
Bez svítání a soumraku Se svítáním a soumrakem Bez svítání a soumraku Se svítáním a soumrakem
56° 17 h 36 m 19 h 46 m 6 h 46 m 8 h 26 m Kodaň, Malmo
60° 18 h 49 m 22 h 1 m 5 h 42 m 7 h 43 m Oslo, Stockholm
65° 21 h 56 m 24 h 3 h 20 m 6 h 22 m Namsos, Trondheim
69° 24 h 24 m 0 h 4 h 46 m Narvik, Trømso
Tabulka 1:Délka dne v jednotlivých zeměpisných šířkách s příklady měst, které tam leží.

Pozn.: Uvedená města neleží přesně na dané rovnoběžce, ale v pásmu kolem ní. Hodnoty jsou proto zhruba stejné.

Při takto protáhlém tvaru území, jaký Norsko má, se rozkládá převážně v mírném pásu. Přesto ale zasahuje i do pásma subarktického a na samém severu země dokonce i do arktického. Nejsevernější bod, známý Severní mys (Nordkapp), ležící na ostrově Magerøya na 71°10´21¨ severní zeměpisné šířky, tvoří skalnatý, 307 metrů vysoký sráz. Až k mysu vede státní silnice, avšak na ostrov je třeba podstoupit přepravu trajektem. Zhruba sto kilometrů východně, vybíhá do moře poloostrov Nordkyn, jehož nejsevernější mys Slettnes s majákem v osadě Gamvik dosahuje v zásadě stejné zeměpisné šířky.

Na druhém konci této země je maják na mysu Lindesnes, který tvoří na 58.rovnoběžce nejjižnější bod Norska.
Co se zeměpisné délky týče, rozkládá se Norsko mezi 5. a 31. poledníkem východně od Greenwich. Leží proto také v pásmu středoevropského času, jehož osu tvoří 15.poledník.

Geologická stavba

Švédsko, Finsko, ruská Karelie a poloostrov Kola, společně s Norskem tvoří velkou a výrazně omezenou geologickou, geografickou a přírodní jednotku, označovanou názvem Fennoskandie. Je to území, na němž vystupují nejstarší známé horniny z doby prahor až starších prvohor. Naproti tomu mladé horniny téměř úplně chybějí. Území Norska tak tvoří asi ze 70% prvohorní horniny, zatímco zbylých asi 30% zaujímají útvary prahorní a starohorní. Staroprvohorní horniny tvoří základní složku Skandinávských hor od západního pobřeží až po severní výběžky Norska. Tuto horskou část budují uloženiny prvohorních útvarů kambria, ordoviku a siluru (známé jako kambrosilur). Původně mořské uloženiny, jejichž stáří je až 500 milionů let, byly vyvrásněny, zprohýbány a rozlámány při tzv. kaledonském vrásnění, jež proběhlo v několika fázích v době siluru. Při tom byly tyto horniny nasunuty v podobě několika příkrovů na starý podklad Fennoskandie, a tím vznikl základ dnešních Skandinávských hor. Během dlouhého období klidu, kdy byly Skandinávské hory snižovány a upravovány kvůli působení vnějších vlivů, ztrácely svůj horský ráz a přeměnily se na pahorkatinu a místy i zcela rovnou krajinu, tzv. parovinu. Teprve ve třetihorách se vlivem tektonických tlaků a zdvihů, vyvolaných vyvrásněním Alp ve střední Evropě obnovil jejich horský ráz.
Ve čtvrtohorách doznala skandinávská krajina velké řady změn, především kvůli ochlazení podnebí, což způsobilo vznik a šíření ledovců ve Skandinávských horách. Horské ledovce postupně splynuly v rozsáhlý ledovcový štít, který pokryl celou Skandinávii. V době svého největšího rozšíření zasahoval přes dnešní Baltské moře na území Německa a Polska a malými výběžky, dílčími splazy, i na území severních Čech, Moravy a Slezska. Ústup ledovce před zhruba 12 tisíci lety měl za následek obroušení skal a hor, vyhloubení obrovských údolí, z nichž se z některých staly fjordy, ledovcové rýhy na obnažených skalách a v neposlední řadě také nesčetná horská ledovcová hrazená jezera.

Pobřeží

Převážně skalnaté, i několik set metrů vysoké a neuvěřitelně členité, rozeklané nespočtem fjordů, zátok a průliv. Toto je jedna z možných charakteristik norského pobřeží. Představu o členitosti nám pomohou přiblížit tyto údaje: Pokud bychom měřili délku pobřeží přímo, bez zálivů, dojdeme k číslu 2 650 km.

