George Orwell životopis

Kategorie: (celkem: 853 referátů a seminárek)

Informace o referátu:

  • Přidal/a: anonymous
  • Datum přidání: 23. července 2006
  • Zobrazeno: 3483×

Příbuzná témata



George Orwell životopis

George Orwell, vlastním jménem Eric Arthur Blair, se narodil roku 25. 6. 1903 v Motihari v Indii v rodině koloniálního úředníka, v typické anglické "middle-class". Vyrůstal v Anglii v Oxfordshiru, kde plyne také říčka Orwell, podle níž si Blair zvolil svůj pseudonym. Vystudoval soukromou střední školu (proti nim posléze velice brojil) a prestižní Eton. Poté do svých 25 let sloužil v Indické imperiální policii v Barmě (později v knize Barmské dny). V roce 1927 se vrací do Anglie a začíná se živit jako novinář a esejista. Nějakou dobu žije také jako tulák v těch nejchudších vrstvách v Paříži a Londýně (zpracováno v knize Trosečníkem v Paříži a Londýně). Intenzivní politické a sociální vření, které smýká Evropou, ho vtahuje a tak se stává Georgem Orwellem, vášnivým socialistou, odpůrcem fašismu a zastáncem rovnosti. A ovšem také spisovatelem - v 30. létech napsal jak několik románů, které si bohužel v češtině nepřečtete A Clergyman's Daughter (pozor! toto je již zastaralá informace - román Farářova dcera nedávno vyšel a jen, co se k němu dostanu, tak se o něm dozvíte víc):, Keep the Aspidistra Flying, Coming Up for Air, tak "non-fiction": kniha Road to Wigan Pier nám přibližuje život téměř zbídačených horníků v Lancashirském městečku Wigan. Není divu, že se zapojuje jako dobrovolník do španělské občanské války, kde bojuje v legiích POUM - španělského socialistického hnutí. Zde první nadšení nad fungujícím socialistickým státem brzo střídá znechucení z intrik a fanatismu jednotlivých složek španělské levice. Komunisté bojují s anarchisty a POUM, revoluce je potlačována. Sám je po odchodu z fronty (kvůli zranění - průstřelu krku) hledán policisty (kteří po zakázání POUM zatýkali všechny, kdo s ní byli nějak spojeni) a někteří z jeho anglických spolubojovníků byli komunisty (kteří hodlali po Stalinově vzoru potlačit všechny "trockisty") odvlečeni neznámo kam a zabiti. Orwell velice dobře poznává manipulovatelnost idejí a "vyrábění historie" a zklamán odjíždí. O svých zážitcích píše v knize Hold Katalánsku. V době druhé světové války byl již naprosto pevně přesvědčen, že stávající kapitalistický systém nemá šanci na přežití. A i pokud se Spojencům povede zvítězit, neobejde se to bez dalekosáhlých změn - navrhuje rozsáhlá zestátnění, omezení výsad bohatých, omezení maximálních příjmů, také svobodu koloniím a podobně. Ovšem tím není vůbec myšlen stalinistický systém! Měla to být skutečně socialistická (tedy nic jako sociálně-tržní) demokracie.

Jeho politické názory dnes můžou někomu připadat k smíchu, ale je nutné si uvědomit, v jaké situaci se tehdy nacházela početná skupina sociálně slabých. Mnohé glosy jsou ale aktuální i dnes a míří velmi přesně. Orwellovy eseje vydala v roce 1995 Votobia ve výběru Úpadek anglické vraždy. Všechny (!) nalézající se v tomto výběru plus mnoho dalších vyšly také v nakladatelství Atlantis v knize Uvnitř velryby a jiné eseje. Vážně zamrzí, že vychází nezávisle na sobě dva výběry, které se (v tomto případě dokonce úplně) překrývají. Esej V břiše velryby (pojednává zejména o jiném velice zajímavém autorovi, Henrym Millerovi a jeho kontroverzní knize Obratník raka) vyšel u Votobie také samostatně a získal anti-cenu "Nejhorší překlad roku". Orwellovy eseje se týkají nejen politiky, literatury či kultury obecně, ale komentují život své doby v celé jeho pestrosti. Největší část pochází z období války. Všeobecně je považován za jednoho z nejlepších anglických esejistů vůbec. Kompletní sbírka esejů vyšla anglicky ve čtyřech svazcích Collected Essays, Journalism, and Letters.
Války se neúčastní kvůli vleklé tuberkulóze, ale spolupracuje s BBC (v knize The War Commentaries), také pilně přispívá do předních anglických novin a časopisů (Tribune, Observer), právě v listu Tribune měl vyhrazený sloupek s názvem: "As I please" (Jak mně se líbí). De facto těsně před svou smrtí (umírá 21. ledna 1950 v Londýně) píše dvě svá nejznámější díla: Farmu zvířat a 1984. Obě tyto knihy jsou kritikou totalitních systémů.


Farma zvířat je v rámci světové literatury 20. století ojedinělá zejména svou formou - jedná se totiž o bajku, která vypráví o farmě, na které se vlády ujala zvířata. Plna nadšení stanovila své principy, které měly formovat celé společenství. Vlády nad farmou se brzy ujímají - jako nejchytřejší - prasata. Co ze začátku vypadá jako ideálně fungující společnost, která ukazuje šokovanému světu, že to vše "může jít jinak", se pozvolna stává ještě horším otroctvím pro podřízená zvířata. Nejdříve prasata začnou bojovat mezi sebou - lehce poznáváme narážku na souboj Trockého a Stalina. No a poté se již setkáváme se systémem "rovných" a "rovnějších". Ke každému z pravidel se dodávají doplňky - pokud platilo "Žádné zvíře nebude spát v posteli," nyní zákon zní: "Žádné zvíře nebude spát v posteli s prostěradly." A tak se za pomoci oblbování, výhrůžek a slibů stává tyranie prasat horší, než kdy byla tyranie člověka.

Vše vrcholí návštěvou sousedních statkářů na farmě, kdy ti konstatují: "My máme své podřazené třídy, vy máte své podřazené druhy," a "nikdy nebylo vykořisťování tak efektivní jako zde, máme se co učit". Osel Benjamin byl jako jediný od začátku pesimista. Prasata se statkáři hrají (a podvádějí všichni) poker a Benjamin už nemůže rozeznat, kdo je kdo. "Revolucionáři" splynuli s těmi, které chtěli zničit...
Ve své době, kdy byla komunismem nadšena i řada známých tváří a výpovědi emigrantů byly vydávány za výplod antikomunistických centrál, neváhali mnozí "intelektuálové" označit knihu za objednávku reakčních kruhů, ačkoliv Orwell byl vždy přesvědčeným socialistou. Jenomže také demokratem, který nenáviděl lhaní ve jménu propagandy a který se (oprávněně) bál zdiskreditování myšlenek socialismu právě vládou rudoarmějců, která se zvrhla v oligarchickou nadvládu byrokracie - "vylepšený" systém vlády v Sov. Svazu a jeho satelitech, který ve skutečnosti neměl s komunismem nic společného. (Ovšem na druhou stranu si Orwella "přisvojovali" i mnozí antikomunisté - Orwell bojoval proti totalitní "degeneraci" komunismu, nikoliv proti jeho idejím jako celku.) Podobná teorie je jasně vidět i v jeho nejslavnějším díle - románu 1984, který byl i zfilmován.
Zejména touto knihou získal (ač posmrtně) svou slávu a bývá spolu s Huxleym a Kafkou označován za proroka naší doby. Hlavní hrdina, Winston Smith, pracovník na ministerstvu pravdy (zabývajícím se falšováním historie), žije v roce 1984 v Londýně, který je hlavním městem Územní oblasti jedna, třetí nejlidnatější provincie velmoci Oceánie. Oceánii (kromě ní existují už jen dvě další velmoci - Eastásie a Eurásie, všechny tři spolu neustále bojují a ve všech jsou podmínky stejně strašné) vládne Strana. O dodržování zásad Angsocu, oficiální doktríny Strany, se stará ideopolicie. Obludná organizace, která sleduje pohyb všech členů Strany 24 hodin denně. Vládne Velký Bratr, který Stranu řídí svou nekonečnou moudrostí. Jeho oči vás pozorují odevšad - Velký Bratr tě sleduje. Vládnoucí Strana je rozdělena na dvě části, Vnitřní stranu, která stát řídí (2%), a Vnější stranu, která se stará o jeho chod (asi 13%). Obrovský zbytek tvoří "proléti", lidé-zvířata, žijící spíš v slumech, nestarají se o nic, jen jak mít peníze na pivo, sex a loterii. Zatímco Strana u svých členů postupně odbourává rodinu (děti jsou vychovávány, aby špehovaly vlastní rodiče, k fanatické nenávisti k ideozločincům) - sex, který není za účelem plození dětí, je považován za zločin; proléti se množí jak králíci.