Se všemi fjordy a ostrovy je to však více než 20 000 km, což je polovina obvodu zeměkoule!
Nelze se proto divit, že Norové jsou národem vynikajících námořníků a rybářů. Známý pojem „Viking“ znamená „obyvatel zátoky“. Slovo vik i dnes v norštině znamená to samé co zátoka. Proto tvoří příponu názvů mnoha měst, ležících na pobřeží země. Ať už třeba známý Narvik nebo Hellvik, Sandvik, Kopervik atd.
Fjordy – velké, často prstovitě či stromovitě rozvětvené zálivy, podle nichž je typ norského pobřeží označován jako fjordový. Podobný typ pobřeží má také Grónsko, Labrador, Patagonie nebo např. jižní ostrov Nového Zélandu. Za jeho vznik vděčíme ledovcovým splazům, kterými byla tato pobřeží kdysi pokryta. Ty vyhloubily údolí ledovcového typu. Při poklesu pevniny nebo vzestupu mořské hladiny pak tato údolí zatopila mořská voda a stala se mořskými zálivy. Jsou převážně asi 2-5 km široké (výjimečně až 10 km), avšak někdy až 100 km dlouhé. Délka nejdelšího norského fjordu Sognefjord dosahuje úctyhodných 260 km. I hloubka fjordů je poměrně velká. Již zmíněný Sognefjord má své dno až v hloubce 1 245 metrů. Největší hloubka obvykle bývá zhruba v polovině délky zálivu.
Ploché, nížinné nebo pahorkaté pobřeží je v Norsku poměrně vzácné, přesto pro jižní oblast charakteristické. Soustřeďuje se na něm osídlení a zemědělství, příkladem může být okolí města Trondheim.
Při jižním okraji Osla a také při západním pobřeží mezi Bergenem a Trondheimem jsou typické ploché skalnaté ostrůvky zbroušené ledovcem, jež označujeme jako šéry. V tomto případě se mluví, stejně jako v sousedním Švédsku, o šérovém pobřeží.

Horopis a povrchové útvary

Celé území Norska je pokryto Skandinávskými horami, nebo alespoň jejich svahy a výběžky. Díky tomu patří Norsko mezi nejhornatější země v Evropě. Skandinávské hory, zkráceně Skandy, lze přiblížit například těmito číselnými údaji: Délka celého masivu od severovýchodu k jihozápadu je asi 1 800 km, největší šířka v jižním Norsku je větší než 350 km. Přes polovina území leží výše než 500 m.n.m. a přibližně čtvrtina ve výšce přes 1000 m.n.m. Skandy netvoří souvislé horské pásmo v celé své délce, rozpadá se na skupiny různě vysokých masivů, rozdělených hlubokými údolími. Nejvyšší vrcholky jsou na jihu pohoří, ale ani ty nedosahují výšky 2 500 metrů. Nejvyšší horou Norska a zároveň i celé Skandinávie je Galdhopiggen s 2 469 metry.
Geologové ve Skandinávii podle tvarů rozlišují tři základní typy reliéfů Skandinávských hor. Hory (fjell) tvoří složku většiny horopisných názvů. Nejvíce je rozšířen typ zaoblených nebo plochých vrcholů středních výšek.

Tyto vrcholy mívají ve svém názvu právě koncovku fjell, někdy to může být koncovka kåpa (čte se kopa, česky znamená kupa).
Dalším typem jsou náhorní plošiny, buď zcela rovné, nebo mírně zvlněné, v různých nadmořských výškách. Norské označení pro tyto plošiny zní vidda nebo vidde. Tyto jsou rozšířeny zejména v jižním Norsku. Nejrozsáhlejší z nich je Hardangervidda. Tento druh reliéfu je ale rozšířen i v nejsevernějších částech pohoří.
Poslední typ horského reliéfu je tvořen ostrými, skalnatými vrcholy s příkrými svahy, tzv. tind (čte se tyn), například Glittertind. Česky znamenají totéž co štíty. Označují se také jako typy alpinského reliéfu. Ledovce, které takovéto vrcholy pokrývají, mají často koncovku breen (čte se bren, breen = ledovec). Tyto typy se vyskytují zejména v nejvyšších horských skupinách, ale také v pobřežní fjordové oblasti, především na severu. Skalnaté štíty s příkrými svahy jsou v okolí Narviku, ale také na souostroví Vesterålen a Lofoten, přestože tam nejvyšší vrcholy dosahují do výšky jen něco málo přes 1 000 metrů.
Horopisné členění Norska není tak systematicky a podrobně zpracováno, jak je obvyklé u nás nebo ve střední Evropě. Jednotlivé horské vrcholy sice mají své názvy, ale vyšší celky a horské skupiny mají názvy jen tam, kde jsou navštěvována turisty, lyžaři nebo horolezci, tedy zejména v jižním Norsku. Svá jména ale nesou všechna hlavní údolí, jež jsou již po dlouhá léta hlavními dopravními cestami a, s výjimkou pobřežního pásma, jsou centry osídlení. Z mapy osídlení lze vypozorovat, že 75% všech obyvatel Norska žije nejdále 15 km od pobřeží. Dále od moře jsou již osídlena jen některá hlavní údolí, hory jsou až na výjimky zcela neosídlené.
Hlavní a nejvyšší horské skupiny v Norsku tvoří Jotunheimen, Breheimen, Rondane, Dovrefjell, Børgefjell, Okstindan, Svartisen, Sulitjelma, Blåmannsisen a Lyngsalpen.
Díky široké škále hornin, ze kterých je Norsko složeno, má na svém území mnoho pozoruhodných skalních útvarů. Většina z nich se nachází blízko pobřeží v okolí fjordů, zejména pak v severní části země. Ve složkách vápenců a mramorů má Norsko také mnoho krasových jeskyní. V ostatních horninách a v příbojové zóně na mořském pobřeží lze pak nalézt spoustu jeskyní nekrasových, abrazních.