Právě do prolétů vkládá později Winston svou naději ve změnu, ovšem sám musí konstatovat, že zde je přání otcem myšlenky.
Winston se rozhodne psát si deník. To není trestné - trestné už dávno není vůbec nic, protože neexistuje žádný soud, ani žádný zákon. Je však jisté, že trestem by bylo alespoň 25 let v táboru nucených prací, nebo rovnou smrt. Největším zločinem je totiž ideozločin - provinění se špatným myšlením. Už špatná myšlenka znamená smrt. Nevíte kdy, ale na tom nezáleží. A až vás dostanou, nebudete jen tak zabiti. Nestačí se ke všemu přiznat, zradit všechny a všechno. Musíte uznat, že jste se mýlili, že pravdu má Strana a vy jste byli nemocní. Že 2 + 2 se nemusí rovnat 4. Že pokud Strana říká, že je to pět, opravdu to je pět. A nestačí to říct, musíte tomu úplně věřit a milovat Velkého bratra. Představu si můžete vytvořit ze tří oficiálních hesel Strany:


VÁLKA JE MÍR
SVOBODA JE OTROCTVÍ
NEVĚDOMOST JE SÍLA

Z Winstonova vyprávění se dozvídáme o katastrofálním stavu ekonomiky, o hrozné životní situaci lidí, o vše prostupujícím udavačství, o ničení lidského myšlení. A také o přepisování historie, procesu, který zajišťuje odvěkou vševědoucnost Strany. Pokud byla řečena nepravda, nebyl problém dotyčný záznam přepsat. Heslo Strany zní: Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost: kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost. Winston je jediný, kdo neztratil rozum - jediný, kdo se (bláhově) domnívá, že fakta se nedají změnit, že slunce je slunce, a dva a dva čtyři. Neumí vlastně používat doublethink - schopnost zároveň a opravdově věřit dvěma protikladným faktům, a přitom tuto schopnost převést do podvědomí. Ale zpět k ději. Poznáváme Winstonovy známé (přátele už nikdo nemá) - sousedy Parsonsovy, lingvistu Syma, a na dvouminutovce Nenávisti (podobně i Týden Nenávisti - pronásledování ideozločinců, zrádců a goldsteinistů) O'Briena. Tento člen Vnitřní strany je Winstonovi podivně sympatický - je to někdo, s kým se dá rozumně mluvit. Později dostává Winston od dívky, o které byl přesvědčen, že jej špehuje, a chce udat ideopolicii, lístek se slovy: Miluji tě. Je to pro něj šok, ale brzy se z nich stává milenecký pár. Ukrývají se při svých schůzkách kde mohou, až se nakonec "usadí" v prolétské čtvrti nad podivným starožitnictvím. Nedlouho poté se Winston dozvídá o tom, že mytické Bratrstvo, podzemní společnost bojující proti Straně, skutečně existuje. Jeho hlavou má být sám Goldstein (kdysi za revoluce nejbližší spolupracovník Velkého Bratra, který zradil myšlenky Angsocu, chce zničit Oceánii, příšerný netvor, bojující proti lidstvu jako takovému - toť oficiální propaganda).