Podnebí

Norské podnebí je ovlivňováno zejména dvěma základními faktory, a sice svou polohou na samém severu Evropy a za polárním kruhem a na západním okraji Euroasie při pobřeží Atlantského ocaánu.
Přes svojí severskou polohu je však podnebí poměrně mírné, na jiných kontinentech jsou teploty ve stejných zeměpisných šířkách výrazně nižší.

V okolí souostroví Lofoty (Lofoten), ležícího za severním polárním kruhem, je největší kladná teplotní anomálie na povrchu +24°C, což znamená, že teplota je na tomto místě o 24°C vyšší, než je typické pro tuto zeměpisnou šířku. Za toto vděčí Golfskému proudu, který přináší teplé vodní masy se subtropických šířek Atlantského oceánu až k norskému pobřeží. To proto ani v zimě až k Severnímu mysu nezamrzá. Vliv Altantiku na norské počasí je veliký také proto, že nad touto oblastí převládají západní a jihozápadní větry. Podnebí je tedy výrazně oceánické a vyznačuje se velmi mírnými zimami a chladným létem. Teplotní rozdíly jsou tedy malé. Dalšími znaky tohoto podnebí jsou pak vysoká vlhkost vzduchu a velká oblačnost. Skandinávské hory zde působí jako klimatický předěl, proto podnebí ve Švédsku a Finsku, ale i v jihovýchodním Norsku přechází na kontinentální typ.
V oblasti severního Atlantiku se na tzv. polární frontě setkávají teplé masy vzduchu z jižních šířek se studeným vzduchem ze severu a dochází zde proto k cyklonální činnosti a vzdušným vírům. Tato činnost je bohatá po celý rok, zvláště intenzivní je pak v zimním období. Přináší s sebou množství srážek, oblačnost a nestálé počasí. Slunečných dnů je proto málo. V okolí Trondeimu dosahuje svit jen asi 1 400-1 600 hodin za rok. V sousedním Švédsku je to ale už více než 2 000 hodin.
Možná právě proto byl prvním člověkem, který objasnil vznik a vývoj cyklon a pohyb studených teplých front norský fyzik a meteorolog V. Bjerknes.

Teploty vzduchu

Nejteplejšími a nejchladnějšími měsíci v roce jsou, stejně jako u nás, červenec a leden. Nejmírnější zimou se vyznačuje pobřeží Atlantského oceánu. Průměrné lednové teploty zde dosahují nejen na jihu, ale i v souostroví Lofoty hodnot +1 až +3 °C. Tyto teploty mohou být poněkud překvapivé, vezmeme-li v úvahu, že Praha, jako nejteplejší místo v Česku v zimě, má průměrnou lednovou teplotu asi -0,5°C. Tyto hodnoty ovšem klesají s nadmořskou výškou, proto ve Skandinávských horách dosahují asi –1 až –9 °C. V Oslu je to zhruba –3,5°C a ve vnitrozemí norského Laponska až –12°C.
Červencové průměrné teploty pak dosahují na pobřeží Atlantiku asi jen 11-14°C (Praha asi 19,5°C). Ve vnitrozemí je to 14-17°C. V horách oproti tomu jen několik stupňů nad nulou.

Místo Nadm.výška v m Prům.tepl. leden ° Minimální teplota ° Prům.tepl.