Jeho Knihu musí také každý člen Bratrstva přečíst. Winston opravdu Knihu dostává (od O'Briena, který patří k Bratrstvu) a čte ji s vědomím, že to není vlastně nic nového, jen jeho myšlenky, ale lépe setříděné. Kniha vysvětluje historii, taktiku Strany, jak se udržet u moci a další skutečnosti. Ovšem když se dostává k oné hlavní otázce - co je motivací, která je prvotní příčinou toho všeho a která je natolik přesvědčivá, že moc je členům Strany přednější než vlastní pohodlí, Orwell od odpovědi utíká a nakonec se jí nedočkáme. Asi je to dobře, protože naštěstí nic takového jako absolutní zlo či moc není, a tak by jakákoliv odpověď nemohla čtenáře uspokojit. Winston totiž Knihu ani dočíst nemůže - do pokoje vráží ideopolicie pod vedením pana Charingtona, milého starožitníka, který byl ve skutečnosti agentem ideopolicie a Winstonovi s pohrdáním řekl, že byl sledován od úplného začátku. Po zatčení je převezen na Lamini (Ministerstvo lásky v newspeaku - jazyk, jehož úkolem je potlačit oldspeak, obecnou angličtinu; jazyk, ve kterém už nebude možné mluvit "špatně". Svoboda, právo, náboženství, tato slova již newspaek nebude obsahovat, vůbec bude zjednodušen na primitivní mluvu, která nebude vůbec schopná vyjádřit něco proti Straně či snad ještě argumentovat). Lamini je obrovským komplexem zejména podzemních prostor, kde jsou vězněny ohromné spousty lidí vinných ideozločiny. Winston zde ke svému překvapení nachází i Parsonse, kterého udala vlastní dcera na základě mluvení ve spaní (a Parsons tomu opravdu věří - ještě je na ni pyšný). Stále bláhově doufá, že dostane žiletku, šance rychlé smrti byla jediná, kterou mohl alespoň někdy očekávat člen Bratrstva. Přichází si pro něj O'Brien a Winston poznává, že O'Brien dávno působí na Lamini. Útrapy ve sklepeních ministerstva trvají velmi dlouho a jsou přerušovány rozhovory s O'Brienem, proti němuž Winston postupně ztrácí všechny argumenty. I Bratrstvo a Kniha mají být pouhou kamufláží ideopolicie. Vše končí Místností 101. Každý ví, co ho v ní čeká - něco horšího než smrt. Něco, co vám přetaví mysl a způsobí, že budete schopni porozumět světu Strany. Pro Winstona jsou to krysy.. Ale přes všechny argumenty O'Briena čtenář stojí na straně Winstona, i když ten se nemá jak bránit, je postaven do situace, kdy je mu řečeno, že vlastně ani neexistuje.

Ale jeho (už zoufalé): „Něco vás přemůže, život vás přemůže," je výrok, který každého člověka oslovuje, protože je lidský.
George Orwell nejen knihou 1984 dokázal budoucnost velmi dobře předpovědět - své dílo napsal v roce 1949, nikdy nebyl v Sov. Svazu a satelitní země v tuto dobu padaly komunistům do náručí. Naštěstí realita nebyla nikdy tak krutá. V knize je řečeno: „Pokud chcete vidět obraz budoucnosti, představte si botu dupající po lidské tváři - navždy." A opravdu, O'Brien Winstona "předělá". Je propuštěn, nemusí už pracovat a jen čeká na svou smrt, protože ví, že se na něj nezapomnělo. V okamžiku, kdy dojdou zprávy o obrovském vítězství, už chápe - miluje Velkého bratra - a je zastřelen do týla...
Naštěstí u nás platí, že 2+2=4 (I když - do jaké míry? Co pokud nám v reklamách řeknou, že u firmy XXX dostaneme slevu, pokud budeme tvrdit, že je to šest?), a nemusíme se bát ideopolicie, která by nás sledovala na každém kroku. Ale není to tak dávno, co měli podobné problémy naši rodiče. A totalitní systémy ovládají stále mnoho zemí. Proto si nemysleme, že Orwellovy knihy nejsou aktuální - jen proto, že komunismus padl, není svět svobodný - názvy a prostředky se mění a cíl zůstává stejný. Orwellův boj s "větrnými mlýny" nesvobody, demagogie a vzletných frází, které v sobě skrývají smrt, je namířen proti všem lžím a utlačování, a proto bude mít co říct i následujícím generacím. Ani jeho touha po spravedlivé společnosti, která jasně vystupuje na povrch zejména v jeho esejích, není "zastaralá". Situace, v níž se naše globální společnost nachází, je hrozivá - odstranění nejkřiklavějších sociálních nespravedlností z Evropy se stalo ve skutečnosti jen jejich přesunutím do třetího světa, mimo naše zorné pole. Tuto skutečnost si Orwell uvědomoval už na počátku 40. let! V eseji o Kiplingovi čteme toto: „...všichni žijeme z toho, že okrádáme asijské kulie, a ti 'osvícení' mezi námi svorně tvrdí, že by kuliové měli být osvobozeni. Avšak naše životní úroveň, a tudíž i naše 'osvícenost' vyžadují, aby to okrádání pokračovalo. Humanista je vždycky pokrytec..." Připočtěme postupující devastaci planety a střetávání civilizací, které se odmítají navzájem snášet. To vše je živnou půdou pro rozličné extremisty, kteří chtějí silou získat moc a už nikdy se jí nevzdat. Existuje pro nás ještě šance? Nevím a asi ani Orwell nevěděl. Ale mohu vám poradit jedno:
Přečtěte si Orwellovy knihy a možná získáte trochu jiné vidění světa. .

Nový příspěvek



Ochrana proti spamu. Kolik je 2x4?