červenec ° Maximální teplota °
Oslo 94 -3,5 -29,4 +17,5 +33,9
Fannaråki* 2064 -12,4 -32,1 +3,0 +18,5
Trondheim 133 -2,0 -30,0 +14,2 +35,0
Bodø 13 -1,6 -18,9 +13,2 +29,4
Lofoty 16 +1,5 -17,2 +10,8 +23,2
Karasjok** 135 -14,9 -51,4 +13,3 +31,1
Tabulka 2: Průměrné a mezní teploty na vybraných norských stanicích

*) Tato stanice leží v pohoří Jotunheimen
**) Vnitrozemí nejsevernější provincie Finnmark

Srážky

Svahy Skandinávských hor, ležící na pobřeží Atlantského oceánu, patří k jedněm z nejdeštivějších míst v Evropě. Některé úseky pobřeží, ale také okolí polárního kruhu, mají srážkový průměr až 4 000 mm za rok. Horské svahy zpomalují pohyb front, proto srážky bývají dlouhodobé. Srážky bývají dešťové dokonce i v zimním období, proto je zde častý výskyt mlh a velká oblačnost. V horách lze nalézt v některých údolích a kotlinách tzv. dešťové stíny. Zde může být průměr i pouhých asi 251 mm ročně (stanice Skjask). V hlubokém údolí Laerdal spadne ročně dokonce jen 44 mm srážek. Jihovýchodní Norsko, ležící v závětří hor má roční průměr asi 500-700 mm srážek.
Na pobřeží převládají zimní a podzimní srážky, zatímco ve vnitrozemí vzrůstá směrem k východu podíl srážek letních. V jihozápadním Norsku se tak zimní sněhová pokrývka vytváří nepravidelně, zatímco v horách leží sníh od října do konce dubna. Na vyšších vrcholech sníh neroztává. V oblastech za polárním kruhem obvykle sníh zůstává až tři čtvriny roku, od září do května. Toto platí zejména pro provincii Finnmark, kde je však kvůli nízkým srážkám (ve vnitrozemí asi jen 400 mm ročně) pokrývka sněhu jen slabá a nesouvislá.

Vodstvo

Díky až nadbytečným srážkám a malého výparu, způsobeného nízkými teplotami vzduchu, ale také vlivem špatně propustného až nepropustného geologického podloží, má Norsko velmi dobrou zásobu povrchových i podzemních vod. Říční síť je oproti zbytku Evropy velmi mladá, vyvinula se totiž až po ústupu pevninského ledovce, je ale hustá a řeky mají po celý rok dostatek vody. Stáří 8 až 10 tisíc let je však příčinou dosud nevyrovnaného spádu norských řek. Ty tvoří místy vodopády a peřeje a mají často velmi klikatý průběh toku. Velký spád řek a množství vody dalo za vznik mnoha vodním elektrárnám, jež pokrývají téměř celou spotřebu elektrické energie v Norsku. Tato energie je poměrně dosti levná. Šest největších vodních elektráren u města Rjukan má výkon úctyhodných 590 MW.
Řeky ústící do Atlantského oceánu mají často malá povodí, asi do 1 000 km2, jsou krátké a mají velký spád, často stupňovitý a tvoří množství vodopádů, kaskád a peřejí.
Významnou součástí norských řek jsou vodopády. Jejich počet je dohadován na mnoho set a patří mezi největší na světě. Podle norských údajů je nejvyšší vodopád Vettifos v údolí Utladalen. Voda z něj padá do hloubky 275 m. Bohaté na vysoké vodopády je zejména okolí města Bergen, provincie Hordaland. Zde nalezneme například 273 m vysoký vodopád Valurfossen, 182 metrový Vøringfoss, Stalheimfoss s výškou 126 metrů a mnoho dalších.

Z kaskádových vodopádů je nejdelší Langfoss, jenž je dlouhý asi 600-700 metrů.
Nejdelší norskou řekou je Glåmma (čte se Gloma), která dosahuje délky 611 km a její povodí má 41 430 km2. Protéká východním Norskem, údolím Østerdalen a ústí do Oslofjordu. Řeky východních svahů Skandinávských hor mají celoročně poměrně vyrovnané toky, často totiž protékají mnoha jezery, která působí jako regulátory odtoku.
Podle sezónního kolísání vodnosti rozlišujeme v Norsku tři hlavní typy říčního režimu:
1. Řeky v pásmu fjordového pobřeží jihozápadního a jižního Norska, napájené dešťovou vodou. Maximální vodní stav mají v době srážek, tj. na podzim a v zimě.
2. Řeky horských oblastí, napájené vodou z tajícího sněhu, případně sněhem a dešťovou vodou. Tyto řeky mají maximální odtoky na jaře a začátku léta.
3. Řeky v okolí horských ledovců jsou napájeny převážně z ledovcových vod. U nich je maximum vody uprostřed léta, to se ale projevuje jen na malých úsecích a tocích. Podíl ledovcových vod na odtoku totiž rychle klesá s rostoucí vzdáleností od ledovců. Tam pak tvoří velký podíl zásobování voda dešťová a sněhová.
Jezer je v Norsku tolik, jako téměř nikde jinde v Evropě. Tyto jezera vznikaly různými způsoby a jsou pozůstatky čtvrtohorního zalednění. Takto byla vytvořena například jezera hrazená ledovcovými morénovými nánosy v údolích protáhlého tvaru. K těm patří i 105 km dlouhé jezero Mjøsa, největší v Norsku. Další skupinou jezer jsou ta, jejichž pánev vyhloubila ledovcová eroze, tedy exrace. Tato se často nalézají v rašeliništích, v pramenných oblastech řek, horách a také v hlubokých údolích, jež jsou nezatopenými částmi fjordů. V jednom bočním údolí Nordfjordu tak leží nejhlubší jezero Evropy-Hornindalsvatn, hluboké 514 metrů.
Téměř 5 000 km2 pak zabírají v oblastech Skandinávských hor ledovce. Tato plocha je bezmála dvakrát větší než ta, kterou zaujímají ledovce v Alpách. Skandinávské ledovce jsou však jiného typu, než ledovce alpské. Tvoří totiž ledovcové čapky tvaru malých ledovcových štítů na náhorních plošinách. Na horách pak vytvářejí více splazů stékajících do okolních údolí. Často bývají označovány jako ledovce norského typu nebo ledovce fjeldové. Nedaleko pobřeží pokrývají ledovce hory již ve výškách od 1 500 m, ve vnitrozemí pak asi od 1 900 metrů. Největším norským ledovcem je Jostedalsbreen s rozlohou 475 km2.

Živočichové

Skandinávská fauna i flóra je v důsledku nedávného zalednění poměrně chudá na druhy. Lesní zvířena byla ochuzená činností člověka, její zástupci se však dosud vyskytují na rozlehlých chráněných územích.

Mezi ně patří známý los, místy i jelen, rys ostrovid, rosomák severní, liška obecná a na severu i liška polární. V národním parku Øvre Pasvik žije také vlk a medvěd hnědý. Ti se do volné přírody dostávají jen ojediněle přechodem ze severního Švédska. Dalším známým savcem je sob polární, putující přírodou ve velkých stádech. Často je také domestikován a chován v polodivokém stavu. Za války vyhubený pižmoň východní je nyní znova chován v některých národních parcích. Často lze narazit i na hlodavce lumíka norského nebo na zajíce běláka.Vzácným zástupcem ptačí fauny je sovice sněžní a tetřev hlušec, viděn může být tajgový jeřábek lesní, datel černý, káně rousná, velký a malý strakapúd a vzácný datlík tříprstý. Až za polární kruhem se pak může vyskytovat zmije obecná, rozšířená i v blízkosti vody a na šérových ostrůvcích. V nižších polohách se velmi dobře daří množství komárů. Domovem mnoha druhů vodních ptáků jsou rovněž skály na pobřeží a skalnaté ostrovy. Ti zde tvoří mnohatisícové kolonie, tzv. ptačí bazary. Nepoměrně bohatší je ovšem fauna mořská, z nichž jsou loveny především tresky, lososi a sledi. I přes studenou pobřežní vodu zde žijí hvězdice, sasanky a ježovky, stejně jako humři a langusty. Hojně loveni jsou rovněž garnáti a krevety. Některé ostrůvky u západního pobřeží Norska a souostroví Špicberky slouží také tuleňům k odchovu mláďat. V pobřežních vodách lze někdy spatřit také delfíny a až 6 metrů velké kosatky dravé.

Rostliny

Lesy ve Skandinávii mají dodnes největší rozlohu v Evropě. Ve Švédsku pokrývají polovinu území, Finsku dokonce 65%. V Norsku je to kvůli četným horám jen asi 25%, na jihovýchodě země ale až 45%. Hory jsou zde převážně bezlesé, hranice lesa totiž leží velmi nízko. Za polárním kruhem je to při pobřeží asi 200-300 m.n.m., ve vnitrozemí 350-500 metrů. Na jihozápadním pobřeží vystupuje až na 700-800 m.n.m., ve vnitrozemí asi 1 000-1 100 m.n.m. Klimatické rozdíly vedou ke vzniku několika vegetačních pásem. Od 70. rovnoběžky, tedy na krajním severu Norska panuje arktické pásmo, shodné s ruskou tundrou (toto slovo vzniklo od finského pojmu tunturi, který označuje bezlesou pahorkatou krajinu). Norské pobřeží je zde skalnaté, ale nikoliv hornaté, má povahu spíše náhorních plošin. Vegetaci zde tvoří většinou lišejník dutohlávka sobí apod., dále mechy a některé byliny.V nížinách jsou vesměs močály s porosty rašeliníku, polokřovité formy jeřábu, břízy a plazivé vrby.
Na jihu tundra přechází v pásmo subarktické, neboli lesotundru. Zde dochází, obvykle bez ostrých hranic, k přechodu tundry v lesnatou krajinu.

Toto pásmo leží na sever od 68. rovnoběžky. Zajímavostí je bezesporu březový lesík na poloostrově Nordkyn, jež je na 71° severní šířky nejsevernějším na světě. Lesní pásmo na jih od lesotundry se označuje jako pásmo boreálních jehličnatých lesů a je shodné s ruskou tajgou. Tento typ zaujímá největší část norského území, od 68° do 60° s.š., což je severní okolí města Oslo. Lesy této oblasti tvoří převážně borovice nebo smrk. Borovice roste až k pobřeží do oceánické oblasti, naproti tomu smrk lépe snáší kontinentální podnebí. Listnaté stromy zde rostou velmi málo, mezi zástupce ale patří zejména bříza, olše a osika. Významný je také ostružiník moruška, sbíraný k výrobě kompotů a džemu.
Až 30% zalesněné plochy tvoří podmáčené plochy a rašeliniště.
Pásmo severoevropských smíšených lesů zaujímá jižní Norsko. Tyto lesy jsou ještě převážně listnaté, směrem na jih však množství listnatých stromů vzrůstá. Patří mezi ně zejména druhy břízy, olše, jeřábu a topolu. Více na jihu se již objevují i lípy, javor, jasan, dub apod. Vyskytují se i některé vždyzelené rostliny, mj. tis, břečťan a cesmína. Nerostná bohatství

Geologická stavba norského území je dobrým předpokladem výskytu různých nerostných surovin. Palivové suroviny ale na pevninské části zcela chybí. Ropa se proto těží v přilehlém mělkém Severním moři. Uhlí se pak nachází pouze na vzdáleném arktickém souostroví Špicberky. Norsko má ale řadu vlastních rudných ložisek, některá se slavnou tradicí. Jedním z historických hornických měst je Kongsberg nedaleko Osla, kde se v minulosti těžilo stříbro. Dalším významným městem byl v historii Røros, ležící ve Skandinávských horách asi 150 km od města Trondheim. Hornická čtvrť je památkou zapsanou v Unesco. Lze zde navštívit mimo jiné i opuštěné doly na měď, jejíž těžbou toto město proslulo.
V současné době se těží převážně na severu Norska, a to železné rudy a měď. Vysoce mechanizovaná těžba probíhá i v době polární noci. Největší povrchový důl totiž leží blízko ruských hranic, vysoko za polárním kruhem. Surovina se pak převáží do přístavního města Kirkenes, odkud se už upravená transportuje vodní cestou do železáren ve městě Mo i Rana. V mnoha místech země se těží také pyrity, největší doly jsou okolo města Trondheim. Norsko má i ložiská vzácných kovů, mj. titan a niob a také jediný důl na těžbu molybdenu v severní a západní Evropě.
V jihovýchodním Norsku se těží také nerudné suroviny, mramor a vápence.

Tyto suroviny jsou použity převážně jako cementářský materiál, ale také jako surovina pro výrobu dusíkatých hnojiv. Jako stavební a dekorační kameny, určené převážně pro export, jsou zde také těženy suroviny ve zbytku Evropy jen vzácně se vyskytující – žuly, syenity, granodiority, gabber a podobně. Státní zřízení

Norsko je konstituční a dědičnou monarchií. Státní církví je církev evangelicko-luteránská. Dnešní ústava byla vyhlášena v roce 1814 a rozděluje moc mezi krále, vládu, parlament a Nejvyšší soud. Výkonnou moc má král prostřednictvím vlády. Při uplatňování své moci je král povinen řídit se podle vládní většiny. Státní vlajka je červená, s tmavomodrým křížem, táhnoucím se přes celé pole. Ten je lemován bílými úzkými pruhy. Státní znak tvoří červené pole, ve kterém je vztyčený zlatý lev se sekyrou. Norskou hymnu složil Richard Nordraak, slova napsal Bjørnstjerne Bjørnson.
Země se administrativně člení na 19 provincií. Tyto provincie se pak dělí na 448 obcí.
Hlavní město Norska, Oslo, bylo založeno v roce 1048 ve výhodné dopravní poloze na konci zátoky Oslofjord. Dnes má toto město asi jen půl milionu obyvatel. V Oslu je nejvyšší koncentrace průmyslu, dopravy a služeb. Je to hlavní centrum politických, hospodářských i kulturních služeb.
Norskou měnou je Norská koruna (NOK), ta se dělí na 100 øre. 1 NOK je asi 4,50 Kč.

Hospodářství

Norsko je vyspělá země, která díky svému bohatému vybavení přírodním bohatstvím dosáhla poměrně vysoké ekonomické úrovně. Je to však podmíněno vysokým stupněm zapojení Norska do mezinárodní dělby práce. Mezi hlavní odvětví národního hospodářství patří rybolov, lodní doprava, energetika, těžba a zpracování dřeva, chemie a metalurgie. Hlavní složkou vývozu jsou zejména neželezné kovy, lodě, ryby, výrobky z ryb a dopravní prostředky. Podíl dřeva na celkovém exportu činí 20-25% a vyváží se nejen surové dřevo, ale také celulóza, papír, nábytek a výrobky ze dřeva.
Velký význam zde naopak nemá zemědělství. Zemědělská půda totiž představuje jen asi 3,2% plochy území. Přesto bylo zemědělství ještě po druhé světové válce nejvýznamnějším odvětvím norského hospodářství. Nejvíce zemědělské půdy je na jihovýchodě země, v okolí města Trondheim. Další orná půda se vyskytuje zejména u ústí velkých řek, v údolích a v okolí fjordů. Norští zemědělci jsou silně dotováni státem a ceny potravin se díky tomu udržují na uměle nižší úrovni, než by odpovídaly výrobním nákladům. Po staletí byl vedle zemědělství hlavním zdrojem obživy obyvatelstva rybolov.

Příznivé proudy a teplota vody vytvářejí v těchto oblastech bohatou zásobárnu různých druhů ryb s dobrými podmínkami pro jejich přirozený přírůstek. Po válce se rybolov zásadně změnil nástupem velkých silných lodí, mechanizaci výlovu a elektronickému vyhledávání ryb. Z celkového počtu ulovených ryb se dnes naprostá většina zpracovává. Čerstvá se prodávají jen asi 3% ryb.
Vynikající vliv na energetickou situaci Norska měl objev zemního plynu a ropy v Severním moři. Těžba se dnes velmi rychle rozvíjí a stále přibývá nových těžebních plošin. Poměrně významný je i těžební průmysl, i když jeho rozsah není velký. Po celé zemi lze nalézt malé doly na různé rudy. Významné jsou doly na železnou rudu. Těží se i uhlí, z něhož 60% je spotřebováno v koksovnách, 28% v ostatních průmyslech a asi 10% v domácnostech.
Nesmírně komplikovaný je v Norsku dopravní systém. Hustota železnic je poměrně řídká, velmi hustá je naproti tomu síť silnic. Velmi rozsáhlá je vzhledem k počtu obyvatel námořní doprava, avšak ta slouží převážně k mezinárodnímu obchodu.
Z vnitrozemské dopravy připadá asi 40% na železniční. Vlakem zde jezdí ročně asi 30 milionů osob, což je poměrně málo. Silniční doprava vede po kvalitních a celoročně velmi dobře udržovaných komunikacích ve vnitrozemí a na magistrálách okolo pobřeží. Některé silnice na severu jsou však přes zimu uzavřeny. Všechny obce v zemi rovněž mají autobusové spojení. Rozvinutá je i letecká přeprava. Tu v Norsku poskytují tři letecké společnosti SAS, SAFE a WID. Celkem čtyři mezinárodní letiště jsou ve městech Oslo, Bergen, Bodø a Stavanger. Do dalších asi padesáti měst se lze přepravit pomocí vnitrostátních linek.
Příjmy z cestovního ruchu zatím nemají pro národní hospodářství velký význam. I přes krásy Norska je toto špatně dostupné a příčinou je i odlehlost území, které je proto málo využívané. Uvnitř země je však turistika rozvinutá mnohem více. Hory, fjordy a ledovce dávají mnoho příležitosti k rozšířené sportovní turistice, zejména vodním sportům, vodáctví, pěší turistice a lyžování. Obyvatelstvo

V roce 1996 mělo Norsko asi 4 368 800 obyvatel. Tento údaj řadí zemi mezi ty málo zalidněné. Je národnostně jednotná, až na severní část země, kde žije asi 20 tisíc polokočovných Laponců. Tito obyvatelé patří ke skupině paleoasijských národů. Při Finské hranici pak žije malé množství Finů, asi 5 tisíc.
Norové patří ke skandinávské větvi germánských národů severozápadní Evropy. Ty se zformovaly na antropologickém jádru severských normanských kmenů.

Norština je germánský jazyk a vlivem specifických rysů politického, hospodářského a kulturního vývoje se vyvíjela ve dvojí linii. Proto se dnes v Norsku mluví dvěma jazyky, které se od sebe odlišují zejména slovní zásobou a výslovností. Jedna forma, zvaná riksmål, se vyvinula na základě hovorového jazyka měšťanského obyvatelstva, který byl výrazně ovlivněn dánštinou a církevní němčinou. Druhá forma, landsmål (též nynorsk), byla vytvořena až v 18. století. Jejím základem byl dialekt venkovského obyvatelstva Vestlandu. Vedly se spory o to, který z těchto jazyků bude uznán jako spisovný. Spory však nebyly vyřešeny, proto jsou dnes oba jazyky rovnocenné. V odlehlých oblastech a na ostrovech se rovněž mluví místními dialekty.

Školství

Zákon o jednotném školství, zaručující základní vzdělání všem dětem ve městech i na venkově, byl podepsán v roce 1959. Povinnou školní docházku začínají děti v sedmi letech. Základnímu školství je v Norsku věnována velká péče. Analfabeti v zemi nejsou. Obce platí náklady na zařízení, údržbu a provoz škol. Platí rovněž část platů učitelů. Stát přispívá jen na platy učitelů, zdravotní péči o žáky a v nutných případech na stavbu škol. Naprostá většina škol je veřejná, jsou ale i školy soukromé a církevní. Ve většině základních škol je také povinná výuka anglického jazyka. Základní škola je devítiletá, po ní mohou žáci nastoupit, podle svých schopností, na předučňovský či učňovský obor, střední odbornou školu nebo gymnázium. Tyto školy jsou většinou tří až čtyřleté. Po něm následuje vysokoškolské nebo univerzitní studium. Vysokých škol je v Norsku celkem osm, největší je univerzita v Oslu, založená roku 1811, se sedmi fakultami. Další velká univerzita je již jen v Bergenu. Kvůli malému počtu vysokých školy jsou tyto velmi přeplněné, proto velká část Norů odchází studovat do zahraničí.

Stravování

Norská kuchyně sice není vyhlášená, zato však je díky vysokému počtu ryb poměrně zdravá. Běžná snídaně sestává z chleba a marmelády nebo některého z norských typických kozích sýrů. Nejtypičtějším norským jídlem jsou rybí karbanátky nebo sekaná s kyselým zelím. Norové sami o sobě žertem prohlašují, že v Norsku se jedí pouze sekaná masa. Na tabuli se však často může objevit i losos nebo mořský pstruh. Ten se většinou podává ,marinovaný, uzený nebo vařený. Významnou součástí norského oběda je zelenina. Nezřídka se také jako oběd nebo večeře připravuje místo teplého jídla švédský stůl.

Věda a výzkum

Největších vědeckých úspěchů dosáhli Norové v oblasti přírodních věd.

Především pak v matematice, geofyzice, kosmické fyzice, meteorologii a geografickém průzkumu Arktidy a Antarktidy. Obrovské popularity dosáhl také Thor Heyerdahl, jenž na podporu své teorie o migraci Polynésanů z Jižní Ameriky podnikl v roce 1974 pozoruhodnou plavbu na primitivním voru Kon-Tiki z Peru do Polynésie.
Nejvýznamnější norskou vědeckou institucí je Norská akademie v Oslo, založená v roce 1857.

Životní prostředí

Norsko má velmi příznivé podmínky pro uchování své přírody v neporušeném stavu. Je to způsobeno hornatým povrchem, dopravní odlehlostí území a řídkým osídlením. Zvláště severní části za polárním kruhem mnohdy nabízejí pohled na panenskou přírodu. Ta je zde jen minimálně ovlivněna zásahy člověka, které se navíc vždy týkali jen chovu sobů a spásání vegetace. Přesto se Norsko snaží tyto nedotčené oblasti preventivně uchovat zakládáním národních parků a vymezováním chráněných oblastí. Plánovaná rozloha chráněných oblastí má v budoucnu tvořit asi 14% celkové rozlohy Norska. To má už dnes na svém území asi 1 400 chráněných oblastí přírody. Naproti tomu je ale Norsko (spolu s Japonskem) zemí, která odmítá podepsaní smlouvy o ochraně velryb a jiných živočichů s odůvodněním, že by tisíce obyvatel ztratily svůj tradiční zdroj obživy. Norské velrybářské a rybářské lodě se tak ale významnou měrou podílejí na znepokojivém úbytku mnoha vzácných živočichů i v celosvětovém měřítku. I přes svůj jinak velmi zodpovědný přístup ke své přírodě má Norsko problémy s ekologií. Může za to například okyselování jezerních vod spadem oxidů síry zejména z Velké Británie a západní a střední Evropy. Dále pak znečišťování fjordů průmyslovými a městskými odpady a také negativní důsledky vyhledávání a těžby ropy v Severním moři. Ministerstvo životního prostředí, existující v Norsku od roku 1972, má tyto hlavní úkoly:
1. Ochrana přírody a přirozených stanovišť.
2. Péče o ohrožené druhy rostlin a živočichů.
3. Péče o kulturní dědictví.
4. Monitorování klimatických změn a ozónové vrstvy atmosféry.
5. Sledování znečištění ovzduší.
6. Sledování znečištění vod živinami a organickými látkami.
7. Kontrola látek ohrožujících zdraví a životní prostředí.
8. Opatření proti ropným a chemickým haváriím.
9. Problematika odpadů a jejich recyklace.
10. Obyvatelnost měst a zastavených území.
11. Rekreace ve volné přírodě.
12. Péče o norské arktické a antarktické oblasti.
13. Územní plánování.
Z tohoto přehledu lze vyčíst prvořadý politický význam tohoto ministerstva, a sice význam pro život veškerého obyvatelstva v Norsku.

Každý rok předává ministr norskému parlamentu podrobnou zprávu o stavu životního prostředí, o plnění programu a o výhledu do budoucnosti.

Nový příspěvek



Ochrana proti spamu. Kolik je 2x4?